Divadlo, stejně jako jakákoliv umělecká disciplína, je podrobeno subjektivnímu vnímání publika. Úvahy o žurnalistické objektivitě jsou tak v divadelním prostředí z podstaty předmětu zájmu liché a je to tak v pořádku. I přesto se i mezi divadelními žurnalisty – a co víc, kritiky – najdou tací, kteří projevují snahu objektivizovat své názory ve veřejném mínění.

Změna ve vedení Divadelních novin

Podobná situace nastala v září 2024: Společnost pro Divadelní noviny, která toto periodikum vydává, zvolila do pozice šéfredaktorky Janu Machalickou, respektovanou divadelní kritičku a někdejší vedoucí kulturní rubriky Lidových novin. Výsledek volby byl zveřejněn jak v tiskové zprávě, kterou následně publikovala řada jiných médií, tak přímo na webových stránkách Divadelních novin.

V reakci na Machalické zvolení se kromě gratulací vyrojila i řada komentářů pochybovačných. Jedním z nejsilnějších “opozičních” hlasů se stal dosavadní šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman. Ten sice Machalické ke zvolení pogratuloval a vyjádřil respekt, dále se však začal vymezovat proti jejímu volání po modernizaci periodika, hovořit o nejasnosti financování a argumentovat nerespektem k dosavadním předplatitelům.

Druhým výrazným hlasem na straně původní redakce byl – a dosud je – Vladimír Hulec, člen Hermanovy redakce a zároveň jediný protikandidát Jany Machalické v uzavřeném výběrovém řízení. Situace se vyostřila 16. a 17. září 2024, kdy Hulec zveřejnil svou koncepci. V ní zároveň odsoudil postup Společnosti pro Divadelní noviny při výběru Machalické na pozici šéfredaktorky.

Následně bylo na webu Divadelních novin publikováno vyjádření Jany Machalické, ve kterém nově zvolená šéfredaktorka napsala mj. následující:“Chtěla bych zdůraznit, že jsem o tento post neusilovala z vlastní iniciativy, ale byla jsem oslovena, zda nechci DN vést a změnit jejich podobu, protože většina Společnosti má silné výhrady k tomu, jak se v posledních letech vyprofilovaly.”

(Ne)krize Divadelních novin

Ano, Divadelní noviny, coby nejstarší a jedno z mála relevantních divadelně zaměřených českých médií, byly předmětem diskuzí v divadelních kruzích již delší dobu. Je úsměvné, že první bod koncepce jejich dlouholetého redaktora Vladimíra Hulce začíná slovy: “Předně Divadelní noviny NEJSOU v krizi.” Jimi chtě nechtě jen potvrzuje to, že o “krizi Divadelních novin” se mezi divadelními profesionály běžně hovoří. V takovém kontextu by nemělo být překvapivé, že většina členů Společnosti pro Divadelní noviny stála o jejich obrodu a jala se hledat nové vedení.

Druhá věc, která by neměla být tak velkým překvapením, je to, že se Společnost rozhodla udělat výběrové řízení neveřejné – dost na tom, že se na Machalické coby vhodné kandidátce shodla předem. Divadelní noviny nejsou veřejnoprávním médiem, jsou vydávany Společností jako zapsaným spolkem a to, že jsou částečně financovány granty Ministerstva kultury, jim neukládá povinnost průběh konkurzů na vedoucí pozice zveřejňovat.

Josef Herman v jednom ze svých dlouhých komentářů nicméně poznamenal: “Je však třeba podotknout, že Společnost a její Divadelní noviny nejsou veřejnoprávní institucí, ale spolkem, který nemá povinnost zveřejňovat dokumenty, ovšem vzhledem k postavení Divadelek a většinovému donátorství Ministerstva kultury považuji za nanejvýš vhodné chovat se veřejnoprávně.” (Ne)zveřejnění Machalické vítězné koncepce a (ne)veřejnost výběrového řízení se v září staly hlavními ohnisky střetu mezi příznivci obrození Divadelních novin a zastánci jejich předešlé redakce.

Zaplňování mezer divadelní kritiky

Dále se však začala řešit personální obměna. A to jak z důvodu Machalické pokročilejšího věku, tak vzhledem k adeptům z dosavadní redakce. Členové redakce pod vedením Josefa Hermana podle dohadů v divadelních kruzích i podle shrnujícího článku uveřejněného v Deníku N počítali s tím, že Hermana ve funkci nahradí redaktorka Petra Janák Zachatá. Ta ale podle Machalické i dle vlastních vyjádření tuto možnost navzdory několikaletým očekáváním odmítla. Následně redakci Divadelních novin opustila stejně jako Herman a další kolegové, i když jí Machalická redaktorskou pozici nabídla.

Společně s Kateřinou Kykalovou a Anežkou Pondělíčkovou následně Zachatá založila platformu Divadelní.net. O němž v tiskové zprávě s kolegyněmi uvedla: „Portál by měl zaplnit mezeru, která v české kulturní publicistice momentálně existuje a chystaná přeměna Divadelních novin v měsíčník ji pravděpodobně ještě prohloubí. […] Chceme být otevřenou platformou, v níž nebudou zaznívat pouze hlasy teatrologů a kritiků, ale také divadelních tvůrců. V případě potřeby jsme připraveni poskytnout jim prostor, kde by mohli reagovat na nastalé kauzy a sdílet své myšlenky.”

Rýpavější čtenáři by mohli podotknout, že zakladatelky nové platformy měly za roky působení v Divadelních novinách nespočet příležitostí zaplňovat existující mezery divadelní kritiky. O to se například snaží teoretička a kritička (mimochodem stejné věkové kategorie) Barbora Etlíková. Ta sice působí v časopisu Svět a divadlo, ale zároveň založila vlastní blog Podhoubí vzniklý “z nutkání uvolnit se a přehodnotit přístup, s nímž píšeme o současném divadle”, jak se píše na webových stránkách. Etlíková koneckonců platí v divadelní komunitě za průkopnici nové, “mladé” vlny české divadelní kritiky. Oproti tomu zakladatelky Divadelního.netu jsou navzdory svému věku asociovány spíše s Hermanem, Hulcem a dalšími autory, na jejichž tvorbě toho mnoho pokrokového není.

Kdo by měl určovat směr divadelní kritiky

Divadelní kritička Marcela Magdová vyjádřila v prosinci 2024 v pořadu Akcent své zklamání nad komunikací celé situace ohledně výměny šéfredaktora Divadelních novin i celkovým omezeným prostorem pro divadelní reflexi v českém mediálním prostoru: “Divadelní noviny vlastně svým pojetím měly být periodikem, které přináší nějaké aktuální zpravodajství z divadel, s nějakým minimálním zpožděním od premiéry – proto to byl taky čtrnáctideník…“ Projevila politování nad tím, že se redakce neujal někdo z třicátníků, mladších zástupců současné kritiky.

Ano, s koncem tištěných Lidových novin a změnou Divadelních novin ze čtrnáctideníku na měsíčník došlo k úbytku prostoru pro recenzování. Na druhou stranu oproti situaci před deseti lety existují například právě blogy či server i-divadlo.cz, který se v tomto ohledu posouvá v podstatě k “občanské žurnalistice” a kritice vycházející nikoliv od profesionálů, ale od diváků.

Co se mladších autorů týče, tam se nabízí otázky, nakolik je volání po mladých autorech jen alibismem starší generace. Ta pak studenty a čerstvé absolventy divadelních oborů vychovává k obrazu svému (viz Herman a trojice zakladatelek Divadelního.netu. Dále to, proč Barbora Etlíková se svým Podhoubím zůstává v očích řady kritiků jakousi “partyzánkou”, která si své místo na Slunci musí ještě vydobýt. Debata o budoucnosti Divadelních novin tak pomalu odhaluje hlubší spor o podobu kritiky, její smysl i to, komu vlastně v současnosti náleží určovat její směr.