Celá přední část jedné pražské restaurace je jednoho lednového večera zaplněna téměř čtyřiceti lidmi. Všichni mají společné pozadí – do českých médií přispívají pořady a texty, v nichž se zabývají hudbou, filmem, literaturou, kulturním děním obecně.

„S Milošem Hrochem (kulturní publicista a mediální teoretik působící na FSV UK – pozn. aut.) jsme začali organizovat sezení, kde o situaci kulturní publicistiky diskutujeme s více lidmi,“ říká organizátorka Táňa Zabloudilová o akci nazvané „Je psaní o kultuře udržitelné?“. Mezi autorkami a autory se v posledních letech prohlubuje nejistota s tím, jak v médiích ubývá financí i prostoru pro reflexi uměleckého provozu

Ilustrovat to může podcast Kulturák, který do konce loňského listopadu vycházel na webu Seznam zprávy. Připravovala ho moderátorská dvojice Jonáš Zbořil a Jana Patočková. Podle šéfredaktora Jiřího Kubíka se nesetkal se zájmem posluchačů a posluchaček.

 „Kulturák byl jeden z nejméně poslouchaných podcastů v SZ. Přesto myslím, že měl dobrou zpětnou vazbu a že by se postupem času osvědčil,“ vysvětluje pro EJO editor Jonáš Zbořil s tím, že rozhodnutí vedení respektuje, a že třeba časem začne s jiným podcastem podobného ražení. „Co se týče kulturních podcastů v Česku, trh určitě přesycený není,“ myslí si Zbořil.

Samozřejmě nejde o první ani poslední případ zrušení pořadu nebo rubriky, nicméně konec Kulturáku ani ne po roce vysílání ukazuje na minoritní postavení kulturní publicistiky v soudobých médiích.

Na kultuře se šetří

Koneckonců právě Seznam zprávy jako jeden z největších a relativně čerstvých projektů v Česku zavedl kulturní rubriku až po pěti letech své existence. V tomto ohledu možná mediální sféra pouze dotváří obecné přezírání kulturního dění a jeho chápání jako něčeho zbytného, jen k doplnění těch „důležitějších“ věcí.

„Kultura je rozhodně něco, na čem se vždycky šetří nejvíc. Víme to všichni,“ nastiňuje problematiku publicistka Táňa Zabloudilová z internetového deníku Alarm.

Ostatně už mnoho let se diskutuje o tom, že by na kulturu mělo jít jedno procento státního rozpočtu – nedávno tento dlouholetý závazek připomněl i ministr Martin Baxa v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Jeho resort nedávnou aktualizací legislativy však na média uvrhl další vlnu nejistoty.

 „V těchto měsících některé kulturní rubriky šetří kromě inflace a energetické krize také proto, že z českých médií právě mizí desítky milionů korun v důsledku novely autorského zákona předložené ministerstvem kultury,“ popisuje vedoucí kulturní rubriky na webu Aktuálně.cz Daniel Konrád.

Podle něj je kondice kulturní redakce odvozena od celkového stavu titulu. A Konrád rovněž připomíná, že je důležité rozlišovat mezi jednotlivými médii: „Je rozdíl mezi deníkem za platební bránou spoléhajícím na předplatitele, komerčním serverem vydělávajícím prodejem reklamy, veřejnoprávním rádiem pro mladé odkázaným na roky nezvýšené koncesionářské poplatky, nebo třeba literárním časopisem, který dosáhne na granty ministerstva kultury.“

Právě na státní podpoře je více či méně závislá většina specializovaných kulturních publikací. Příklad literárních periodik podrobně před dvěma lety zmapoval Jakub Jetmar – přesto, že státní příspěvky mohou pokrýt většinu rozpočtu daného média, jeho redakce spíš živoří a „(…) platí, že odměny pro kmenové redaktory i externisty bývají vinou dlouhodobé podfinancovanosti redakcí nízké až symbolické.“

V tomto ohledu mají velká média jako zmiňované Seznam zprávy přeci jen větší možnosti, jak reflektování uměleckého provozu podporovat, alespoň co do výše honorářů za text. Nicméně i zde platí, že většinu obsahu kulturních rubrik plní externí autoři, kteří se nemohou opřít o stabilní redakční zázemí.

Vhled do své práce editora kulturní rubriky nabízí Jonáš Zbořil se Seznam zpráv: „Musíš umět vybrat, která z kulturních událostí je opravdu zajímavá, která bude zajímat tvé potenciální čtenáře, a kterou bys měl mít, i když ji nikdo číst nebude. Musíš umět shánět autory a myslet přitom i na to, jestli jsou nějak zajímavě rozvrstvení a nemají úplně stejné názory.“

Experimenty a problémy

Urychlit celý proces a třeba uvolnit v napjatém prostředí autorům a autorkám ruce se pokoušel okolo roku 2020 web Alarm. Experimentoval s formátem kratších textů, které by nastiňovaly témata například rozkoukaných seriálů, připravovaných filmů nebo hudebních děl.

Příklon ke kratším formám se však podle Táni Zabloudilové příliš neosvědčil. „Pořád si myslím, že by to mohlo být dobré, takový nástřel, a pak bychom se k tomu vraceli v nějakých delších textech, k tomu, co stálo za to. Nicméně si myslím, že to by se podařilo vybudovat jen na médiu, které není v tak prekérním postavení jako Alarm. Přeci jen naši kulturní autoři jsou zvyklí na jiný rytmus, možná to bylo i trochu nesrozumitelné. Byl to pokus, který by si žádal víc zázemí, víc soustředění, víc trpělivosti, občas právě kvůli tomu, že máme málo lidí a málo peněz, tak tomu nemůžeme tu péči dát,“ rekapituluje Zabloudilová.

Oproti minulým letům se kulturní rubriky českých médií smrskly na pár lidí a jejich síť kontaktů na externí přispěvatele. Nebylo tomu tak vždycky. Srovnání nabízí Daniel Konrád, který do roku 2020 působil v Hospodářských novinách. „Pozoroval jsem tu, jak se kulturní redakce etablovaná spisovatelem Pavlem Kosatíkem v důsledku úspor postupně smrskla ze sedmi redaktorů na nulu. Důvodem byly i koncepční změny, kdy se deník posouval víc k byznysovým tématům. Byť jiné kulturní rubriky přežily a další média mezitím vznikla, trend je to všude: prostoru pro kulturu i pozic v kulturních rubrikách ubývá,“ vzpomíná vedoucí kulturní rubriky webu Aktuálně.cz.

Díky stabilnímu působení specializovaného literárního nebo výtvarného redaktora či redaktorky mohla média lépe reagovat na aktuální události, erudovaně je popisovat tím, že si mohli pořád prohlubovat znalosti o dané oblasti i lepší profilaci autorů ve spolupráci s editory. „Podmínky byly řádově lepší a média vytvářela prostředí k soustavné, ne jako dnes spíš příležitostné a náhodné reflexi. Možná i média obecně přitahovala všestrannější typy s širším rozhledem,“ porovnává Konrád.

Právě tempo a rutina práce kulturních publicistek a publicistů je v prekarizovaném odvětví klíčovou proměnnou.      „  Musíš napsat spoustu různých textů pro různá média, pak se ti to zdaní, nezbyde ti celkem nic. Já kombinuji několik úvazků a v něčem to mám ráda, ale chtěla bych mít někde to trochu větší zázemí,“ popisuje publicistka Táňa Zabloudilová z Alarmu.

Problémy ve strukturální rovině spatřuje i Jonáš Zbořil a myslí si, že kulturní publicistice obecně chybí peníze.

„Pro autory, kteří povětšinou pracují na volné noze. Pro editory, kteří by pak věděli, o čem všem si mohou dovolit psát. Víc kulturní publicistiky nepochybně znamená i lepší kultura, protože se vytváří prostředí s kvalitní zpětnou vazbou,“ shrnuje Zbořil a doplňuje, že kulturní redakce jsou miniaturní v tom lepším, a neexistující v tom horším případě. „Často nemohou mít nějakou konzistentní tvář, protože se musí ‚přiživovat‘ zpravodajstvím, hlavně nekrology, takže pak vypadají jako urnový háj, ve kterém se sem tam povaluje nějaká recenze. Z některých rubrik není vůbec zřejmé, jaký má jejich redakce vkus.“

Nahlédnout vlastní emoce

Stabilní příjem a redakční zázemí jsou důležité nejen z hlediska jistého pokrytí životních nákladů, ale i institucionální ochrany v proměněné situaci kulturního kritika či kritičky. Ta v posledních letech obnáší i stále běžnější čelení masivním (mnohdy nejen) internetovým útokům ze strany zapálených fanoušků toho či onoho díla nebo umělce.

„V praxi tato dynamika trestá dialog, nuance, a dokonce i opatrný nesouhlas, čímž nás posouvá směrem k hegemonické monokultuře a vzdaluje bohatému, pluralitnímu chápání umělců a autorů, kteří se zabývají jejich tvorbou. Diskuse o umělecké hodnotě jsou tlačeny k binární volbě: miluj, nebo nenáviď,“ popisuje na příkladech z hudebního průmyslu publicista Luke Ottenhof pro Columbia Journalism Review, proč také může v minulých letech intenzivní ztráta redakčního zázemí kulturní publicistika klíčová v oslabování její pozice důležité součásti mediálního provozu.

Z praxe to potvrzuje i Daniel Konrád z Aktuálně.cz. Podle něj si kulturní organizace vinou ubývajícího prostoru v médiích zakládají vlastní časopisy nebo podcasty pro vlastní PR,   čímž ubývá kritická reflexe. Svou podcastovou produkci mají například soukromá galerie Kunsthalle, veřejná instituce Národní divadlo i prodejce vstupenek GoOut. Daniel Konrád zmiňuje i roli reakce fanoušků: „Nepřetržitý výskyt všech na sociálních sítích vede k menší ochotě poskytovat zpětnou vazbu populárním zpěvákům nebo spisovatelkám, protože málokdo je zvědavý na hněv jejich followerů.“

Podle mediální vědkyně Johany Kotišové působící na University of Amsterdam přitom význam kulturní publicistiky spočívá právě v tom, že dokáže jít právě za zmíněnou dichotomii na základě specifické expertizy. „Fanoušci často hodnotí na ose líbí-nelíbí (to ostatně i vyžadují různé předdefinované hodnotící škály, udělovaná procenta a podobně), ale úkol publicistů a publicistek je jiný: nabídnout širší, více kontextualizovaný, analytičtější a informovanější způsob nahlížení na daný kulturní produkt. Což také znamená, že jsou méně ‚vláčeni‘ tou bezprostřední emocí, kterou v nich ono dílo vyvolává,“ vyjádřila se pro EJO Kotišová.

Určitý okraj, na němž se v žurnalistice kulturní publicistika nachází, může vycházet i z poněkud odlišného způsobu její práce. Ve své studii An elixir of life? Emotional labour in cultural journalism Kotišová popisuje právě specifickou práci kulturních publicistů a publicistek jako kritické nakládání s vlastními emocemi, s tím, co v lidech vzbuzuje dané konzumované dílo.

„Oproti novinářům, kteří pokrývají třeba politická nebo ekonomická témata, se od nich neočekává, že budou nezaujatí – naopak se předpokládá, že jednou z jejich vlastností je zalíbení, nebo dokonce vášeň k předmětu, o kterém píšou. Míň se od nich očekává, že budou potlačovat nebo odsouvat své emoce,“ popisuje vědkyně postavení lidí pokrývajících kulturní dění. Odtud pramení takzvaná objektivizace emocionality, z níž vychází nejen schopnost popsat a zhodnotit objekt zájmu z více úhlů pohledu, ale snad i legitimita samotné profese kritika či kritičky.

„Kulturní publicistky a publicisti nechají kulturní objekt, který hodnotí, působit na své emoce, které pak analyzují a hledají jejich ‚objektivní‘ příčiny, a tím se dostanou ke kvalitám hodnoceného kulturního produktu/uměleckého díla. Například se necháte dojmout jistou skladbou a potom zkoumáte, co přesně to vaše dojetí způsobilo a co to vypovídá o kvalitě skladby,“ vysvětluje Kotišová objektivizaci emocionality. Tento proces může do jisté míry vycházet ze sociálních věd, které rovněž umožňují emoční zapojení výzkumníka do tématu jeho výzkumu a jeho zhodnocení z odstupu v rámci vlastní studie.

Mládí vpřed

Přes strukturální nejistotu a problémy vyvolané postupnou prekarizací je však podle Jonáše Zbořila tuzemská kulturní publicistika v poměrně dobré kondici. „Kulturní publicistika je v dobrém stavu co se týče kvalitních textů a autorů. Je tu celá nová generace publicistů, kteří popisují kulturní fenomény v širším kontextu, upozorňují skrz kulturu na společenské problémy. To mě hrozně baví a mám z toho radost. Jsou tu ojedinělé redakce, které se nebojí psát o zdánlivě nepopulárních, intelektuálních tématech,“ říká editor kulturní rubriky Seznam zpráv a vyjmenovává média jako Alarm, A2 nebo Salon Práva. „I v mainstreamu najdeš skvělé kulturní rubriky, třeba Aktuálně.cz, baví mě samozřejmě i Respekt, na kterém jsem vlastně vyrůstal a který mě dodnes baví tím příběhovým, profilovým psaním o kultuře, nebo Radio Wave, kde jsem se všechno, čím se živím, naučil.“

S tím souhlasí i Daniel Konrád z Aktuálně.cz, který rovněž zmiňuje přibývání mladých talentů. „Potřebují ale, aby pro ně média vytvářela místa a adekvátně jim platila, jinak odejdou za příležitostmi jinam. Skvělým signálem jsou i kulturní novináři schopní prosadit se v zahraničí, viz Miloš Hroch v časopisu The Wire nebo nedávno Helena Kardová v Guardianu.“

Příliv nových autorů a autorek, který obohacuje tuzemskou kulturní publicistiku vnímá i Táňa Zabloudilová z internetového deníku Alarm. „Před deseti lety nebylo zdaleka tolik zajímavých autorů, nepsalo se o tolika věcech, nedávalo se tomu tolik péče a ti autoři nebyli zdaleka tak otevření tolika novým věcem, jako jsou dnes,“ hodnotí situaci novinářka, nicméně zmiňuje i onu rostoucí nejistotu. „Myslím si, že to je tím, že vyrostli noví autoři a ti starší trochu víc začali číst různější věci, začali víc číst anglicky a všichni tihle lidé mají přemýšlení o kultuře natolik rádi, že se mu věnují navzdory tomu, že v tom ty peníze nejsou. Všichni dělají ještě bokem něco jiného nebo se nějak živí, a do toho, protože to mají tak rádi, se věnují kultuře.“

Nové hlasy v kulturní publicistice souvisí právě s jejím strukturálním postavením a podmínkami. Podle výzkumnice Johany Kotišové spolu souvisí ztráta prestiže, na ní navázaná prekarizace a zpravidla mladší tvůrci kulturně-publicistického obsahu – jen málo lidí na začátku své žurnalistické kariéry začíná odhalováním sólokaprů. Svou roli v omlazení kulturní publicistiky může samozřejmě hrát i určitá neprostupnost redakčních hierarchií. Vztahu mezi novinářskými generacemi se týkal i jeden z panelů loňského Novinářského fóra pořádaného Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky.

Podobně jako Zabloudilová, i Johana Kotišová vnímá ‚lepení‘ obživy kulturních publicistek a publicistů z různých zdrojů. Podle vědkyně nastává paradoxní situace: „‚Naštěstí‘ i potenciálně konkurenční odvětví činnosti, která by mohla publicisty odsát – třeba akademická sféra, práce v uměleckých a kulturních institucích – jsou podobně prekarizovaná a žalostně ohodnocená, takže experti na různá kulturní odvětví nemají moc na výběr, kam odejít za lepším.“

Možná by vzhledem k ekonomické situaci v médiích nebylo přehnané říci, že kulturní publicistika může sloužit jako jakési znásobení problémů, kterým žurnalistika čelí obecně. Paralely se nabízejí například v očekávání od médií jako pouhého amplifikátoru obchodních a politických sdělení, ne jako prostředku kritické reflexe okolního světa.

„Ta je bohužel drahá a ne vždy masově vyhledávaná čtenáři, pročež ani není nejoblíbenější u toho typu mediálních manažerů, kteří vše měří počtem kliků a lajků. Což zase souvisí s celkovou orientací společnosti na výkon, přesunem českých médií do rukou několika nejbohatších podnikatelů a pomalejší generační obměnou ve vedoucích pozicích,“ vyjmenovává Daniel Konrád přesahy problémů kulturních redakcí.

Přesto snad existuje průrva naděje, alespoň Konrád ji vidí. „Neexistuje jediný důvod, proč by to tak muselo zůstat. Také v Česku dnes vznikají mladší média, která nejsou svázaná korporátní hierarchií či tradicí a mohou se ze dne na den rozhodnout, že kvalitní kultura je pro ně základ. Když redaktory zaměstnají, když budou držet vysokou laťku a adekvátně platit externistům, vytvoří tlak na konkurenci. A popostrčí celý obor.“