Selhání systému veřejné ochrany aljašských vesnic bojujících s vysokou míru sexualizovaného násilí. Úřady přehlížené zanedbávání péče ve floridských psychiatrických léčebnách. Odkrytí globální infrastruktury offshorových finančních toků putujících do daňových rájů. 

Co mají zmíněné kauzy společného? Všechny byly odhaleny investigativní prací novinářů a jako série reportáží zahýbaly veřejným děním. Všechny pro svou kvalitu i dopad získaly Pulitzerovu cenu. A všechny jsou výsledkem tzv. kolaborativní žurnalistiky. 

Za kolaborativní žurnalistiku bylo uděleno i několik dalších Pulitzerů, rozmanité nadace a dotační programy EU v posledních letech intenzivně podporují novinářské spolupráce překračující zdi mediálních domů i hranice národních států. Mnozí se domnívají, že spolupráce je zřejmě jediným formátem, který při životě udrží jak ohrožená zpravodajský průmysl, tak zachová roli médií v občanské společnosti. 

Přestože existují stovky zmapovaných projektů kolaborativní žurnalistiky, v českém veřejném prostoru se o této formě novinářské praxe mluví jen sporadicky. Co je to vlastně ta kolaborativní žurnalistika a proč její popularita ve světě roste?

Kolaborativní žurnalistika jako rozvíjející se novinářská praxe

Spolupráce v mediálním prostředí není nutně novinkou. Celý proces přípravy vydání je nejen u tradičních médií týmovou prací a typy spolupráce uvnitř mediálních a komunikačních organizací se v posledních letech také dynamicky proměňují.

Kolaborativní žurnalistika je ovšem druh novinářské praxe založené na propojení různých subjektů vně jedné redakce nebo mediálního domu. Nejde tedy pouze o spolupráci napříč odděleními jednoho média, ale o vytváření meziredakčních týmů za účelem systematické spolupráce. Ať už dlouhodobé, nebo za účelem jednoho dílčího projektu.

V posledních letech, souběžně s rozvojem kolaborativní žurnalistiky a jejím akademickým zkoumáním, se objevují různé definice a typologie spolupráce v novinářské praxi. Jednou z nejcitovanějších (zřejmě pro svou obecnost) zůstává definice formulovaná Sarah Stonbely. Podle té kolaborativní žurnalistika představuje formální nebo neformální ujednání o spolupráci mezi dvěma nebo více zpravodajskými nebo informačními organizacemi s cílem doplnit vlastní zdroje a maximalizovat dopad vytvořeného obsahu.

Opomineme-li spolupráci a následné sloučení pěti newyorských deníků za účelem snížení nákladů i konkurence a zvýšení přesnosti zpráv při pokrývání mexicko-americké války v roce 1846, které dalo vzniknout tiskové agentuře The Associate Press (AP), zaznamenává kolaborativní žurnalistika rozvoj zejména v posledních dvou dekádách. 

Tehdy AP popostrčil vynález telegramu, který dramaticky proměnil fungování médií. Nyní spolupráci akceleruje vývoj digitálních technologií i pokračující ekonomická a reputační nejistota médií. 

Kolaborace jako reakce na ekonomickou nejistotu

Podle vědce Pedra Coelha a novinářky Inês Alves Rodrigues je investigativní žurnalistika hlavní obětí krizí. V takových časech, jak Dean Starkman eufemisticky vysvětluje, novináři sice mohou i nadále popisovat krajinu, mají ale méně času na převracení kamenů, které se v ní nachází. Neboli, čas a zdroje na investigativní práci jsou z ekonomických důvodů a požadavků na rychlost limitovány. 

Investigativní žurnalistika je přitom dle UNESCO klíčová pro zachování úlohy médií  jakožto pomyslného čtvrtého pilíře demokracie. Odklánět zdroje od kvalitní investigativní žurnalistiky je nerozumné i z ryze byznysových důvodů, protože je to právě investigativa, která si dlouhodobě udržuje zájem publika. 

Studie Amerického tiskového institutu ukazuje, že investigativní články dosahují lepších metrik čtenosti než jiné druhy zpravodajství. K obdobným závěrům došel i výzkum z roku 2020, v němž autoři uvádí, že kvalita a exkluzivita investigativních výstupů může nejen upevňovat pozici média ve společnosti, ale představovat finanční příjmy. Přičemž obojí posiluje konkurenční výhodu. 

Zde se může kolaborativní žurnalistika směle hlásit o slovo. Podle některých novinářů je výhodou kolaborativní žurnalistiky nákladová efektivita. V době, kdy mnoho mediálních domů čelí finančním problémům, umožňuje spolupráce rozložit náklady na investigativní reportáže mezi více subjektů.

Rozdělení nákladů, sdílení zdrojů

Rozdělení finančních nákladů na práci je svým způsobem sdílení ekonomických zdrojů. V kolaborativní žurnalistice dochází ovšem také ke sdílení lidských zdrojů a sociálního kapitálu  – dovedností, znalostí, kontaktů, reputace novináře nebo dobrého jména média. Novináři z různých redakcí mohou přinést různé perspektivy a specializace, což mj. vede k vyšší kvalitě a hloubce reportáže. 

Současně se tak naskýtá příležitost rozdělit práci mezi větší tým, což v případě dobré koordinace zvyšuje časovou efektivitu práce. Redakce tak získávají další konkurenční výhodu, protože jsou častokrát schopné práci zintenzivnit a dokončit výstup v kratším časovém úseku, aniž by to negativně ovlivnilo kvalitu práce.

Pro příklady, kdy sdílení zdrojů a dělba práce zkrátily čas nezbytný na přípravu a vydání, nemusíme za hranice Česka. To je výjimečné, uvážíme-li, že kolaborativní žurnalistika se v českém prostředí rozvíjí jen pomalu a je častokrát založena spíše na osobních vazbách mezi pár novináři, nikoliv na systematické spolupráci několika redakcí.Před několika týdny soud první instance nepravomocně odsoudil bývalého poslance Dominika Feriho za znásilnění a pokus o znásilnění. Celou kauzu odstartovaly dva obdobné články publikované 25. května 2021 ve dvou různých médiích. Texty byly výsledkem práce Apoleny Rychlíkové (tehdy redakce A2larm) a Jakuba Zelenky (tehdy redakce Deník N). 

Spolupráce obou novinářů přitom nebyla plánovaná, vyplynula ze situace. Protože na tématu již pracovaly i jiné redakce, jak novináři vypráví, spoluprací obě redakce získaly konkurenční výhodu. Nejen, že svou spoluprací překvapily, ale i přes jistou počáteční nedůvěru dokázaly sdílet zdroje a efektivně koordinovat kapacity obou redakcí, což vedlo k promptnímu vydání bez slevování z nároků na kvalitu výstupu.

Za spolupráci se očekává získání výhody

I když se stále nacházíme ve vysoce konkurenčním prostředí, jak ve svém textu pro Nieman Report připomíná novinářka Casey Quackenbush, spolupráce mezi médii se rozvíjí, protože poskytuje jistou výhodu. Neboli, konkurující si mediální subjekty musí ve spolupráci vidět přidanou hodnotu, výhodu a jistý zisk, aby na ni přistoupily. Přitom taková přidaná hodnota nebo výhoda může vždy znamenat něco jiného. 

V případě globálních investigativních reportáží není výhodu zase tak težké identifikovat.  Novináři zmiňují, že v případě mezinárodních kauz je spolupráce nezbytná a naplňuje praktické potřeby jako je znalost místních reálií, kultury, systému a sítí zdrojů a kontaktů. 

Typickým příkladem globální spolupráce mezi novináři je již v úvodu zmíněné odhalování globální infrastruktury, skrze kterou proudí toky peněz do daňových rájů. Jak soubor uniklých dat, tak i následná investigativní práce bývají souhrnně označovány jako Panama Papers, později následované Pandora Papers. Na zpracování dokumentů do podoby série investigativních textů se podílelo na 300 novinářů z několika zemí, včetně Česka. Konkrétně novinářka Pavla Holcová z Českého centra pro investigativní žurnalistiku. 

Výhodu v podobě sdílení dat, zdrojů a místních kontextů díky mezinárodní spolupráci získal také Respekt při odkrývání kauzy Vrbětice. Kauza se věnuje pozadí exploze muničního skladu ve Zlínském kraji, ke které došlo v roce 2014. Respekt ve spolupráci s Bellincatem, Spiegelem a ruskými novináři z Insideru podrobně popsali pohyb ruské vojenské jednotky GRU na českém území a výbuch muničních skladů jako jejich cílenou operaci.

Na lokální úrovni se mohou výhody kolaborativní žurnalistiky hledat obtížněji. Je to ale spíše zdání ovlivněné vysoce konkurenčním prostředím bojujícím jak o zdroje, tak o publikum. I na lokální úrovni existují projekty, které propojují redakce, novináře a freelancery při spolupráci na projektech, které by jako jednotlivci nebyli schopni realizovat nebo realizovat v potřebné kvalitě a snesitelném časovém rámci.

Jako v případě projektu Comprova, iniciativy sdružující novináře z 41 brazilských médií, kteří například pokrývali nedávné prezidentské volby, v nichž záměrně vyhledávali a vyvraceli dezinformace.

Jiným příkladem je komplexní pohled na vnitřní fungování byznysu bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa. Na projektu Trump, Inc., Exploring the Business of Trump. spolupracovaly ProPublica a WNYC Studios. Přičemž oba subjekty vzájemně využily svých silných stránek – expertízu ProPublica v datové a investigativní žurnalistice, hloubkové znalostmi WNYC o New Yorku, Trumpovi a zkušenosti ve zvukové produkci.

Ve výše zmíněné kauze Feri potom získanou výhodou bylo sdílení sociálního kapitálu obou novinářů. A to včetně genderově podmíněných zkušeností, které hrály roli jak během rozhovorů s informátory, tak ve způsobu nahlížení na jejich příběhy. Vedle toho bylo výhodné na větší redakci Deníku N přenést větší část editorské práce, jak uvádí Zelenka.

Dobrý sluha, špatný pán

Jsme ve věku spolupráce, jak píše Joy Jenkinsová, který podle ní umožnily digitální platformy a síťové nástroje financování, produkce a distribuce zpráv.

Kolaborativní žurnalistika nabývá na různých podobách odvozovaných především dle intenzity integrace a kooperace spolupracujících subjektů. Povětšinou jsou to ale digitální technologie, které kolaboraci usnadňují či dokonce umožňují. Zejména u rozsáhlých mezinárodních projektů jako Panama Papers, ale i lokálnějších projektů jako kalifornské mapování krize veřejného zdraví během pandemie Covid-19. 

Právě rozvoj informačních a komunikačních technologiích sehrál v obou případech důležitou úlohu. Digitální technologie nicméně nepřináší jen příležitosti, ale také možná rizika. Kolaborativní žurnalistika tak mnohdy používá a závisí na nástrojích a infrastruktuře, které se nachází zcela mimo její moc.

Posun ke kolaborativní žurnalistice vyžaduje jistou formu vzájemné otevřenosti a sdílení informací. K tomu je využívána celá škála webových a cloudových nástrojů, které umožňují správu a sdílení dat, vzdálený přístup do redakčních systémů nebo koordinaci spolupráce na reportáži. V rámci investigativní spolupráce navíc redakce využívají open source data (např. OSINT), která mnohdy sami rozšiřují o nová zjištění, která jsou následně dostupná i ostatním. Zdánlivě tak vzniká jakési veřejné společné úložiště, komunitní sdílení v praxi. Takové obsahy působí jako tvorba tzv. journalism commons. Jde ale pouze o zdání, uvědomíme-li si, že jde o obsahy uložené a distribuované přes infrastrukturu, která má ze své podstaty k občině daleko. Nachází se v rukách jen několika technologických firem.  

V návaznosti na nedávné vývojové trendy Aimee Rinehart, bývalá novinářka a manažerka implementace nástrojů umělé inteligence v tiskové agentuře AP, vyzvala k radikální spolupráci v žurnalistice. Její výzva jde za hranice spolupráce na obsahu a produktech. Ale odkazuje právě k oné infrastruktuře. Rinehart si tak představuje spolupráci mezi tradičně soupeřícími mediálními domy, nezávislými platformami a freelance novináři s cílem osvobodit žurnalistiku od závislosti na jiných subjektech a jejich zájmech. Konkrétně na technologických gigantech typu Meta, Google, Microsoft nebo OpenAI. 

Rinehartové vize tak usiluje o budování žurnalistické infrastruktury tvořené různými nástroji od komunikačních kanálů mezi redakcemi, cloudové sdílení dat, po automatizované nástroje pro tvorbu obsahu a sociální média jako platformy pro šíření výstupů. Tedy v otázkách infrastruktury, sdílené pro celou novinářskou obec, jde za hranice toho, co již vytvořily rozsáhlé projekty kolaborativní žurnalistiky jako například. Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ).

Zdroj úvodní ilustrace: DALL·E, vytvořeno: 2024-01-09; (An illustration representing the concept of global news dissemination through non-private or state-owned systems, focusing on the process and setup)