Česká republika se pyšní velkou novinářskou tradicí, kterou lze ve 20. století rozdělit do několika společensko-historických období: první republika, komunistická žurnalistika a naproti stojící samizdat, a nakonec současná svobodná žurnalistika v demokratickém, polistopadovém světě. Tento článek stručně shrne vývoj médií se snahou postihnout specifika české žurnalistiky po roce 1989 a také stav etiky a svobody tisku.

Novinářská profesionalita

Velcí spisovatelé a novináři Československa dvacátých let minulého století jako Karel Čapek, Karel Poláček nebo Jaroslav Hašek jsou stále studenty žurnalistiky vnímáni jako vzory toho, „jak se má psát“. Jen málokdo odolal na vysoké škole snaze postihnout pointu tak bravurně jako Čapek ve svých fejetonech nebo vtipně glosovat jako Hašek ve svých satirách v časopise Svět zvířat. I samizdatoví novináři jsou houževnatým zdrojem inspirace, především pak jejich zarputilost a inovativnost s jakou získávali nové informace a udržovali úroveň psané vzdělanosti, která státním médiím kvůli nesvobodě a cenzuře pochopitelně chyběla. Je třeba obdivovat i jejich odvahu, protože odplata komunistického režimu tomu, kdo si dovolil podrývat jeho autoritu, byla často velice krutá. Po roce 1989 museli z médií odejít komunističtí novináři a jejich místa obsadili mladí lidé, kterým často nebylo více než dvacet let. Nová krev určitě pomohla svou energií přeměnit tehdejší tendenční a cenzurou spoutaná média a usnadnila návrat k pravdě.

Na počátku protestů proti komunistickému režimu v listopadu 1989 novináři oficiálních médií samozřejmě nemohli popravdě informovat o tom, co se vlastně dělo.  Ale vůle lidu mnohé pracovníky přesvědčila. Redaktoři Československé televize se začali scházet v garážích svého zaměstnavatele, kde sepsali své vlastní prohlášení, které odporovalo postoji vedení ČST. To o demonstrantech nechtělo točit jinak, než jako o bandě chuligánů, kteří narušují veřejný pořádek. Dne 22. 11. 1989 potom ČST odvysílala šest živých vstupů z generální stávky v Praze a redaktoři se posléze přihlásili k prohlášení nově vzniklého Občanského fóra. Nová éra začala.

Tisk

Současná média stále těží z toho, že tehdejší inteligence a opozice komunismu vydávala samizdatový tisk. Po revoluci se tito autoři dostali zpět do „legálního“ veřejného prostoru a velkou měrou ovlivnili i podobu médií. Ta se transformovala několika způsoby. Za prvé byl obnovován tisk, který existoval v době před komunismem jako například Lidové noviny, které během totalitního období vycházely alespoň samizdatově. Za druhé vznikaly úplně nové – časopis Respekt byl založen samizdatovými autory jen krátce po spadnutí Železné opony a dnes má náklad 25 tisíc výtisků týdně. A za třetí se komunistická média měnila na demokratická. Touto cestou pokračovaly noviny Rudé právo (dnes Právo, průměrný náklad 120 000), tehdejší týdeník Hospodářské noviny (dnes deník HN, průměrný náklad 41 000 výtisků), či Mladá fronta (dnes Mladá fronta DNES, průměrný náklad 216 000 výtisků).

Samozřejmě stejně jako jinde na světě i v Česku jsou nejvíce profitové bulvární deníky. Například Blesk, nejčtenější deník vůbec, má průměrný náklad 350 000 výtisků. Stal se tak tažným koněm vydavatelství Ringier, který vydává i jeho hlavní konkurenci deník Aha. Tento jev se objevuje v českém mediálním prostoru poměrně často – jeden vydavatelský dům vlastní dva hlavní rivaly. Týká se to například i seriózních deníků MF DNES a Lidové noviny, které na trh přináší Vltava-Labe Press.

Televize

I další druhy médií citelně ovlivnil politický zvrat. Československá televize se změnila na médiu veřejné služby v roce 1989. V roce 1993 zase reagovala na rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku změnou na Českou a Slovenskou televizi. Vznikly tři kanály, ČT1, ČT2, ČT3. V roce 1994 byly dva později jmenované sloučeny do kanálu ČT2. S digitalizací přibyl ještě zpravodajský ČT24 a sportovní kanál ČT4 Sport. Na rok 2013 je plánován dětský kanál.

Veřejnoprávní stanice jsou řízeny speciálními zákony, které určují v jakýchsi mantinelech jejich obsah a vlastně i kvalitu. Když se ale v 90. letech poprvé objevily soukromé televize, pro které neplatí tak přísné a konkrétní podmínky, byl to pro české diváky šok. V roce 1993 byla spuštěna FTV PREMIÉRA (dnes Prima FTV) a o jedno léto později TV Nova. Obrazovky v tu ránu ovládly americké populární seriály, jihoamerické telenovely, agresivní reklama a komercializace, stejně jako nový typ veřejné osobnosti – chladnokrevný byznysmen. Tak se profiloval ředitel TV Nova Vladimír Železný, který v žádosti o licenci pro tuto novou televizi uvedl, že bude provozovat intelektuální stanici zaměřenou na kulturu. Své vysvětlení toho pojmu ukázal vzápětí – Pamela Anderson v Pobřežní hlídce v titěrných červených plavkách běhající po pláži. A lidé ji milovali.

Společnost CET 21 (patří společnosti CME), která provozuje TV Nova, vlastní šest licencí, z toho čtyři v ČR a dvě na Slovensku. Obě soukromé televize začaly vysílat jako typické stanice pro středového diváka, což se projevuje především jednodušším a bulvárním stylem informování ve zpravodajství, publicistice i zábavě. Ovšem postupem času vsadila Prima na větší inovativnost, se kterou rychleji reagovala na světové populární trendy. Na to byla nucena odpovědět i TV Nova. Tento nový trend v soukromém vysílání posouvá po delší odmlce dále kupříkladu českou dramatickou tvorbu – například původní seriál – která stagnovala především kvalitativně. Prima FTV (vlastněná z 50 % švédskou firmou Modern Time Group) provozuje kromě svého hlavního programu ještě například Prima Love (pro ženy) a Prima Cool (pro mladé obecenstvo). Hlavní stanice by se měla změnit na Prima Family od 1. ledna 2012.

Rozhlas

Československý rozhlas se rovněž změnil ze státního na veřejnoprávní. Začalo fungovat šest stanic Českého rozhlasu a ještě uvolnil frekvence pro soukromé stanice. Dnes v rámci ČRo fungují čtyři celoplošné plnoformátové stanice, dále existuje program na čtyřech specializovaných kanálech zaměřených na zpravodajství, vážnou hudbu, popularizaci vědy a techniky a na vysílání pro mladé posluchače. Český rozhlas také vysílá do zahraničí v pěti světových jazycích a češtině.

Ovšem jsou to soukromé rozhlasové stanice, které dnes mají největší poslechovost. Jejich úroveň lze povětšinou srovnat s dvěma hlavními soukromými televizními stanicemi – převažují v nich bulvární zprávy, počasí a informace o dopravě. Klasická rozhlasová publicistika se v nich v podstatě nevyskytuje a často je kriticky strháván i neustále se opakující hudební repertoár. V poslechovosti je na prvním místě rádio Impuls, rádio Evropa 2, Frekvence 1 a na čtvrtou příčku se dostal veřejnoprávní Český rozhlas 1 – Radiožurnál.

Internet

Komerční internet byl uveden v letech 1993/1994. O dva roky později vznikl první český vyhledávač Seznam.cz, ale ten opravdový internetový boom Česko zažilo po roce 2000. Tehdy i tradiční, především psaná média zjistila, že nemohou pomíjet sílu internetu – tedy jeho rychlost a pružnost, se kterou publikum uměl oslovit. Vznikly proto internetové verze českých deníků, které během let provozu získaly i určitou suverenitu (Hospodářské noviny – iHNED.cz, MF DNES – iDNES.cz, Lidové noviny – lidovky.cz, TV NOVA – tn.cz atd.). V posledních deseti letech se vývoj české mediální scény posunul směrem k internetu oproti klasickým médiím.

Regulace médií

Pozice médií v českém legislativním systému je odvozen od Ústavy ČR a Základní listiny práv a svobod, které specifikují svobodu tisku a ochranu soukromí. Samotná regulace médií je vytvořena speciálními zákony: zákonem č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tzv. tiskový zákon), zákonem č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a TV vysílání (tzv. vysílací zákon), který také zřizuje Rada o rozhlasovém a televizním vysílání. Vedle ní existuje další tzv. „malé rady“ speciálně pro Český rozhlas, Českou televizi a Českou tiskovou agenturu (ČTK), jež vznikly na základě zákonů, které je regulují: zákon č. 484/1991 Sb. o Českém rozhlase, novelizován v roce 2002 zákonem č. 192/2002 Sb., zákon č. 483/1991 Sb. o České televizi – novelizován zákonem 39/2001 a Zákon č. 517/1992 Sb. o ČTK. Práce novinářů se řídí i dalšími právními akty, například Zákonem č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, zákonem č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy, novelizovaným v roce 2001 nebo zákonem č. 35/1996 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (tzv. autorský zákon). V současnosti se debatuje se zpřísněním zákonů o ochraně osobnosti především v souvislosti s bulvárním tiskem.

Etika médií

Začátek 90. let charakterizoval typický porevoluční chaos stejně jako v jiných postkomunistických zemích. Vše bylo dovoleno, o všem se mohlo psát i točit a vše se mohlo říkat nahlas. Dlouho se mělo za to, že by média neměla být regulována vůbec nijak. Západní praxe se nakonec prosadila až v roce 1995, kdy Rada České televize schválila Statut ČT a v rámci něj i Kodex ČT. Syndikát českých novinářů vydal o tři roky později Etický kodex novináře. Tehdy svůj kodex vydal i časopis Týden jako první tištěné médium a následovala jej další periodika.

Jak už bylo zmíněno, určitou úroveň i názorový přerod s sebou přinesli bývalí samizdatoví autoři, kteří se dostali z ilegality. Stáli u zrodu mnohých komerčně úspěšných titulů, ale také mnohdy pokračovali v intelektuálních a tematicky zaměřených periodikách, která vycházela samizdatově před rokem 1989 (Revolver Revue, Host atd.). Podobu médií ale stále ovlivňuje i absence jedné až dvou generací novinářů, které byly nuceny odejít po roce 1989 kvůli zapletení s komunistickým režimem. Dnešním top manažerům v médiích, kteří tehdy jako dvacetiletí „staré bardy“ nahradili, sice nechybí přímé zkušenosti, za to si neprošli klasickým mediálním vzděláním a praxí, jako je běžné na Západě.

Mladí lidé ve vedoucích pozicích, kteří si ale ještě pamatují komunismus, mají dnes bezesporu vliv na fakt, že se média kloní politicky spíše napravo. A samozřejmě bohužel i v Česku využívají politici novináře pro svoje účely, což je viditelné především během voleb a potom během skandálů, které je potřeba rychle upozadit nějakým druhým.

Svoboda tisku

Svoboda tisku v Česku všeobecně panuje, i když je možné pozorovat například viditelné ustrnutí politické satiry v audiovizuálních médiích. Jedním z řídkých příkladů byla pohádka Tajemství staré bambitky, kterou natočila ČT Ostrava a diváci ji mohli vidět na druhý svátek vánoční v hlavním vysílacím čase. Velká sledovanost (2,7 milionů diváků) a obrovské ohlasy ukázaly, že kritika současné politické scény je něco, po čem publikum baží, ale dostává se mu v poslední době jen po troškách. Poměrně běžným prohřeškem proti mediální etice je odposlouchání politiků médii (např. nedávný obrovský skandál britského bulvárního plátku News of the World). V Česku se objevil i opačný příklad – odposlouchávání médií politiky. Ministr financí Miroslav Kalousek prý hrozil šéfredaktorům největších deníků videokazetou z jejich „tajné“ schůzky, na které se údajně domlouvali na společném postupu proti návrhu na zvýšení DPH na knihy, učebnice, noviny a další. Kalousek po zveřejnění svého „vydírání“ označil celou záležitost za vtip. Ovšem aby byly informace kompletní alespoň podle toho, co vyšlo v médiích: šéfové novin se tehdy údajně dohadovali na strategii, kterou chtěli veřejné mínění poštvat proti Kalouskovi tím, že budou napadat jeho návrhy důchodové reformy.

I tak nelze upřít snahu investigativních novinářů o odkrývání politických i zločineckých kauz. Asi nejznámějším příkladem, do kterého byl zapleten novinář, je aféra zaměstnance Ministerstva zahraničních věcí Karla Srby, který byl odsouzen na 12 let za to, že na novinářku Sabinu Slonkovou najal vraha. Čin se naštěstí nepodařilo dokončit, ale zvrácené praktiky státní a politické sféry začal vylézat na povrch. O prorůstáním korupce a spolupráci médií a politiky člověk neoficiálně zaslechne spostu informací a dle pořekadla „na každém šprochu pravdy trochu“ si udělá určitý obrázek. Ovšem skandál jako takový většinou nepropukne a důkazy najít nejde. Čistě jen z dlouholetého pozorování lze usoudit, že „vrtět hlídacím psem demokracie“ dobře zvládá současný prezident Václav Klaus, který měl vždy nadstandardní vztahy především s bulvárními deníky.

Z výše uvedených příkladů je vidět, že mediální sféra v České republice funguje na podobném principu jako ta západní – existuje tu prostě „zvláštní“ vztah mezi politickými špičkami, obchodníky a médii. Reportéři bez hranic v roce 2010 posadili ČR v žebríčku hodnocení mediální svobody Press Freedom Index na 23. místo.  Což nakonec není špatné, ale určitě je zde prostor ke zlepšení – máme stejně mínusových bodů jako Maďarsko, oba nás předčila Namíbie a těsně v závěsu je Jamajka.

Hana Biriczová

Fotografie v článku pocházejí z fotografického cyklu Fakulta 1970-2000 dokumentujícím fakultu žurnalistiky a FSV UK. Autorka: Alena Lábová.