Názor, publikovaný nedávno zde na stránkách EJO v článku Maďarsko: Západní investoři zničili náš svobodný tisk, nabídl optimistický obraz stavu svobody médií a demokracie v Maďarsku – tento pohled však sdílí jen málo analytiků, naopak mnoho z nich by oponovalo, že jak svoboda médií, tak demokracie za poslední roky upadá a v Maďarsku probíhá putinizace. V tomto článku bych rád doplnil, co v předchozím podle mého názoru scházelo.

Jeho autor Szabolcs Tóth, redaktor provládních novin Magyar Nemzet, uvedl, že „zahraniční vlastníci médií narušili jeden malý trh a ponechali jej velmi zranitelný“ a že „se nově vznikající svobodný tisk v Maďarsku vydal špatným směrem kvůli západním investorům, což mělo za následek přinejmenším některé z jeho současných problémů“.

Tóth má jistě pravdu, když poukazuje na to, že privatizace některých tištěných médií proběhla za podezřelých okolností – odehrála se totiž mezi dvěma koly prvních svobodných legislativních voleb v březnu a dubnu 1990, kdy už nebyly u moci staré politické elity a nové se ještě nestihly ujmout vlády. Rovněž se nemýlí v tom, že peníze, které zaplatili zahraniční investoři za některé celostátní i regionální tituly, směřovaly reformované komunistické straně, obnovené pod názvem Maďarská socialistická strana (tento přesun peněz později potvrdil bývalý pokladník strany). A zcela jistě má pravdu i v tom, že západním multinárodním společnostem – které nazývá „kupci“ („grocers“) – šlo především o zisk. Jistěže šlo. O co jiného by jim mělo jít?

Politická reforma v roce 1990 stvořila informační vakuum

Tóth ovšem neříká druhou stranu příběhu. V té době byl maďarský tisk ve velké krizi – a krizí zde myslím období, po němž okamžitě následuje radikální změna. Politická přeměna vytvořila v zemi informační vakuum a dočasně oživila a zvýšila náklad tisku. Odvážné snahy některých novinářů propagovat demokratickou změnu si u čtenářů vysloužily velkou společenskou prestiž. Přesto se však žurnalistika ocitla na křižovatce a musela čelit hned třem překážkám.

Zaprvé, státní dotace se chýlily ke konci a vznikal nový kompetitivní trh s tiskem. Ve snaze přežít museli vydavatelé najít nový, životaschopný obchodní model. Zadruhé, technologie a infrastruktura celého odvětví tisku byla zastaralá a zaostávala – počítačové nástroje pro redigování i tisk byly v té době v Maďarsku stále ještě neznámé. A zatřetí, a to je patrně nejdůležitější, novináři, kdysi „pěšáci partaje“ se museli začít řídit novými profesionálními standardy a proměnit se v „hlídače demokracie“. K tomu, aby si udrželi práci, už jim nestačila politická loajalita (nebo tak to alespoň v té chvíli vypadalo).

Zahraniční vlastníci tisku se zdáli být zárukou politické nezávislosti

Tyto ekonomické, technologické i profesní výzvy spolu s proměnou tehdejší politické scény jsou součástí kontextu, který je třeba celý brát v úvahu při posuzování role, jakou zde sehráli zahraniční investoři. Za výše popsaných okolností nejenže prodej titulů nadnárodním vydavatelům dával smysl, ba dokonce se jevil jako jediná možnost. Pouze silné západní společnosti mohli dodat mezinárodní zkušenosti a know-how, jež mohly novinovým titulům pomoci přežít v konkurenčním boji na trhu. Jejich finanční investice byly také zcela zásadní pro modernizaci technologií.

A v neposlední řadě byli zahraniční vlastníci považováni za záruku politické nezávislosti titulu. Díky mnoha kolektivním smlouvám z té doby se redakcím podařilo zachovat si profesní autonomii, jelikož zahraniční vlastníci, jimž šlo o zisk, nijak nezasahovali do obsahu, pokud titul dobře prosperoval.

Jistě, Socialistická strana z tohoto převodu profitovala přinejmenším ve dvou směrech: získala peníze (které použila k financování své volební kampaně v roce 1994 a které ji nakonec dovedly opět k moci) a zajistila si, že většina titulů nepřešla po volbách v roce 1990 do rukou jejích politických rivalů.

Vládní zásahy do médií způsobují odchod zahraničních investorů

Ve svém článku Tóth také píše, že „přehnaná regulace a absurdní daně svobodný tisk v Maďarsku nezahubí. Umírá totiž sám na něco jiného. Nikoli na moskevské triky, ale na mizející rozpočty a nedostatek nových investic, což je zcela jistě ten nejlepší scénář pro vládu, která chce mít zpravodajství pod kontrolou.“

Ale já se domnívám, že je tomu přesně naopak. Není to odchod zahraničních investorů ze země, co vede vládu k tomu, aby převzala kontrolu nad médii, nýbrž právě vládní zásahy do médií nutí zahraniční investory opustit zemi. Zásahy, mezi něž patří kontroverzní tiskový a mediální zákon, stranické obsazení státních médií, využití titulů „veřejné služby“ jako agentů provládní propagandy,  politicky motivované přerozdělení státní inzerce, zvláštní daň z inzerce zaměřená proti RTL Group, jednomu z nejhorlivějších kritiků strany, a celkově nedostatečná vládní transparentnost.

Tyto nevítané kroky pak vytvářejí obzvláště nezdravé obchodní prostředí, a to navíc v době, kdy se tisk stává po celém světě ztrátovým podnikem: hospodářská a finanční krize v roce 2008, příchod nových médií a rozšíření bezplatných deníků nabourávají staré obchodní modely. Ano, nadnárodní investoři opouštějí země, kde jsou mediální trhy narušovány politickými a lobbistickými zájmy – stačí se podívat, co se děje v posledních letech v Rumunsku a Bulharsku. A byli by hloupí, kdyby se chovali jinak.

Nuže, skutečně to byli zahraniční investoři, kdo nám v Maďarsku zničil nás svobodný tisk?

Foto: Százezren az internetadó ellen

Článek byl přeložen z anglického Hungary: Who Damaged The Free Press?