Výsledky říjnových voleb čeští novináři mohli sledovat z povahy své profese dvojím způsobem. První motivací byla samozřejmě náplň jejich práce a snaha informovat své publikum, co se zrovna děje ve spojitosti s takto významnou událostí. Druhým, pravděpodobně dlouhodobějším, ale i nenápadnějším, nazíráním na potenciální předávání moci mohlo být i to, jakým způsobem či zdali vůbec se posune styl komunikace politiků právě s mediální sférou. 

Nyní odcházející vláda totiž neměla, dá se říct, s novináři moc kladné vztahy. Dosluhující premiér Andrej Babiš pravidelně neváhal na žurnalisty a žurnalistky verbálně zaútočit, případně se vyhýbat se rozhovorům s některými konkrétními novináři. Vybudovanou propast mezi médií a vrcholovými politiky ilustruje například i prohlášení Kanceláře prezidenta republiky, které vyjmenovává, které pořady a tituly už nedostanou od úřadu vyjádření. Všechny uvedené sdílí to, že v minulosti prověřovali kroky a okolí prezidenta i jeho úředníků.

Nemožnost konfrontace

V mediální krajině pozměněné dosahem sociálních sítí není takové chování ze strany politiků výjimečné.  Zpravodajská a publicistická média ztratila výsostné postavení v komunikačním procesu na ose občan-jeho volený zástupce. Díky novým komunikačním nástrojům mohou politici a jejich PR týmy komunikovat napřímo, aniž by došlo ke konfrontaci s jejich možnými problematickými kroky. 

Novinářská produkce je tak jen jedním z mnoha druhů internetového obsahu. Když se politik před médii obrazně zabarikáduje na svých internetových profilech, může to vyústit v pro politika značně bezpečné vyměňování pouhých klipovitých vzkazů a pro novináře nemožnost konfrontace. 

Nejde přitom jen o tuzemský trend – snadno si lze vzpomenout na twitterový účet Donalda Trumpa, který byl jeho hlavním komunikačním kanálem nebo poměrně zásadními zásahy maďarské vlády Viktora Orbána do mediální krajiny a oklešťování prostoru médií, které chtějí psát o jeho krocích kriticky a s odstupem.

V Česku nakonec volby přinesly vítězství opozičních stran. Otázkou zůstává, zda se pomyslný most mezi úřadem vlády, potažmo legislativní a exekutivní mocí, a tiskem podaří vyspravit. 

Kanóny nové doby

Prakticky téměř po volbách se někteří z příznivců či funkcionářů vítězných stran začali vracet ke dřívějším názorovým textům s diskreditujícími poznámkami mířícími na daného komentátora, který však vycházel z určité situace v danou chvíli a tehdy aktuálních průzkumů. 

David Klimeš, autor jednoho takového kritizovaného textu, se ve svém newsletteru ještě k události vrátil, když napsal, že „zjevně byl politický marketing opozice tak moc vystaven působení Babišova týmu, až se od něj naučil to nejhorší.“ 

Ani ne po měsíci se zároveň jedna z tváří vítězné koalice, dlouholetý poslanec Marek Benda, zase vyjádřila (21. minuta), že vláda má jakýchsi sto dnů hájení, kdy by ji média neměla kritizovat. Jak Klimeš upozornil také ve svém newsletteru, toto pravidlo nikdy v Česku nefungovalo. Benda zřejmě odkazoval na symbolických prvních sto dnů v úřadu amerického prezidenta. Tato tradice se váže k prvním třem měsíců v úřadu Franklina D. Roosevelta, pro něhož nebylo toto období příjemným uváděním do funkce, ale naopak velmi intenzivním zmírňováním dopadů tehdy zuřící ekonomické krize. Oněch první sto dnů se tak v americkém kontextu váže k tomu, že během nich by se měl dát odhadnout styl jednání čerstvě inaugurovaného prezidenta. 

Demokratizace flaku

V roce 1988 vydali Noam Chomsky a Edward Herman důležitou knihu pro oblast politické ekonomie komunikace s názvem Manufacturing Consent. Jejich hojně citovaný model propagandy obsahuje pět filtrů, z nichž jeden nazvali flak podle německého protiletadlového a protitankového děla. Pod toto označení zařadili kritiku médií ze strany vlády, byznysových organizací i lobbistů nebo jen jednotlivých lidí, jichž se mediální produkce nějak dotkla.

„Většinovým producentem flaku je vláda, která pravidelně útočí, vyhrožuje a ‚opravuje‘ média snažíc se postihnout všechny odchylky od stanovené linie,“ píšou Chomksy s Edwardem. Jejich studie byla samozřejmě také napsána v určitém lokálně-časovém kontextu. Posledním filtrem byl například antikomunismus, přičemž ho autoři později aktualizovali na antiterorismus. Nicméně její některé závěry jsou obecnější povahy a můžeme je tedy vztáhnout i na současnou situaci.

Dnes se flak do určité míry demokratizoval – novináři se mnohem častěji ocitají pod tlakem více či méně obyčejných občanů díky dosahu sociálních sítí. Není nic jednoduššího než na Twitteru označit novináře či médium, které narušilo naše očekávání či přineslo zjištění. Případně nekorespondovalo s naším viděním světa, abychom ho podrobili krotící kritice. 

Takto se například list Deník N po zveřejnění druhé části kauzy sexuálního obtěžování ze strany poslance Feriho rozhodl ukončit, vzhledem k dopadu kauzy, úspěšnou spolupráci s levicovým webem A2larm. Jeho názorová pozice byla totiž pro některé předplatitele těžko skousnutelná, a proto veřejně deklarovali možné odhlášení předplatného. 

„Vedle politiků je tady teď i facebookový dav, který veřejně lynčuje konkrétní novináře,“ cituje letos na Fakultě sociálních věd UK obhájená diplomová práce Svoboda médií v zemích Visegrádské skupiny z pohledu novinářů redaktora slovenského deníku. Podle práce může vliv  rozvášněného davu ústit v autocenzuru a strach v budoucnu referovat o podobných tématech. 

Z mimořádného stavu do nového režimu

Změnu v komunikační situaci politiků může ilustrovat i postupná proměna jejich jazyka. „Odpovídá rovněž trendu nenucené, pozitivně laděné a částečně apolitické konverzace, právě odklonem od očekavatelného diskurzu ‚úřednosti‘ autora-politika, vrcholného představitele veřejné správy a státní moci,“ píše ve své studii státních institucích na sociálních sítích výzkumnice Tereza Klabíková Rábová. 

I zde lze vidět mizení novináře, který možnou neformální mluvu vrcholné politiky alespoň částečně formalizoval svým redaktorským zásahem či ideálně odosobněným vztahem k respondentovi v případě audiovizuálních médií. 

Novou dynamiku do vztahu médií a politiků vnesla i pandemie nemoci covid-19. V prvních týdnech byla vidět potřeba etablovaných médií v časech nejistoty – v březnu 2020 Události veřejnoprávní České televize překonaly i dlouhodobě nejsledovanější zpravodajskou relaci Televizní noviny komerční Novy. Potřeba jasných a profesionálně podaných informací přilákala k televizím i lidi, kteří jinak média a zpravodajství nesledují. Byla to do té doby mimořádná situace, přičemž v médiích se aktivizovala naučená reakce na takové události. 

„V počáteční fázi se část médií zachovala stejně, jako kdybychom čelili záplavám. Přepnula se do role servisu, což bylo loni na jaře celkem oprávněné,“ vyjádřil se letos v dubnu pro Aktuálně.cz mediální analytik Josef Šlerka. Podle něj trvalo poměrně dlouho, než se novináři v novém režimu zorientovali, opustili prvotní servisní roli a například dokázali interpretovat zdravotnická data.

Postupně se média snažila vracet i ke své dohlížecí práci, když například zkoumali státní zakázky na potřebné roušky a respirátory nebo přistihli nového ministra zdravotnictví při nedodržování vyhlášených opatření. Nakonec kritika vládních kroků ze druhé a následujících vln virové epidemie vyústila v další prohloubení odtažitého přístupu politické sféry od té mediální. 

Takto například vláda na začátku října 2020 omezila přítomnost novinářů na tiskových konferencí jen na ty veřejnoprávní – přitom opět platilo, že dotazům z náhradního videopřenosu vzhledem k jeho zprostředkované povaze se mohli představitelé veřejné moci snáze vyhnout. Šlo o drobnost, navíc poměrně snadno obhajitelnou vzhledem k epidemii, nicméně tento krok vyslal i zprávu, že bez novinářů se víceméně lze obejít.

Těžký úkol pro obě strany

Vztahy politiků s médii samozřejmě souvisí se širšími společenskými podmínkami. Pokud se dnes hovoří o stále silnější celebritizaci politiky dává smysl, že politici sami se stávají svého druhu celebritami. Americké prostředí je v tomto zřejmě nejvýraznější, o politické funkce se zde ucházel nejen Donald Trump, ale před ním například Ronald Reagan nebo později Kanye West. 

Celebritizace na sebe  nashromažďuje jakousi fanouškovskou základnu díky dosahu a nezprostředkované komunikaci skrze sociální sítě. Když se ještě přidá několik let soustavného útočení na novináře ze strany vrcholových politiků spojené s dlouhodobě klesající prestiží žurnalistického povolání, zdá se, že problém přesahuje pár populistických lídrů s antižurnalistickou rétorikou.

Ve veřejném prostoru už jsou v souvislosti s proměnou veřejné sféry vlivem internetu termíny jako echo chambers (či komnaty ozvěn) nebo tribalizace poměrně zaběhnuté. Právě postupná segmentace lidí do jednotlivých kmenů a rozdrobování společnosti na jednotlivé různě barevné frakce vede k tomu, že když novinář napíše kritický text vůči členu „našeho týmu“, jdeme si obrazně odplivnout na sociální sítě. A protože se sdružujeme se svými, utvrdí nás jejich povětšinou pozitivní zpětná vazba ve správnosti názoru.

Podkuřování zmíněnému davu ze sociálních sítí, a o to méně politikům, nemá být náplní práce novináře, jakkoli mu může masivní pozitivní odezva příznivců té či oné partaje dělat dobře. V prvé řadě by nás měl konfrontovat i s tím, co nechceme vidět, a tak nás připravovat na to, že svět vždy neodpovídá našim představám. 

Nastupující vláda, pokud by chtěla změnit přístup k mediální sféře, by si měla dlouhotrvající rétoriku zaměřenou proti žurnalistice dělající svou práci uvědomit a snažit se nastoupenou cestu zmírňovat. Ani pro jednu stranu to není jednoduchý úkol. V žurnalistice se skoro všude obrací každý peníz a čtenáře není radno si znepřátelit. Pro novou politickou reprezentaci zase může být těžké vyrovnat se se zvýšeným tlakem a zájmem médií, natožpak s případným nemilosrdným cupováním vládního konání.

Ale měly by se o to pokusit. Koneckonců, konstruktivní kritika je pro každého přínosná, pro žurnalistiku vzhledem k jejímu společenskému významu dvojnásob. Výkřiky o výpovědích z prací kvůli tomu, že někdo napsal, co se ve straně nelíbilo, takovou zpětnou vazbou rozhodně nejsou. Jestli něčeho v naší době okamžité zpětné vazby mají novináři přehršel, je to odstřelování pomyslnými kanóny všemožné ráže a intenzity.