Smršťující se publikum, boj o přežití, cenzura a nadvláda státních médií. Svoboda tisku v Rusku se neustále zmenšuje a ruskému mediálnímu trhu dominují státní média. Nezávislé hlasy tak prolínají na povrh velmi omezeně a v podstatě živoří.

Počty čtenářů nezávislého ruského tisku jsou mizivě nízké v porovnání s velikostí populace obří Ruské federace, která má více než 140 milionů obyvatel. Skoro 90 procent národa získává informace ze státních televizí, jejichž signál dosahuje i do těch nejzazších oblastí a vesnic. Naproti tomu náklad nezávislých deníků, jako je Novaja Gazeta nebo ekonomický titul Vedomosti, není o moc vyšší než celkový počet kliků na nezávislých internetových stránkách.

I tak se v Rusku stále najdou nezávislí novináři, kteří jsou navzdory všem očekáváním a potížím stále odhodláni využívat svobody internetového prostředí a zveřejňují investigativní a informativní články. Zabývají se tabuizovanými tématy, jako je například rozsáhlá korupce zasahující do nejvyšších politických pater či ruská účast ve válce na Ukrajině nebo v Čečensku.

Pro situaci v Rusku je charakteristický na první pohled zjevný rozpor. Na jednu stranu má většina ruských novinářů velmi omezené možnosti. Na straně druhé tu jsou ale statečné pokusy jednotlivých novinářů a médií, které do značné míry překonávají existující svobodu.

Mediální společnost RBK s novým pro vládním managementem

Často se zdá, jakoby zbývající ostrůvky, například vydavatelství RosBusinesKonsulting (RBK), rozhlasová stanice Echo Moskvy nebo platforma Colta.ru, byly jakési ventily, které ruská vláda toleruje pod podmínkou, že nebudou vypouštět příliš páry. Je potom zarážející, s jakou rychlostí a razancí zakročí libovůle ruských úřadů proti nepohodlným médiím.

RosBusinesKonsulting (RBK)

Nedávno jsme tak mohli být svědky, kterak úřady vedly kampaň proti mediální společnosti RBK. Po vyšetřování v květnu 2016 byli vyhozeni šéfredaktorka mediální skupiny Elisaweta Ossetinskaja, vedoucí informační agentury RBK Roman Badann a šéfredaktor stejnojmenného deníku Maxim Soljus. Tiskový mluvčí ruské prezidenta Dmitri Peskow popřel, že by byl v této souvislosti vyvíjen politický nátlak. Generální ředitel Nikolai Molibog pouze stroze oznámil, že odcházející novináři nebyli schopni najít společnou řeč s budoucím směřováním RBK.

Mnohým moskevským novinářům je ale jasné, že vyhazovy v RBK mají posloužit především jako exemplární případy. RBK se účastnilo mezinárodní novinářské spolupráce, která vedla k odhalení a zveřejnění Panama Papers. V Rusku Panama Papers odkryly mimo jiné offshorové podnikání violoncellisty Sergeje Roldugina, o němž se proslýchá, že je blízkým přítelem prezidenta Vladimíra Putina. Tlak na redakci sílil ale již před vydáním Panama Papers. Kremlu se nelíbily například články, které kritizovaly vládní politiku.

V RBK našli útočiště novináři, kteří sice dříve pracovali pro různá ruská média, rozcházeli se ale s jejich představou o nezávislé žurnalistice. V posledních letech se ruský mediální trh stal obětí častých restrikcí. Praktiky podrobně popsal ruský nezávislý portál Meduza. Redakce Meduzy se přitom musela uchýlit do lotyšského exilu poté, co její předchůdkyně, internetová stránka lenta.ru, nemohla v Rusku již nadále publikovat.

O svobodě tisku v Rusku mluvila v rozhovoru pro EJO šéfredaktorka portálu Meduza Galina Timchenko

Podobný osud RBK zatím nejspíš nečeká. Ruku v ruce s personálními změnami začal RBK vycházet obsah, který je ruské vládě více pochuti. Navíc Meduza nedávno publikovala nahrávku z redakční porady RBK. Nové vedení na nahrávce tvrdí, že v žurnalistice existují určité „dopravní předpisy“, které je třeba uposlechnout, a které musí být na redakční úrovni dodržovány.

Nový zákon omezuje vlastnická práva

Výše zmíněné praktiky Kremlu nejsou ojedinělé. Nadto jsou schvalovány zákony, které mají další negativní důsledky. Zahraniční investoři se stáhli z mediálního trhu poté, co v lednu 2016 vstoupil v platnost zákon, který jim zakazoval vlastnit více než dvacet procent ruských médií. Ruská vláda tak využívá zákony k tomu, aby omezovala zahraniční podporu médiím, která Kreml otevřeně kritizovala. Cílem takového počínání je kontrola a přiškrcení finančních zdrojů pro nezávislá média.

Na podzim 2015 z Ruska po více než deseti letech odešlo vydavatelství Axel Spring. Díky této změně prakticky okamžitě utichly politicky kritické hlasy v časopisu Forbes, který se roky profiloval jako nezávislý politický titul. Svůj podíl v anglicky psaném deníku Moscow Times prodala také finská korporace Sanoma.

Situaci zhoršuje také vleklá ekonomická krize. Pro média je skoro nemožné najít alternativní a nezávislé zdroje financí, které by nějakým způsobem nebyly napojeny na pro vládní struktury. Například titul Novaja Gazeta zažívá nepsaný inzertní zákaz a je pro něj skoro nemožné najít domácí inzerenty. Přitom v mezinárodním kontextu je právě Novaja Gazeta oceňována za svůj investigativní přístup. Osm členů redakce, včetně Anny Politkovské, bylo zavražděno při práci pro tento titul. Šéfredaktor Dmitrij Muratov již dlouho vyhrožuje, že budoucnost tištěné verze Novaja Gazeta je nejistá a peníze stačí pouze na vydávání internetové verze.

Kreml rozšiřuje dohled nad komunikačních technologií

Navzdory všem restrikcím zůstává v Rusku internet víceméně svobodný. Na rozdíl od čínských uživatelů mají ruští čtenáři stále ještě přístup k informacím z celého světa a digitalizace prostupuje všemi sférami života. Vyhledávač Yandex nebo sociální síť VKontaktě jsou nejen důležité ruské společnosti, ale i důstojné alternativy k americkým gigantům, jakými jsou Google nebo Facebook.

Od roku 1990 místní autority stupňují dohled nad komunikačními technologiemi. Několik týdnů před nadcházejícími parlamentními volbami (uskuteční se 19. září 2016), ale panují důvodné obavy, že vláda omezí internet po vzoru Číny. Na konci června 2016 ruský parlament schválil několik zákonů, které zpřísňují trestní právo a rozšiřují dohled nad obyvatelstvem. Oficiálně se tyto zákony týkají protiteroristických opatření. Zároveň ale omezují svobodu internetu. Například ruští poskytovatelé mobilních služeb a internetu jsou povinni ukládat data svých uživatelů a musí umožnit přístup ruské zpravodajské agentuře.

Teprve v září 2015 byl schválen velice vágní zákon na ochranu osobních digitálních dat. Zákon nařizuje, že internetová data ruských občanů a data z rusky psaných internetových stránek musí být uložena na ruských serverech. Kritikové se obávají, že cílem zákona není ochrana dat jednotlivce a ruských občanů, nýbrž větší vliv a dohled ze strany Kremlu. Objevily se také pochybnosti o účinnosti tohoto zákona. Sociální sítě Facebook a Twitter zatím nepřesunuly své servery do Ruska, čímž de facto porušují ruské zákony.

Zdá se, že dominance státních médií roste na úkor neustále se zmenšující svobody nezávislého tisku. Přibližně 87 procent ruské mediální krajiny je v současné době provozováno či financováno státem. Především novináři z jiných měst než z Moskvy nebo Petrohradu tak nemají jinou alternativu než státní mediální systém. Jedinou svobodu tak mají ta lokální média, v jejichž krajích mezi sebou nesoupeří starostové a guvernéři. „V případě, že starosta nevede žádný spor s guvernérem, může v guvernérských denících vycházet prakticky cokoliv. Platí to samozřejmě i opačně. Tato svoboda trvá ale pouze do té doby, dokud jeden z nich neskončí ve vězení,“ charakterizoval moskevský novinář situaci v ruských provinciích.

Propaganda Kremlu na státním kanále Rossija 1

Všechny tyto okolnosti následně pomáhají státním televizím, aby si udržovaly svou výsadní pozici. Pro většinu ruského obyvatelstva totiž představují hlavní zdroj informací. V případě politických témat se tyto stanice uchylují k prostátní propagandě, která by zaskočila i mnohé pamětníky sovětské éry. Zatímco sovětská propaganda dodržovala estetiku dobové šedi, nové ruské televize jsou vyzbrojené výbornou technikou a jejich pokrytí má často přehnaný až bulvární charakter. Hosté v talk show na sebe zásadně křičí a válka v Sýrii je prezentována pouze z Assadova pohledu. Nejpronikavějším příkladem zkreslení reality potom bylo pokrytí války na Ukrajině a okolnosti a následky události, při níž byla dvě ruská letadla sestřelena nad tureckým územím.

Kontrola hromadných sdělovacích prostředků je také nejdůležitějším nástrojem prezidenta Putina. Poprvé se o slovo přihlásil těsně po volbách v roce 2000. Tehdy odebral moc nad médii z rukou několika oligarchů. Netrvalo dlouho a Putin ovládal nejdůležitější televizní stanice, čímž si zabezpečil svou mocenskou pozici i dlouhodobou popularitu.

Díky mediálnímu kultu osobnosti se Putin stal jedinou ikonou současného Ruska. Důležitou roli v tom sehrály i pro cizince spíše úsměvné fotografie, které vyzdvihují Putinovu sílu. Ať už se jedná o lov tygrů nebo létání s jeřáby nad Sibiří. Tato osobní dramatizace se primárně zaměřuje na ruskou veřejnost, inspiruje se ale touhou současných západních médiích po personifikaci zpráv. Jednoznačná „putinizace“, která Putina prezentuje jako všudypřítomné politické vůdce, se objevuje zejména v Ruské televizi.

Jedna z velmi populární scén ukazuje ruskou hlavu státu, jak sedí v Kremlu za velkým stolem a říká svým úředníkům, aby napravili způsobené křivdy. Předobrazem této scény je představa „dobrého cara“, který neúnavně pracuje pro svoji zemi. Jednou ročně také Putin předstoupí před ruské občany v Ruské televize. Oblíbený televizní pořad trvá několik hodin, během nichž mají diváci z celého Ruska možnost klást prezidentovi otázky. Hlavním cílem tohoto pořadu je ukázat miliónům lidí, že prezident má odpověď na všechny otázky, na které si jen vzpomenete.

Poslední dny před volbami budou testem, zda je výsadní postavení Kremelské televize dostatečnou zbraní k udržení moci. Také by se mělo ukázat, zda naprostá kontrola internetu je dalším nezbytným krokem k umlčení nezávislé žurnalistiky, opozice a kritických občanů.

Foto credit: IoSonoUnaFotoCamera,/Flickr, CC licence

Přeloženo z německého originálu, který vyšel na stránkách německé EJO:

Letzte Inseln der Medienfreiheit