“Na touhách není nic přirozeného,” přednáší svou typickou dikcí slovinský filozof Slavoj Žižek. Místo přednáškového sálu však stojí v obleku před červenou oponou, která připomíná slavný Červený pokoj z mysteriózního seriálu Twin Peaks. Jde o jeden z výjevů Perverzní průvodce filmem z roku 2006 režisérky Sophie Fiennes a Žižek tu předestírá na různých příklad psychoanalytický výklad četného seznamu slavných i méně známých položek světové kinematografie.

Člověk ale nemusí být zrovna excentrický myslitel jako Žižek nebo mít přístup k prakticky neomezenému archivu BBC jako britský dokumentarista Adam Curtis, který z historických záběrů vytváří koláže myšlenek a komentářů k současnosti, aby mohl prezentovat svoje poznatky audiovizuální cestou. Digitalizace přinesla mimo jiné i větší dostupnost filmového a audiovizuálního materiálu obecně stejně jako jeho snadné úpravy a manipulace. To zrodilo specifický žánr audiovizuální eseje nebo také videoeseje, které dnes tvoří i akademická obec k prezentaci svého výzkumu.

Vizuální myšlení jako vědecká metoda

“Navazuje to na předchozí tradici myšlení pohyblivým obrazem nebo práci s pohyblivým obrazem, který sám myslí. Jedná se například o projekty teoretiků a teoretiček, jako Laura Mulvey s Peterem Wollenem,” vysvětluje Veronika Hanáková, doktorandka na ÚISK FF UK, která sama videoeseje tvoří. Jako další dřívější průkopníky tohoto formátu jmenuje například kritika Johna Bergera a jeho sérii pro BBC Způsoby vidění nebo uměleckou sféru.

Ji samotnou k tvorbě videoesejí přivedl projekt TV Dictionary, pro který s filmovým vědcem Jiřím Angerem vytvořili esej k televizní sérii Vodník.“ Jiří pak domluvil platformu pro publikování audiovizuálních esejí cinefilního rázu pro Film a dobu, a také popularizačně-výzkumných pro Národní filmový archiv a rubriku Kontexty na jeho webu Filmový přehled. Pro něj jsme spolu s dalšími lidmi z Filmové vědy na FF UK (Lucie Formánková, Jáchym Šidlák, Jan Kinzl a další) tvořili audiovizuální eseje o českých filmech,” popisuje s tím, že při této tvorbě pracovali také s materiály NFA nedostupnými veřejnosti, čímž je svým způsobem vynesli na větší světlo. Jejich produkci zasazuje také do kontextu prakticky orientovaného výzkumu, jehož výstupy nejsou tradiční vědecké práce.

Filmová esej Agon

Jako další způsob prezentace své akademické práce spojený s jejím šíření, zmiňuje audiovizuální tvorbu i Nico Carpentier z IKSŽ FSV UK,  když hovoří o jeho nové filmové eseji Agon, která byla součástí evropského výzkumného projektu MeDeMAP.

“Funguje to jako diseminace, která je ve výzkumných projektech docela důležitá. Snažíme se dostat filmovou esej do kin a na filmové festivaly, což je velmi obtížné, protože se jedná o hybridní formát kombinující akademickou a uměleckou práci. A hybridy to nemívají vždy lehké. Snažíme se tedy využít akademické publikace zveřejňující takové výstupy, ale také uměleckou distribuci,” přibližuje mediální vědec proces, ve kterém se zrovna nachází.

Letos mu s Jeffreym Wimmerem vyšla publikace Democracy and Media in Europe a její stěžejní témata společně s doktorandy Alim Minantem a Jhonem Sanym Purwantem použili právě při tvorbě filmové eseje Agon: Constructions of Democracy, která měla premiéru 22. října v kině Ponrepo. 

Tento formát skutečně může zasáhnout i publikum jinak nenahlížející do akademických žurnálů – filmový festival Marienbad má vlastní videoesejistickou sekci, kterou spoluřídí právě Veronika Hanáková. Sama zmiňuje v českém kontextu ještě multižánrové akce jako Přehlídku filmové animace a současného umění nebo Academia Film Olomouc. Připomíná také, že mohou najít místo i v galeriích.

Když knížka nestačí

To však zároveň znamená docela jiný způsob přemýšlení o své práci, komunikace audiovizuálním dílem obnáší jiné praktické i teoretické postupy. “Pomocí různých způsobů komunikace můžete vlastně říkat různé věci. Neměli bychom přestat být akademiky, ale měli bychom být víc kreativní v naší komunkaci a vytváření vědění” nastiňuje Carpentier. Přestože je tvorba audiovizuálních esejí v nejtěsnějším vztahu ze své podstavy například s filmovou vědou nebo široce pojatých mediálními studii, i ona těží z multidisciplinárního přístupu.

Příkladem může být video Cycles of Labour, které vytvořili Jiří Anger a Veronika Hanáková ve spolupráci s Martinem Tremčimským ze Sociologického ústavu AV ČR pojednávající o neviditelné a reproduktivní práci. Pestrost ostatně ukazují i časopisy, kde se lze s audiovizuálními esejemi setkat, například: novomediální Digital Humanities Quarterly či [in]Transition, feministicky-teoretické Feminist Media Histories a MAI: Feminism & Visual Culture či obecně audiovizuální NECSUS, Movie: A Journal of Film Criticism nebo česká Iluminace.

Ve sborníku Practical Aesthetics teoretik a filozof Bernd Herzongerath ostatně vyzývá, že titulní přístup nemusí znamenat uvažovat co nejvíc racionálně o estetice, což vyjadřuje právě psaný a de facto striktně lineární text , ale spíše se nechat vést a uvažovat společně s jednotlivými formáty – ať už to je obraz, zvuk nebo audiovizuální výstupy. Veronika Hanáková připomíná příklad ze své praxe, tvorby audiovizuální eseje o tzv. prolínačce hvězdou (star wipe).

“O tomto fenoménu nebylo téměř nic napsáno, proto byla audiovizuální složka klíčová, abychom vůbec ukázali, o jaký objekt se jedná. Teprve poté bylo možné ponořit se do historie, ale také do implikací prolínačky hvězdou pro dějiny střihu. Zároveň nás zajímalo, zda umožňuje vidět střih nikoli jako něco čistě utilitárního, ale hravého, jdoucího proti logice automatizace.

V textové podobě bychom si museli vytvořit široký a popisný základ, teprve pak by bylo možné se vrhnout na výzkumné otázky, tím pádem by nám studie ani nestačila a museli bychom přemýšlet o knižním projektu,” ukazuje myšlenkový postup za audiovizuální esejí The Return of the Star Wipe. 

Nico Carpentier samozřejmě musel postupovat opačně – přeci jen používal už napsaný text jako zdroj inspirace. Nicméně i jeho autorský tým na chvíli opustil psaný text jako způsob vyjádření. “Na začátku jsme s Alim a Sanym začali přemýšlet, jak ústřední myšlenky knihy vyjádřit vizuálně. Vytvořili jsme k nim storyboardy, které nám hned umožnily přemýšlet vizuálně. Až dialogem nad těmito storyboardy se začal rodit scénář. Překládat jeden typ textu do jiného – knihu do scénáře – by bylo obtížné a riskantní. Chtěli jsme před tím chránit film jako žánr před zařazením k textu knihy,” přibližuje Nico Carpentier tvůrčí proces filmu Agon.

Selži lépe

Jestliže v dnešní mediální dietě (minimálně v evropském prostoru) dominují sociální média, která navíc stále více upřednostňují audiovizuální obsah, můžeme vnímat i formát videoesejí jako svébytný a vlastně i překvapivý příspěvek současné komunikační kultuře. Její multimediální podstata často provokuje obavy, zdali není příliš povrchní.

“Často se používá dost pochybný argument, že mladší generace už neudrží pozornost déle než třicet vteřin. Nejen, že je značně generalizující, ale i předpokládá, že lidé zamrznou v čase a nezmění se jim komunikační potřeby,” komentuje Nico Carpentier.

Audiovizuální eseje navíc ukazují, že i pomocí videa lze jít do hloubky, i když může narážet na pravidla platforem jako YouTube, kde si velké mediální korporace hlídají použití materiálů, na které mají práva k užití a mohou videa tak blokovat.

I když právě tato platformní povaha v lecčem publikaci audiovizuálních esejí zkomplikovala – Veronika Hanáková zmiňuje i nutnost nabízet ji různými kanály -, je o jejich tvorbu větší zájem. “Práce s videem je viděna pozitivně nejen na rovině výzkumu, ale i jako pedagogický nástroj, či pro potřeby popularizace výzkumu na různých sociálních či jiných platformách,” říká výzkumnice, která o těchto možnostech i přednášela na svém domovském Ústavu.

“Je důležité, co říká slavný a dokola opakovaný citát Samuela Becketta: ‘Zkusil jsi to. Nepodařilo se. Nevadí. Zkus to znovu. Selži znovu. Selži lépe.’ Neformální vzdělání mi dává možná trochu více prostoru pro rozvoj vlastního stylu a vlastního jazyka, což také oceňuji, protože se tak nemusím příliš držet konvencí,” dodává Nico Carpentier k otázce různých dovedností potřebným k audiovizuální tvorbě.

Právě jakási nízkoprahovost dnešních možností tvořit a upravovat audiovizuální materiál láká k tomu zkusit své téma ztvárnit i jinak nebo při žádosti o grant zahrnout audiovizuální esej i jako jeden z možných výstupů. Lze jimi objevit nové poznatky nejen pro vědeckou komunitu, širší publikum, ale i pro sebe sama.