Převzato z anglické verze EJO, autor  Katy Nacy, 23. ledna 2011

„Vypněte televizi, když víte více než hlasatel.“

Toto až komicky pravdivé doporučení nechť podnítí jeho čtenáře, aby se zamyslel nad scénáři, u kterých se třeba ukáže, jak nečekaně rozumné prohlášení to vlastně je. Ve své poslední knize Pomalé zprávy: Manifest za kritického konzumenta médií ( Slow News: A Manifesto for the Critical News Consumer, publikována v Itálii vydavatelstvím Sironi v Miláně a v americké verzi v roce 2012) předvedl Peter Laufer své inteligentní postřehy o zajetých kolejí současných konzumentů zpravodajství, která jdou s dobou: jsou racionální, snadno se přijímají za své a bohužel stejně jednoduše jdou i přehlédnout v tom vřískání tweetů, feedů a neustále nových a nových updatů.

Laufer je oceňovaný novinář s bohatou kariérou v televizním zpravodajství, dokumentu, reportážích a akademickém prostředí. Ve své knize nabízí čtenářům citlivý seznam pravidel, který by zamezil tomu nikdy nepřestávajícmu blitzkriegu informací: „Jsme v nebezpečí, že přijdeme o opravdový příběh kvůli tomuto rámusu,“ varuje Laufer.

Je přesvědčen, že se musíme naučit nové způsoby, jak interpretovat hyperaktivní zpravodajská média a používá k tomu vlastní motto: „Včerejší zprávy zítra.“ Je opravdu tak důležité sesbírat co nejvíce informací minutu po minutě o události, která se stala někdě hodně daleko, pokud se zrovna nenalézáte v jejím centru dění sami? Čtyřiadvacetihodinové zpravodajské kanály by nás jistě chtěly přesvědčit o opaku a masírují nás nekonečným proudem cliffhangerů a upoutávek pro „zlomové“ updaty. „Znali jste princeznu Dianu osobně?“ Ptá se Laufer. „Asi ne. Takže pokud máte něco lepšího na práci ve svém osobním životě, proč je nutné být neustále sprchováni s titěrnými detaily a spekulacemi o nehodě, která ji zabila?“

Laufer představuje 30 pravidel pro směrování současných médií. Jsou jednoduchá a přesto bystře prgmatická, (např. „Vyhnětě se ozvěnovým“ reportážím“, „Čtěte i potom, co se článek zlomí u Více zde“, „Hledejte informace, které rozvíjí znalosti“). Podporuje určité znovuposílení publika zpravodajství. „Zpravodajský byznys se dnes již soustředí hlavně na to, jak jeho zákazníci konzumují zpravodajství a ne na to, aby ho pořádně dělal,“ píše. „Pokud dovolíme tomu neustálému zpravodajskému žvanění nebo hůř  – kvasi zpravodajskému žvanění – aby nás utvrzovala v tom, že nemůžeme změnu nijak ovlivnit a nastartovat, že se na nás pořád budou valit nové a nové zprávy, potom si toto všechno zasloužíme. „Jinými slovy: chopme se iniciativy. Pokud vám samozřejmě úplně nevyhovuje válet se na gauči a nechat si diktovat od hordy mediálních znalců je všechno, co vás zajímá. Kniha „Pomalé zprávy“ je produktem dobře zavedené novinářské kariéry, která se skvěle čte. Je vtipná a obsahuje dobrou porci humoru přímo z bitevního pole. Jako masožravé a pomalu přejídané konzumenty zpráv nás taktně upomíná, abychom sousto nejprve řádně rozkousali, než jej spolkneme.

Kratší verze této recenze byla uveřejněna německy ve Schweizer Journalist č. 12/2011 + 1/2012.