© Wikimedia

Ve Spojených státech bylo napadeno další zpravodajské médium.

Muž na začátku září opakovaně vrážel svým autem do pobočky televize Fox KDFW v texaském Dallasu. Tenhle incident nyní můžeme přidat na rozrůstající se seznam nedávných útoků – a násilných výhrůžek – na média.

Další muž nedávno volal do redakce The Boston Globe a vyhrožoval: „Střelím vás (výkřik) do hlavy… Zastřelím (výkřik) všechny do jednoho.“ Zdá se, že ho obrana kvalitní žurnalistiky ze strany tohoto listu rozzuřila.

V CNNtaké hlásí malý nárůst výhrůžek smrti. A vůbec nejtragičtější bylo zastřelení pěti zaměstnanců v redakci Capital Gazette, k němuž došlo 28. června v Annapolisu v Marylandu.

Duševní onemocnění, izolace, snadný přístup ke zbraním, obnovené hnutí bílé nadřazenosti a další proměnné jasně přispívají ke zvýšení násilnické rétoriky i skutečného násilí.

To, co mají tyto události společné, a to, co ilustrují, je hluboká nenávist k novinářům.

Nejsou to žádné novinky. Násilné činy proti médiím jsou stejně staré jako samy Spojené státy. Možná, že Američané nejsou zvyklí vidět násilí, protože většina z nich vyrostla ve druhé polovině 20. století, což byla doba, jež byla z velké části zbavena stranického boje, který byl kdysi charakteristickým znakem americké žurnalistiky – a který se, jak se zdá, vrátil.

Ošklivá historie

Jak napsal historik médií John Nerone, útoky na média se dějí pravidelně v průběhu celých amerických dějin. James Rivington, loajalistický tiskař pracující v 18. století v New Yorku, jen stěží unikl tomu, aby byl polit asfaltem a posypán peřím (někdejší metoda trestu – pozn.)  Syny svobody (v origináleSons of Liberty), kteří vyplenili jeho domov.

V 19. století byly útoky na tisk běžné. Násilí a žurnalistika byly v americké kultuře propojeny především kvůli stranické politice, kterou většina novin prosazovala.

Abolicionista a novinový editor Elijah Lovejoy byl v roce 1837 zavražděn v Altonu v Illinois. Lidé, kteří podporovali otroctví, se dostali do jeho cely – kam byl kvůli ochraně umístěn – a lynčovali ho. O rok dříve v New Yorku byl James Gordon Bennett z listu The New York Herald brutálně zbit svým sokem Jamesem Watsonem Webbem. Webb editoval nejprodávanější newyorské tituly The Morning Courier a New-York Enquirer a už byl vyčerpaný Bennettovými útoky v jeho oblíbeném novinovém sloupku.

Když Ida B. Wells-Barnettová publikovala v roce 1892 v Memphisu zprávy proti lynčování, bílí lidé její tisk zničili a vyhrožovali jí, že ji zabijí.

Lovejoy a Wells-Barnettová jsou vzpomínáni proto, že později by byli uznáni za bojovníky za lidská práva. Ale násilná konfrontace mezi dvěma nejprestižnějšími novinami v New Yorku a jejich editory je zčásti méně známá, protože probíhala v době, kdy násilí proti tisku nebylo nezvyklé.

V raných dobách republiky nebyly noviny v USA jenom zcela zjevně stranické, ale politickými stranami byly také dotovány. Vzhledem k tomu, že noviny v Americe často zastupovaly konkrétní politické strany, zpravodajství bylo politicky rámcováno a soupeřící média – která obvykle sloužila konkurující politické straně – byla ponižována.

Mnoho místních redaktorů jako Bennett bylo napadeno. Jiní – jako Lovejoy – byli za svou práci zabiti. Tyto útoky na novináře byly tak běžné, že Mark Twain, který pracoval jako novinář, je parodoval ve své klasické povídce „Žurnalistika v Tennessee“.

Twainova satira o násilí proti tisku vypráví příběh mladého redaktora, který pracuje v redakci The Morning Glorya Johnson County War-Whoop a reportuje o svém prvním dnu v práci. Když se pustí do stručného přehledu místních zpráv, o kterých informovala jiná média, jeho šéf je překvapený.

„Hromy a blesky!“ řekne. „Předpokládáš, že moji předplatitelé budou takhle vykoupeni? Dej mi to pero!“

Šéfredaktor článek přepíše, přičemž uráží a vyhrožuje editorům soupeřících novin. Nazývá je darebáky a lháři a okřikuje je za „šíření lží, pomluv, nadávek a vulgarit“.

„A to je způsob, jakým se má psát,“ řekne šéf, když článek dokončuje. „Peprnost a k věci. Žurnalistika z housek a mléka mi fanoušky nedává.“

„Novinky odnikud“

„Žurnalistika z housek a mléka“, která pobouřila Twainova fiktivního novinového editora, je neškodná, neutrální a zdánlivě objektivní.

Je to takový druh centristického žurnalismu, který se vyvinul ve 20. století – ten, který novinář a politolog Edward Jay Epstein nazval „Novinkami odnikud“ (v originále News From Nowhere) a na kterém mnoho z nás vyrostlo.

Technologický vývoj, obchodní imperativ a nové způsoby distribuce se spojily, aby daly vzniku éře objektivity americké žurnalistiky.

Prodej novin milionům v masovém publiku a předávání identických zpráv novinám po celých Spojených státech prostřednictvím telegrafu vyžadovalo okleštění od jakéhokoli zaujatého zpravodajství.

Regulační opatření jako standard veřejného zájmua tzv. Fairness Doctrine (Zásada nestrannosti) šly ruku v ruce s rozvojem rozhlasu a televize. V americkém žurnalismu dále zakotvila citlivost vůči faktičnosti.

Z našeho pohledu, tedy z pohledu historiků v roce 2018, můžeme nyní vidět, že tato doba objektivity trvala zhruba od roku 1930 do roku 2000, počínaje zavedením vysílací žurnalistiky prostřednictvím rozhlasu až do vzniku multikanálového světa kabelové televize a rozvoje webu.

V těchto dekádách se stala žurnalistika méně stranickou, aby byla pro masové publikum stravitelnější. Novinář Walter Cronkite na CBS každý večer rozvážně vykládal Američanům, co potřebují vědět o událostech dne.

A v této původní síťové éře byl názor oddělen od zpravodajství a jasně označen, ať už se jednalo o živé vstupy a komentáře Erica Sevareida, či speciálně navržené „redakční“ nebo „názorové“ stránky v novinách.

Tak jednoznačné oddělení zpravodajství od publicistiky nebylo v historii americké žurnalistiky normou. Byl to nový nápad, který rychle získal na síle, protože se ukázal jako komerčně výhodný.

Vytváření diváků v milionech a pak v desítkách milionů v televizi generovalo nepředstavitelné částky příjmů z reklamy. Odstranění názorů z většiny zpravodajských zpráv přineslo obrovské zisky pro televizní sítě, rozhlasové stanice a denní tisk. Stalo se to samozřejmostí. Američané si na to zvykli.

Zpátky ke starým způsobům

Zdá se, že se cyklus nyní otočil.

Média jako Fox News, MSNBC a dokonce i některé deníky už při monitorování toho, do jaké míry je žurnalistika subjektivní, nejsou tolik obezřetná.

Nejsou tak úplně na vině. Dnešní posluchači mají pocit autonomie, protože mají obrovské množství dostupných a konkurenčních médií. Mohou nyní sledovat a konzumovat zprávy, které nejlépe korespondují s jejich světonázorem spíše, než aby konzumovali homogenizovaný zpravodajský produkt vymyšlený tak, aby byl pro masy stravitelný.

Tato stále větší slepá oddanost některým médiím je doprovázena tím, že zpravodajská média zaznamenávají vyšší ratingy a větší počet zaplaceného předplatného a podle toho se chovají. Technologie sociálních médií navíc publiku umožňuje pracovat se zpravodajskými médii jako nikdy předtím, což často pěstuje klima nezdvořilého on-line diskursu. Tím se jenom zintenzivňuje stranická nevraživost, která zrcadlí úroveň 19. století.

Souvisí konec depolitizované éry masového publika přímo s tím, co se jeví jako návrat násilí proti médiím?

Až do doby, než byli letos v Annapolisu zavražděni čtyři novináři (pátý zaměstnanec nebyl novinář), jich bylo v uplynulých 26 letech zabito jenom sedm.

Když jsou konzumenti MSNBC zneklidňováni zjevnou nevědomostí diváků Fox News a diváci Fox News jsou přesvědčeni, že fanoušci MSNBC jsou podvodníci, vrátili jsme se do světa, který popsal Twain.

Možná je nemožné vrátit se do éry civilnější, profesionálnější a respektovanější žurnalistiky, v níž spousta Američanů vyrůstala. Ale můžeme a měli bychom uznat historickou marnost zabíjení těch, kdo zprávy zprostředkovávají druhým.

Zničení tisku Idy B. Wells-Barnettové nedokázalo zastavit hnutí proti lynčování a vražda Elijaha Lovejoye šířila poselství abolicionistického hnutí mnohem více, než jak to vůbec kdy dokázal sám Lovejoy.

Autoři: Jennifer E. Moore, docentka z University of Minnesota Duluth a Michael J. Socolow, docent z University of Maine.