Před několika dny ruská policie vtrhla do bytu ruského investigativního novináře Romana Dobrokhotova (37 let). Hledala důkazy o tom, že je „zahraniční agent“. Policisté zabavili novinářův cestovní pas, telefon, laptop a tablet. Razie nejspíš souvisí s případem údajné pomluvy, který vyšetřuje ruská policie.

Dobrokhotov, který je šéfredaktor a zakladatel populárního ruského webzinu The Insider, několik týdnů před dramatickými událostmi poskytl rozhovor pro EJO. The Insider se specializujíce se na investigativní žurnalistiku a politickou analýzu. Podle Citation Index patří mezi nejcitovanější média v ruském jazyce a zastíní tak i některé televizní kanály, které podporují prezidenta Putina.

Zakládající redaktor Roman Dobrokhotov (37 let) není typickým kariérním novinářem. Vystudoval politologii a již ve svých dvaceti letech se stal známým liberálním politickým aktivistou. Dobrokhotovým poznávacím znamením byly antiputinské pouliční performance, často také patřil mezi protagonisty moskevských protestů v letech 2006–2012.

Projekt The Insider funguje od roku 2013 a mnozí jej vnímali jako pokus o opakování úspěchu Alexeje Navalného. Ten se v té době stal jasnou jedničkou ruské opozice, a to především díky investigativě na poli protikorupčního vyšetřování. Ukázalo se však, že Dobrokhotov se přiklonil k profesionální žurnalistice.

Během několika let se webzine The Insider stal široce uznávaným a důležitým médiem. Mezinárodní slávu získal v roce 2018 poté, co ve spolupráci se sítí Bellingcat prošetřil případ Skripal, otravu bývalého ruského vojenského důstojníka a jeho dcery ve Velké Británii. Mezi nedávné úspěchy patří také investigativní činnost, která se zabývala otravou Navalného. I tuto práci citovala světová média.

The Insider je významným fenoménem alternativních webových médií, který přerostl ve známou značku v národním měřítku. V rozhovoru pro EJO jeho zakladatel osvětluje hlavní aspekty této transformace, pozadí investigativní kauz a také, zda by The Insider mohl fungovat i z exilu.

EJO: Proč jste se rozhodl spustit The Insider? Jaký byl váš původní plán?

Dobrokhotov: V té době jsem cítil, že je zde pro takový obsah místo. Investigativní novinářská práce byla považována za nákladnou, časově náročnou, komplikovanou a navíc také poměrně novou v oblasti nových webových médií.

Tradiční noviny a časopisy, jako je Kommersant, Vedomosti nebo Forbes, byly pod tlakem internetových konkurentů a musely snížit své rozpočty. Investigativní novinařina patřila mezi první oběti. Klasická investigativní práce se navíc zaměřovala především na obchodní záležitosti, všechny ty nudné smlouvy, výpisy z registrů, pohyby peněz atd. Pro širokou veřejnost byl takový obsah prakticky nečitelný.

Já jsem se chtěl zaměřit především na exkluzivní obsah z oblasti politiky. Něco jako Zoe Barnes z The House of Cards. Byli jsme malá skupina lidí, kteří leží s notebooky na podlaze a coworkingují. Nejen v Rusku v té době, v roce 2013, takové věci téměř neexistovaly. Byl tu sice Buzzfeed, ale naším cílem bylo vytvořit něco vážnějšího než Buzzfeed. Nejen drby jako notoricky známý Compromat.ru.

Měl jste v úmyslu napodobit Navalného?

Naše první velké vyšetřování se týkalo pochybného obchodování Gazpromu. Mnohým to mohlo připomenout Navalného začátky z let 2008–2009. Ale tak to nebylo. Zásadní rozdíl byl v tom, že od samého začátku jsem si udělal odstup mezi Insiderem a mnou, nebyl to můj osobní projekt.

Chtěl jsem vytvořit skutečné médium. I když někteří profesionálové se mnou samozřejmě zacházeli jako s „jen aktivistou“. V dnešní době je to už poměrně častý úkaz – mnoho aktivistů vstupuje do žurnalistiky a stávají se úspěšnými, například šéfredaktor Mediazony Sergej Smirnov nebo náš vedoucí investigativec Sergej Ezhov.

Pokud jde o Navalného, určitě jsme měli společné rysy. Zejména jazykové a stylové. Na rozdíl od investigativy ze staré školy jsme oba kladli důraz na vyprávění příběhů s relativně jednoduchou slovní zásobou a vizuální atraktivitou – barevné infografiky nebo co nejvíce fotografií.

Jaké byly důležité milníky The Insideru?

První byl spojen s „The Anonymous International“, skupinou klíčových hackerů , kteří opakovaně a skandálně pronikli do e-mailových účtů různých prokremelských úředníků a zveřejňovali je na svém blogu. Byli jsme první, kdo se naučil ověřovat jejich data. A na rozdíl od velkých novin jsme je neváhali použít. V tom jsme byli jedineční, opravdoví průkopníci, přinejmenším do doby, než se objevil The Bell (2017) a Vaznye Istorii (2020).

Udržovali jste přímé kontakty s hackery?

Zpočátku kolem toho panovala spousta nejasností. Někteří třeba věřili, že úniky byly jakýmsi vnitřním problémem Kremlu. Kluci ale tvrdili, že jejich hackerství bylo formou občanství. Později ale hacknutá data začali také prodávat. To vyvolávalo i spoustu pochybností na naší straně.

Spojení bylo anonymní. Často jsme předem věděli, že přijdou s něčím novým. Když měli komerčního zákazníka, mohli s námi sdílet upoutávku a po určité době zařídit i zveřejnění údajů. V prosinci 2014 unikly archivy Timura Prokopenka, jednoho z klíčových manažerů správy Kremlu. Archiv obsahoval spoustu dat. Našli jsme v něm materiál nejméně na tucet článků.

Je možné tento případ porovnávat s případem Panama Papers?  

Podle mého názoru spíše s Wikileaks a Assangem. Panamský únik diplomatických dokumentů byl ve skutečnosti kontroverzní, protože v některých případech mohl poškodit i poctivé lidi. Řekněme, že veřejný prospěch nebyl tak evidentní. Hacktivismus je však dobrý, a zejména ten, který se děje v autoritářském státě. Kromě toho nezapomeňte, že vůdci „The Anonymous International“ byli stíháni putinským státem [poz. red. – v roce 2016]. To je konečný důkaz toho, za kterou stranu bojovali.

A další milníky?

Důležitá byla spolupráce s Bellingcatem. Společně jsme pracovali na případu Malofeevových aktivit na Balkáně [poz. red.– pro-putinský magnát] a poté se stal případ Skripal. Od té doby mohu říci, že máme určitý mezinárodní dopad. I když i předtím jsme v tomto ohledu měli několik úspěchů, například vyšetřování Tambovského gangu ve Španělsku.

V roce 2018 se věci změnily, světová média si zvykla odkazovat na naše vyšetřování, někdy dokonce i v hlavních zprávách. Máme vliv a z toho vyplývají povinnosti. Nesmíme to pokazit.

Pokazilo se to někdy…?

Věci se stávají, ale ve zprávách, ne v investigativě. Nedávno náš zpravodajský tým připojil k fotografii, na které měl být Pratasevič, popisku „Azov“ [poz. red. – jednotka ukrajinské národní gardy], ale oni popřeli, že by to byl on. Neprovedli jsme dvojitou kontrolu a pustili jsme to ven. Ukázalo se, že je to falešná zpráva. Následoval výbuch, během hodiny ta zpráva byla všude.

S takovou mírou vlivu byste již mohl očekávat nějakou pozornost ze strany státu, že?

Ano. Ale myslím, že každý útok proti novinářům v Rusku má svou specifickou logiku, určitou symetrii. Nedávné zadržení Romana Anina [poz. red. – šéfredaktora časopisu Vaznye Istorii] je pravděpodobně osobní válkou Igora Sechina [poz. red. – vrchního manažera Rosněftu, blízkého Putinova spolupracovníka]. Nemyslím, že se můžeme vyhnout rizikům, ale nějak se je snažíme zvládnout. Samozřejmě, kdyby mě zavřeli, všechno by se tím pokazilo. Máme však plán B s prakticky plnou funkčností v zahraničí. Můžeme se učit od ostatních. Jsou tu kolegové z Turecka nebo Střední Asie, kteří fungují v emigraci. Ale počkáme do poslední chvíle, raději budeme pracovat v Rusku.

Někteří lidé, nejen propaganda, říkají, že The Insider využívá úniky od západních tajných služeb…

Myslím, že tyto služby sledují, co děláme. Nedávají nám ale žádné informace. V USA zjevně existuje tradice úniků tohoto druhu. Pokud by se tak mělo stát, unikly by informace k velkým hráčům, do New York Times nebo The Washington Post. A ne na nějaký ruský webzine. V Anglii je něco podobného velmi neobvyklé. Ale opět, pokud by se to mělo stát, půjde to do The Sunday Times. V každém případě jsou tato spojení nesmírně sloýitá a lidé je budují desetiletí.

A co konkurenti, máte nějaké?

Ve zpravodajství existuje zdravá konkurence: Meduza, Mediazona a několik dalších. Nedávno jsem se na konferenci setkal s Marií Pevchikhovou [poz. red. – vedoucí investigativního oddělení u Navalného] a ona si ze žertu stěžovala, že jsme je překonali s tématem Šojgu [poz. red. – ruský ministr obrany]. Pak jsme se jen zasmáli a začali plánovat naši další spolupráci.

V investigativní novinařině se nabízí ohromné množství témat. Problémem je nedostatek kvalitních investigativních novinářů, a to i navzdory relativně vysokým platům. Nyní průměrný mladý profesionál v žurnalistice dostane přibližně tisíc euro na měsíc, investigativní novinář může počítat s nejméně dvěma tisíci. A ještě mnohem více, když mluvíme o zaměstnavatelích jako Chodorkovskij [poz. red. – ruský exilový magnát, Putinův rival]. Paradoxně Chodorkovskij pro nás není silným konkurentem, zjevně v jeho médiích existují určité problémy s řízením, jako je fluktuace zaměstnanců. Každopádně mají překvapivě nízký poměr investice/výsledek.

A co peníze obecně, odkud pocházejí?

Děláme všechny druhy obchodní činnosti, kromě paywallu a nativní reklamy. Model „velkého investora“ je špatný kvůli nepružnosti a nedostatečné nezávislosti. Moje naděje je crowdfunding. Zatím nám přináší 20 % našeho rozpočtu, což je přibližně 20 tisíc eur na měsíc. Myslím si, že bychom tímto způsobem mohli získat i 100 %. Náš průměrný příspěvek je pět eur, což znamená, že potřebujeme 4 000 stálých přispěvatelů. A to je realistické, protože již máme tři miliony návštěvníků. Ekaterina Shulmanová [poz. red. – populární politická expertka] během jedné hodiny videa snadno získá milion rublů [poz. red. – 11 000 EUR], tak proč by to nešlo?

Myslíte si, že se The Insider přeměnil na jakési úctyhodné mainstreamové médium, zvláště ve srovnání s alternativou kanálů Telegramu?

Myslím, že ke konvergenci již došlo. S odvoláním na Gándhího vás nejprve ignorují, pak se vám smějí, pak s vámi bojují, pak vyhrajete – myslím, že svým způsobem je to náš příběh.

Někdy ověřujeme fakta lépe než NYT. Deník zveřejnil příběh o vraždě v Berlíně [poz. red. – bývalého velitele čečenské čety Khangoshviliho, údajně organizovaného ruskými tajnými službami] na základě anonymního tvrzení, že vrahem byl jistý Stepanov. I my jsme tyhle informace měli. Ale podařilo se nám je zkontrolovat a zjistili jsme, že přesně v den vraždy byl tento Stepanov již v ruském vězení. Dokonce jsme získali jeho záběry. V tomto okamžiku jsou naše standardy vyšší.

A pokud jde o Telegram, je to zatím jen velký odpadkový koš. Autoři nemají žádnou pověst. Říkají publiku to, co chce slyšet. Bez ohledu na to, zda je to falešná zpráva.