Dlouho opomíjená on-line komunitní média ukazují nový přístup k hudbě v době algoritmů.

Během toho, co se evropské státy uchylovaly k razantním opatřením v boji proti koronaviru, zaplavily hudební streamovací službu Spotify playlisty plné vtipně dvojsmyslných „virových” písní označených jako Quarantine party (party do karantény), společně s vážně míněnými automatickými relaxačními playlisty pod hashtagem #stayhome („zůstaň doma”). A to stejně rychle jako třeba vtipy o tom, že na rušení kulturních akcí nejvíce vydělá internetová filmotéka Netflix. To, že se hudební streamovací platforma Spotify, stejně jako filmový Netflix, zcela automaticky staly v době téměř celoevropské karantény symbolem kulturního vyžití, mimo jiné dost vypovídá i o tom, jak zásadní roli hraje algoritmizace kultury v našich životech. Nečekaná situace ale může nadvládu algoritmů v konzumaci hudby paradoxně zásadně změnit.

Algoritmy, které automaticky generují obsah na míru podle vkusu uživatelů zásadně proměnily konzumaci všech druhů on-line obsahu hlavně v posledním desetiletí – ať už jde o servírování nejvhodnějších příspěvků na Facebooku, nebo nabídky playlistů na Spotify na cvičení. Opravdovým vítězem roky trvajícího technologického vývoje jsou tak dnes velké streamovací platformy. Právě ty během globálního „stop stavu“víc než kdy dřív představují synonymum zábavy. Důkazem jejich pozice budiž třeba fakt, že je národní vlády žádají o snížení kvality přenosu kvůli přetíženosti sítí během karantény. I proto je vhodné zaměřit se na dlouho opomíjené on-line alternativy, jakými jsou právě on-line komunitní rádia.

On-line rádia už léta zůstávají přirozeně okrajovým médiem. Jsou totiž často spojená s úzce zaměřenými zájmy, specifickými hudebními styly nebo jasně vymezenou komunitou, která téměř připomíná blízkost přátel či příbuzných. I přes jejich okrajovost ale fungování komunitních médií, umocněné on-line prostředím, obecně představuje recept na to, jak se postavit současnému dominantnímu modelu streamovacích společností.

Jak zmiňuje mediální teoretik Nico Carpentier: „Komunitní média charakterizuje různorodost, nepředvídatelnost a fluidita,” přičemž jejich fungování připodobňuje k tzv. teorii rhizomu. V metafoře, kterou si v osmdesátých letech vypůjčili filosofové Gilles Deleuze a FélixGuattari z botaniky, se zrcadlí přirozená struktura komunitních médií. Ta existuje bez přísné hierarchie a je tak k příjemci blíž. „Narozdíl od stromu nebo jejích kořenů, rhizom spojuje jakýkoliv bod s dalším libovolným bodem,” uvozují model tolik odlišný od toho dnes většinového, ovládaného algoritmy.

Nadvláda platforem

Při rekapitulaci nejdůležitějších hudebních okamžiků poslední dekády bylo totiž ve většině textů zdaleka nejskloňovanějším pojmem slovo streaming. Společnosti založené na přehrávání hudby tzv. „on demand”, jako jsou Spotify nebo Apple Music, hlavně v posledním desetiletí změnily způsob konzumace hudby revolučním způsobem. A to natolik, že podle odborníků v hudebním průmyslu odvrátily v nultých letech tolik opakovanou hrozbu internetového pirátství. Trend nelegálního stahování hudebních nosičů ale v letech desátých pomalu nahradila neotřesitelná pozice platforem. Platforem nabízejících nekonečné sítě nahrávek algoritmicky připravených podle osobního vkusu a přímo na míru.

Streaming, tedy přehrávání hudebních souborů z webu, přinesl na začátku minulého desetiletí hlavně obrovskou míru svobody výběru z nepřeberného počtu umělců, které má uživatel na dosah několika kliknutí. Měsíční předplatné ke knihovně většiny hudby světa však existuje bohužel za cenu často mizivých částek vyplácených menším hudebníkům. „Nic nebránilo tomu, aby se kdokoli přidal,” uvádí Pavel Klusák v knize Co je nového v hudbě? (2018), aby připomněl i negativní stránku streamingové kultury: „Tradiční hudební labely hudbu nejen prodávají, ale také investují do jejího vzniku, často platí vznik nahrávky, předmětem obchodu jsou i autorská práva. Streamingové (…) platformy ale žádnou takovou podporu nevytvářejí. Na to naráží název zmíněné Byrnovy eseje: Internet vysaje ze světa všechnu kreativitu.”

Umělec je mrtvý, ať žije playlist

Úpadek kreativní složky, kterou podle hudebníka Davida Byrnea symbolizuje internet, je přesným opakem dlouho zavedené představy, že svobodné a demokratické on-line prostředí zákonitě způsobí rozkvět různorodých nápadů. Spíš než to se ale v posledním desetiletí mluví o tom, jak se nejdůležitějším hudebním formátem stal playlist. Algoritmy ovládly hudební průmysl v době, kdy probírat se nepřeberným množstvím hudby začalo být pro uživatele únavné a raději si každý týden navykli na to, aby jim servery na základě předchozích poslechů automaticky sestavovaly seznamy písní například do playlistů Discover Weekly. A nebose spíše než ke složitému hledání nových alb přesunuli k masově odebíraným tematickým playlistům–na běhání, ke studiu, nebo party při karanténě.

„Připadá mi, že hudebník je dnes už mrtvý, králem je teď playlist,” říká pro Guardian nejmenovaný hudební manažer, čímž naráží na to, jak algoritmy Spotify změnily nejen konzumaci a vnímání, ale i vytváření hudby. Na základě většího počtu poslechů totiž platforma podporuje písničky, které pak zařazuje do obecných a masově sledovaných playlistů. Hudebníci, kteří se potřebují prosadit pak tracky zkracují, předsazují refrény co nejvíce na začátek tak, aby byla co nejmenší šance, že je uživatel přeskočí. Logika algoritmů jak známo ovládla hudební produkci, neotevírá ale současná situace izolací globalizovaného světa větší prostor alternativním cestám?

Přestože filmový Netflix musel v prvních týdnech celostátní karantény v Itálii vyjít vstříc národním vládám a kvůli přetížení snížit kvalitu přenosu, Spotify paradoxně zaznamenal trend opačný. Počet aktivních uživatelů razantně klesl. Ztráta zájmu o playlisty se dá vysvětlit více způsoby, nelze ale nebrat v úvahu dva zásadní faktory. Rozmach individuálních streamů hudebníků, kteří v současnosti nemohou vystupovat, a hlavně dlouholetou renesanci on-line rádií.

Zpět do komunit

Posluchače přesycené neomezeným výběrem v současném systému představovaném streamovacími platformami ve výsledku ovládá algoritmus a nabízí jim pak pořád dokola to, co mají rádi. Bez alternativ. Východiskem ze zdánlivě čím dál víc neřešitelné situace se ale zdá být, třeba podle redaktora Jeffa Ihazy z magazínu Pitchfork, existence on-line komunitních rádií.

Díky jejich horizontálnímu nastavení a charakteru přirozenosti tak jejich popularitaroste souběžně s větší unifikovaností a profesionalizací dominantního způsobu poslechu hudby. Jako příklad jejich spontaneity uvádí autor článku jeden z ranních pořadů na londýnském on-line rádiu NTS, kde si lidé vybírají více či méně bizarní hudbu nejrůznějších stylů z osmdesátých let a navzájem si doporučují zajímavé interprety. Byla to ostatně právě nezávislá britská rádia jako Rinse FM, která pomohla ke globální popularitě zpočátku zcela okrajových žánrů jako dub nebo grime. Z těchto důvodů se stále větší oblibě těší on-line rádia jako amsterdamské Red Light Radio, glasgowské SubCity Radio nebo losangeleská stanice DubLab.

V domácích podmínkách pak, sice s menším dosahem, ale v kontextu české a slovenské hudební komunity s podobně oddaným kruhem posluchačů funguje řada on-line rozhlasových stanic. Například Radio Punctum spřízněné s kolektivem z žižkovského prostoru Punctum, jejichž aktivity byly oceněny cenou Vinyla za Počin roku 2019. Pohledem do historie pak zásadně místní hudební scénu ovlivňovalo do nedávna provozované populární rádio StreetCulture.

Význam autentičnosti komunitních on-line rádií logicky narůstá právě v době izolace. A na pandemickou krizi reagují čím dál víc i populární on-line univerzitní rádia v USA, která se přes těžkosti snaží zůstat v éteru. Stanice WNYU vysílající z New York University tak třeba přes jednoho člověka ve studiu stále nabízí kurátorovaný výběr písní, který budou posílat moderátoři z domovů. Prostřednictvím nich vlastně mohou posluchači komunikovat. V Česku i v době karantény funguje, přestože zejména díky reprízovaným pořadům, nezávislé studentské Radio R sdružené okolo studentů Masarykovy univerzity v Brně. Příkladem dalšího komunitního rádia organizovaného studenty jeostatně už slovinské Radio Student, kterébylo v roce 1969 zásadním médiem umožňujícím upevňování blízkosti jednotlivých komunit, i přes překážky vnějšího světa.

Stejně tak i slovenské alternativní „karanténové” rádio Kabčoradio novináře Andreje Kabala, na kterém vysílají každý den přes platformu Twitch. Jak říkají zakladatelé, rádio je: „Nonstop stream a živé vstupy suplujúceabsenciukultúry v našich zavírenýchživotoch.“Výběr skladeb už zde ze svých domovů stihli prezentovat hudební kritici Karel Veselý, Judita Císařová nebo Miloš Hroch.Podobně funguje třeba česká iniciativa Virtual Healing,na které se spojily pražské elektronické kolektivy a budou po dobu karantény na webu streamovat DJ sety a vystoupení lokálních umělců. Vypadá to, že východiskem z „diktatury“nekonečného výběru hudby se právě teď, snad víc než kdy předtím, stává změna pohledu a streaming zdola. Nekonečné důvěřování strojům a jejich doporučením může zvrátit až naslouchání jeden k druhému a neuzavírání se v sociálních bublinách vlastního vkusu.

Málokdo ví, co nás po pandemii čeká a jaké ekonomické i psychologické dopady bude mít na celou společnost. Posílení komunitního přemýšlení a vlny solidarity na úrovni rodin a jednotlivců jsou ale v době „poté” zásadní. A v těchto týdnech jsou patrné nejen v České republice, a to nejen při šití roušek. Třeba právě tváří v tvář globální krizi přichází čas na to přehodnotit technologicky přeceňovanou moc algoritmů a třeba i díky komunitním on-line rádiím trochu zpomalit a udělat potřebný krok stranou.