Heinz-Christian Strache po odstoupení z postu rakouského vicekancléře kvůli skandálu „Ibiza-gate“ uvedl, že má v úmyslu podat žalobu na tajně natočené video.

Skandál „Ibiza-gate“, který vedl k rozpadu rakouské vlády, odkryl jeden nešvar. Způsob, jakým rakouští populisté a pravicoví politici přistupují ke zpravodajským a především veřejnoprávním médiím. Nejsou jediní. Ostatní evropští populisté za nimi v hanění médií veřejné služby nikterak nezaostávají.

Rakouský vicekancléř a předseda pravicové Strany svobody (FPÖ) Heinz-Christian Strache posilněný Red Bullem a vínem na tajné nahrávce prodává svou zemi domnělé ruské miliardářce. Zásadní moment „Ibiza-gate“ vzbudil mezi komentátory politického dění v Evropě nemalý šok. Stracheovy komentáře byly skandální hned na několika frontách: zkorumpovaný záměr, ochota vstoupit do spiknutí a využít veřejné peníze na diskreditaci médií a podkopání rakouské demokracie.

Vicekancléřovy znepokojující výroky oprávněně vyvolaly veřejné pobouření a nakonec vedly k jeho rezignaci. V celém odstrašujícím případu unikl širší mezinárodní pozornosti jeden důležitý aspekt celé kauzy: Stracheovy plány s rakouskou veřejnoprávní stanicí ORF.

Nastolování mediální agendy podle FPÖ

Armin Wolf, přední novinář ORF, se opakovaně dostává do sporu s FPÖ (Zdroj: Facebookový profil Armina Wolfa)

ORF si dlouhá léta buduje pověst nejdůvěryhodnějšího a nejpopulárnějšího zpravodajského zdroje v Rakousku. Její styl zpravodajství leží v žaludku nejednomu členovi FPÖ. Hněv FPÖ opakovaně vyvolávají například nekompromisní, ale vyvážené články nejslavnějšího novináře ORF Armina Wolfa o praktikách strany.

Heinze-Christiana Stracheho ale podobné články nikdy nevyváděly příliš z míry. Veřejnoprávní média považuje za nepřítele, kterého je třeba zničit. Koneckonců během osudné noci na Ibize, která o dva roky později způsobila závažnou politickou krizi, Strache otevřeně spřádá plány, jak „orbánizovat“ rakouská média.

Jeho plány se nejprve týkají největšího rakouského bulváru Kronen Zeitung. Zde Strache počítá se změnou redakčního stanoviska, pokud by předpokládaný ruský miliardář, který mu byl právě představen, získal kontrolní podíl v novinách. Kronen Zeitung by se pod jeho taktovkou měl stát vlajkovou lodí FPÖ, která by straně dopomohla k úspěchu v příštích volbách.

Stracheova pozornost se následně stáčí k ORF. Ve vicekancléřově vizi ovládnutí mediální scény představuje právě veřejnoprávní stanice poslední trn v oku. „Pokud se staneme součástí vlády, mohli bychom přistoupit k privatizaci televizní stanice. […] Dokázali bychom si představit úplnou restrukturalizaci ORF,“ říká Strache na tajné nahrávce.

Dopad takového vývoje by byl obrovský. S nejvlivnějším bulvárem v zemi za zády a ORF přeměněnou na hlásnou troubu pravicových nacionalistů by schopnost FPÖ nastavovat a kontrolovat veřejnou agendu byla téměř absolutní.

Směr ztroskotání

Strache není jediný vizionář. U téměř všech pravicových populistických stran v Evropě jsou vidět podobné tendence. Mají k tomu své důvody.

Evropská média veřejné služby i přes určité národnostní rozdíly spolu sdílí hlavní principy. Jejich společným posláním je například zastupování všech sektorů společnosti. Takový přístup je již ve své podstatě v zásadním rozporu s tvrzením populistů, kteří se pasují do role jediného ochránce „lidu“. Z toho vyplývá další nařčení pravicových populistů. Levicovými elitami ovládaná média veřejné služby podle nich ignorují „skutečné lidi“ a jsou vůči nim zaujatá.

Závazek provozovatelů veřejnoprávního vysílání k vyváženému a objektivnímu zpravodajství zase nesedí politikům, kteří se nezřídka uchylují ke lžím, šíří dezinformace a konspirační teorie.

Úvaha pravicových populistů je logická a čistě vypočítavá. S veřejnoprávními médií na vaší straně se už více nemusíte obávat nevyžádané kritiky. Navíc pokud se za vás přimlouvá médium, které má často největší pokrytí a zpravodajský potenciál v zemi, úspěch ve volbách se najednou zdá mnohem dosažitelnější.

A tak kdykoliv pravicoví populisté mají možnost, neváhají se ujmout vlády nad veřejnoprávními médii a postupně je tak proměňovat ve stíny jejich bývalých já. V některých případech již uspěli. O svou nezávislost přišly například maďarské a polské veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice. V současné době jsou zcela pod kontrolou pravicových konzervativních vlád, které je používají k propagaci své politické agendy.

Dánská populisticko-konzervativní vláda přivedla dánskou společnost Broadcasting Corporation (DR) do patové situace, když snížila její rozpočet a svázala ji tedy více se státním rozpočtem. Italské vládní koalici tvořené krajně pravicovou Ligou a populistickým Hnutím pěti hvězd se zase podařilo dosadit na místo prezidenta veřejnoprávní stanice RAI euroskeptického novináře se slabostí pro sdílení hoaxů a fake news.

Příliš snadný cíl

Část problému spočívá v tom, že veřejnoprávní média jsou snadnou kořistí. Navzdory silným důkazům o jejich pozitivním sociálním a politickém dopadu roste v posledních letech nespokojenost s jejich činností.

Diváci a posluchači si stěžují, že veřejnoprávní vysílací média nemají dobrou úroveň ve smyslu cena-výkon. Evergreenem každé kritiky jsou potom koncesionářské poplatky, které stanice financují a zaručují jejich nezávislost. Často jsou považovány za nepřiměřeně vysoké a je tak snadné vzbudit vůči nim odpor.

Mnoho pravicových populistů, včetně rakouské FPÖ a německé AfD, se snaží tuto nespokojenost využít ve svůj prospěch a používá ji jako zbraň ve své válce proti těmto demokratickým institucím.

Ve Švýcarsku pravicová populistická Švýcarská lidová strana podpořila v roce 2018 referendum o zrušení koncesionářského poplatku pro Swiss Broadcasting Corporation (SSR). Návrh nakonec v lidovém hlasování neprošel. V případě úspěchu by ale představoval vážnou hrozbu pro budoucnost veřejnoprávního vysílání ve Švýcarsku a precedens pro možný podobný vývoj v jiných zemích.

Žurnalistika ve veřejném zájmu

Jak je možné veřejnoprávní média čelící těmto výzvám uchránit? Nebo lépe: Co ona sama mohou dělat pro svou ochranu?

Veřejnoprávní vysílací společnosti musí projít radikální transformací. Musí se přizpůsobit zásadním změnám, k nimž došlo ve způsobu, jak současné publikum konzumuje zprávy. Musí si také obhájit svou pozici, ukázat, jaké hodnoty společnosti přinášejí a proč právě teď jsou potřebné více než kdykoliv předtím. Investigativní práce Kanálu 4 BBC o Cambridge Analytica nebo odvážné rozhovory Armina Wolfa pro ORF jsou dobrým příkladem žurnalistiky, která je ve veřejném zájmu a má hluboký dopad.

V konečném důsledku se musí za veřejnoprávní média postavit veřejnost a bránit tak svobodný tisk.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory samotných autorů a nemusí nutně odrážet ani reprezentovat názory a postoje EJO.

Článek je přeložen z anglického originálu: Why Europe’s right-wing populists hate public broadcasters