Brian Winston: Média mají právo urážet

Květen 15, 2015 • Svoboda tisku, Top příspěvky • by

Debata o tom, zda jsou karikatury týdeníku Charlie Hebdo vkusné, či nikoli, je zcestná. Pokud akceptujeme, že svoboda projevu je základní hodnotou naší společnosti, musíme přijmout i to, že k ní patří právo urážet. Tak by se daly shrnout myšlenky Briana Winstona, významného mediálního vědce a profesora University of Lincoln, který v tomto týdnu navštívil Institut komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK. Svůj vyhraněný pohled na problematiku hranic svobody projevu, o níž se po lednových útocích na redakci pařížského satirického týdeníku zvedla vlna debat, představil v přednášce Charlie Hebdo and the Right to Offend.

„Urážky vždy prověřují úroveň svobody projevu v dané společnosti,“ míní profesor Winston. „Pokud ale společnost svobodu projevu ctí, pak se s nimi musí naučit žít,“ dodává. Ve svých úvahách o svobodě slova se Winston vrátil k osvícenským myslitelům typu Johna Miltona nebo Johna Locka. Podle něj právě oni (minimálně na britských ostrovech) poukázali na důležitost garance práva na svobodné vyjádření, které je v demokracii základem všech dalších práv.

Tisk regulaci nepotřebuje

Podle Winstona právě angličtí myslitelé 17. a 18. století dokázali skvěle argumentovat proti jakékoli regulaci médií: „Ve Velké Británii jsem s tímto názorem osamocený, ale souhlasím s Johnem Lockem v tom, že speciální regulace médií – ve vztahu k tomu, co mají říkat – je nepotřebná. To, že slovo může způsobit nějakou újmu, je podchyceno už v obecných zákonech. Proč by tedy třeba vysílací média měla potřebovat nějaký další?“

Současná doba však dospěla ke zcela opačné situaci, kdy se stále častěji objevují hlasy po přísnější kontrole. Argumentem kritiků je především to, že se v médiích množí pomluvy a urážky. Málo se však řeší, jaké negativní důsledky může větší regulace mít.

brian winston_right to offend-2

Média mají právo říkat hlouposti

Útok na Charlie Hebdo podle Winstona kritikům široce pojaté svobody projevu do značné míry nahrál. Řada prestižních světových médií se například rozhodla, že nezveřejní karikatury z časopisu s odůvodněním, že jsou nevkusné a bezdůvodně urážejí náboženské či etnické skupiny, nebo konkrétní známé osobnosti. „Takový přístup je nesmyslný,“ říká na adresu redakcí Winston, „zaplétat do celého problému kvalitu časopisu je zcestné.“

Shodneme-li se na tom, že svoboda projevu je hodnotou, kterou má smysl hájit, pak podle britského profesora musíme přijmout i některé projevy, které nemusí být některým skupinám lidí příjemné. „Právo útočit na druhé je pevnou součástí práva na svobodu projevu,“ tvrdí Winston. „A právo útočit na druhé v sobě zahrnuje i právo říkat hlouposti.“

Jiná je samozřejmě situace, kdy média mohou někomu způsobit újmu. Důležité je však uvědomit si, že mezi útokem (ve formě textu, fotografie nebo karikatury) a újmou je podstatný rozdíl. „V dnešní době má každý, na koho média zaútočila, pocit, že se musí právně bránit. A okamžitě tvrdí, že mu média způsobila nějakou újmu, což častokrát není pravda,“ upozorňuje Winston a připomíná slavný výrok Thomase Jeffersona: „Tvrdí-li můj soused, že existuje dvacet bohů nebo žádný bůh, nepůsobí mi to žádnou újmu. Nevyprázdní to mou kapsu ani mi to nezlomí nohu.“

Přirozené napětí

Právě schopnost rozpoznat, kdy už určité vyjádření může způsobit újmu, je pro hranice svobody slova klíčová. Podle Winstona ale za několik století jejího fungování už máme poměrně dobrou představu, kde ji hledat – a jeden útok náboženských fanatiků by neměl mít na tuto oblast mít vliv.  „Multikulturní společnosti vždy provázela napětí a konflikty. Ale zdrojem tohoto napětí není publicita, nýbrž rozdílná identita.“

Brian Winston je profesorem komunikace na University of Lincoln. Dlouhodobě se věnuje otázce svobody tisku, o níž v roce 2012 publikoval knihu Right to offend. V 70. letech stál u vzniku slavné Glasgow University Media Group, která se zaměřila na výzkum britské televize, a podílel se na jejích publikačních výstupech Bad News a More Bad News, jež se staly kanonickým dílem sociologie žurnalistiky. Zajímá se rovněž o problematiku dokumentárního filmu, sám je držitelem Emmy za nejlepší dokumentární scénář.

photo credit: Kateřina Písačková, IKSŽ FSV UK

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend