Telegram je ve světě známý především jako komunikační síť. Tuto obdobu WhatsAppu vytvořil Pavel Durov (ten také založil největší ruskou sociální síť Vkontakte; v tamních médiích ho poměrně často srovnávají s Markem Zuckerbergem).

Když se v roce 2014 Telegram Messenger objevil v App Store a Google Play, okamžitě si ho stáhlo obrovské množství uživatelů. Největší poptávka byla v Íránu, kde Telegram neměl konkurenci kvůli státním zákazům. Nová komunikační síť dosáhla během několika měsíců neuvěřitelných čísel (30-40 milionů stažení). Velký úspěch měl Telegram také v Iráku, Uzbekistánu, Kazachstánu a některých dalších zemích střední Asie a Blízkého východu. V Rusku trhu dominovaly WhatsApp a Viber, ale i přesto se Telegramu podařilo do začátku roku 2016 získat 2 miliony uživatelů a do roku 2017 pak toto číslo ztrojnásobit. Od té doby už Telegram neopustil seznam nejvíce používaných aplikací pro online komunikaci v Rusku.

Telegramové kanály jako nový žánr

V polovině roku 2015 Telegram představil funkci „kanál“ („Channel“). Kanál je jakýmsi druhem nástěnky, kterou může vytvořit každý uživatel Telegramu. Ostatní uživatelé pak mohou sledovat jeho aktualizace, ale nemůžou je komentovat.

Velmi brzy byla v Rusku zaznamenána extrémně vysoká poptávka po této funkci. Podle Tgstat.com bylo v roce 2018 v ruštině 57,7 tisíce různých kanálů, které vyprodukovaly 27,7 milionu příspěvků s 52,6 miliardami zobrazení stránek. Více než 60 % všech kanálů v databázi Tgstat.com bylo ruských a pouze 25 % íránských, a to i přes opačný rozdíl v celkovém počtu uživatelů.

V poslední době také výrazně vzrostl počet kanálů Telegramu v dalších zemích. Když v USA začaly sociální sítě Facebook a Twitter zakazovat pro-trumpovské aktivisty, někteří z nich se pokusili přenést svou online aktivitu na Telegram. „Ověřený“ kanál Telegramu Donalda Trumpa mladšího má 1,024 milionu sledujících (k 27. 7. 2021).

V Rusku se tak kanály Telegramu staly obzvláště důležitými a daly vzniknout novému žánru webových médií. V roce 2021 má tento žánr již několikaletou historii a pro výzkumníky představuje rozsáhlou oblast zkoumání. Špičkové ruské telegramové kanály mají statisíce sledujících a pokrývají nejrůznější zprávy a související analytiku. Politika je mezi nimi zastoupena zdaleka nejvíc, pokud je srovnáme nejen s tradičními médii, ale také s Facebookem nebo jinými sociálními sítěmi. Nejbanálnějším vysvětlením této skutečnosti je fakt, že kanály Telegramu jsou anonymní, a díky tomu prakticky osvobozeny od všech druhů cenzury. Ze stejného důvodu se jedná také o hlavní zdroj falešných zpráv. Nicméně mnohé kanály Telegramu jsou pro politicky angažované uživatele Runetu (ruského webového prostoru) svůdně fascinující, a proto jejich vliv na společnost stoupá.

Cílem této eseje je prozkoumat hlavní tendence ve vývoji politických kanálů Telegramu ruského původu.

Telegramové kanály jako alternativní média

Běžné definice alternativních médií je přirozeně staví do protikladu k mainstreamu. Proto jsou často, v souladu s Gramsciho teorií (Atton, 2002), vnímána jako „kontrahegemonická“. Významná je také vize Noama Chomského, který mainstreamová média chápe jako mocné korporace interagující s vládami a jinými korporacemi (Chomsky, 1997).

Pozdější vývoj teorie alternativních médií (Bailey, Cammaerts & Carpentier, 2007; Carpentier, 2008) klade důraz na čtyři různé rysy alternativních médií:

1. služba komunitě;
2. alternativa k mainstreamu;
3. součást občanské společnosti;
4. rhizomatická povaha.

S odkazem na tuto klasifikaci lze telegramové kanály jasně označit za alternativní média. Protože:

• stovky kanálů Telegramu slouží různým komunitám (tematickým nebo geograficky lokalizovaným).
• v mnoha ohledech (diskurz, formát, žánr atd.) rozhodně oponují mainstreamovým médiím.
• prostřednictvím kanálů Telegramu a v telegramových kanálech se rozvíjí a šíří prodemokratická agenda.
• koncept rhizomu je plně aplikovatelný na povahu kanálů Telegramu.

Není proto divu, že první akademické pokusy o konceptualizaci tohoto nového mediálního žánru je označovaly především za nový technologický nástroj pro odpůrce autoritářských režimů (Kirillov, 2018; Akbari & Gabdulhakov, 2019). Tento přístup lze ilustrovat na velmi působivém příkladu nedávného kanálu NEXTA, který byl původně vytvořen pro koordinaci pouličních protestů v Bělorusku v roce 2020. Během několika týdnů se s více než dvěma miliony sledujícími (k srpnu 2020) vyšplhal na přední příčky žebříčků. Podle tohoto parametru se stal jasnou jedničkou mezi webovými politickými médii v ruském jazyce na světě.

Ruským kanálům Telegramu však nemusí nutně dominovat alternativní názoroví vůdci (jako Alexej Navalnyj). Je zřejmé, že v nich je silně zastoupena státní propaganda a jsou také využívány establishmentem k vnitropolitické komunikaci (Salikov, 2019). Sledování souvisejících detailů by mohlo být relevantní pro další konceptualizaci alternativních médií.

Telegramové kanály v ruském kontextu

Na začátku roku 2018 se kanály Telegramu staly důležitou součástí ruského webu. Jedním z jasných důkazů této skutečnosti byl notoricky známý pokus o zákaz Telegramu, který úřady podnikly v dubnu 2018. Po řadě technických selhání byl však zákaz v roce 2020 oficiálně zrušen.

Telegramových kanálů si okamžitě všimli přední bloggeři ruských sociálních sítí, kteří se snažili propagovat své zrcadlové účty v tomto novém niche kanálu. Poměrně brzy se však objevili i ti, kteří se zaměřili výhradně na Telegram. Jednoznačným lídrem jeho politického segmentu byl „Nezygar“ (účet byl vytvořen 30. října 2015), anonymní autor, který denně psal sarkastické a vtipné komentáře týkající se státní agendy a často prokazoval hlubokou zasvěcenost do jejího zákulisí.

Samotný název účtu měl zvláštní ambici: doslova znamenal „neZygar“, v opozici k Michailu Zygarovi, populárnímu novináři. Ten napsal bestsellerovou knihu o Putinovi a jeho systému moci, široce uznávanou i v akademické obci (Zygar, 2016). Anonymní autor tak naznačoval, že má podrobnější a hlubší znalosti ruských politických reálií, a posluchači s touto implikací v zásadě souhlasili. Během několika měsíců se „Nezygar“ stal jasným lídrem tohoto nového formátu a citovali ho v každém druhém politickém blogu (č. 1 v celkovém žebříčku nejlepších blogů podle citačního indexu v roce 2018). Záhada jeho/její osobnosti se stala módním tématem veřejných diskusí a objevila se spousta napodobenin.

Telegramové kanály jako příležitost Kremlu

Důležité je, že vzestup Telegramu probíhal současně s omezováním zbytků ruské demokracie. Po potlačení důležitých protestů v letech 2011 až 2013 zahájil Putin své krymské dobrodružství a podařilo se mu získat obrovskou podporu založenou na postimperiální hysterii.

Pokud jde o kontext alternativních médií, znamenalo to také významnou změnu. V předchozích letech byl Kreml dostatečně silný, aby protesty potlačil, ale zároveň se mu nikdy nepodařilo prosadit svou hegemonii v nových médiích. Většina trendsetterů se objevila na sociálních sítích, od Livejournalu a Vkontakte po Facebook, Youtube a Twitter. Většina těchto tvůrců názorů na webu 2.0 se nějakým způsobem přiklonila k opozici vůči režimu. Telegram jako nový internetový ekosystém měl v této tendenci standardně pokračovat. Jeho zakladatel Durov byl navíc v přímém konfliktu s úřady, které ho donutily prodat svůj podíl sociální sítě Vkontakte a opustit zemi.

Nicméně ruské kanály Telegramu se nestaly ani terénem pro nové intelektuální Fronty, ani organizačním nástrojem pouličních protestů. Částečně to způsobil obecný úpadek opozice, ale mělo to i další důležité důvody.

Od potlačení protestů v letech 2011 až 2012 věnoval Kreml stále větší pozornost informačním válkám. Memento „kožešinové revoluce“ (za předpokladu, že šlo o povstání bohaté moskevské střední třídy, které nemělo nic společného se skutečnými zájmy „lidu“ v celém Rusku) bylo jedním z důležitých propagandistických klíčových bodů. Od té doby režim hodně investoval do rozvoje technologie falešných zpráv (užitečné i pro vnější expanzi) a do vytváření nového postimperiálního narativu.

V tomto okamžiku byl příchod a rychlý růst Telegramu příležitostí pro ty, kteří chtěli vyhovět poptávce Kremlu. Byla to jakási tabula rasa, ideální prostředí pro nový začátek. Opoziční hvězdy jako Alexej Navalnyj musely soupeřit s řadou týmů, které získaly od státu významnou finanční podporu a kterým nechyběly potřebné schopnosti.

Nejúspěšnější ruské politické kanály

Můj vzorek (viz tabulka 1) tvoří 43 ruských kanálů Telegramu, které splňovaly alespoň jedno ze dvou vybraných kritérií: více než 100 000 sledujících nebo více než 700 citačních indexů (k 1. 2. 2021) podle Tgstat.com.

Legenda pro kódy barev: modrá – jasná opozice; světle modrá – spíše opozice; purpurová – spíše prokremelská; červená – otevřeně prokremelská

Celkový přehled vzorku jasně ukazuje, že v grafu převažuje prokremelský obsah. Pouze 12 ze 43 hlavních politických kanálů Telegramu vyjadřuje alternativní názory, zatímco ostatní více či méně vyjadřují zájmy vládnoucího establishmentu. Poměr v první desítce se liší vlivem ostatních médií: Stalingulag a Navalnyj získali svou internetovou popularitu mimo Telegram (většinou na Twitteru, respektive YouTube), odkud přetáhli větší podíl svých příznivců. Pokud bychom brali v úvahu pouze média na Telegramu, na prvním místě by byl „Nezygar“, a to jak podle počtu sledujících, tak podle indexu citovanosti.

Typické je, že většina kanálů ve vzorku je anonymní: 26 ze 43, tedy více než 60 %. Oproti převládajícím stereotypům pouze dva z nich používají slangový slovník. Nečekaně vysoký je podíl kanálů, které se přiklánějí k používání zcela formálního stylu svého obsahu: 20 ze 43, tedy téměř polovina.

V ukázce můžeme rozlišit skupinu anonymních kanálů s módními názvy jako The Boiler Room, Somewhat this way, The Catharsis atd. Ty se věnují zpravodajství a někdy zveřejňují komentáře ve formálním stylu. Obvykle se drží stejné agendy a navíc na sebe čas od času vzájemně odkazují, čímž podporují výměnu followerů.

Klony anonymního „Nezygaru“

Tyto kanály vytvářejí malé skupiny profesionálů, které denně fungují jako malé virtuální redakce/webziny. Jsou to malé klony „Nezygaru“ a zpravidla je finančně podporují různá oddělení Putinovy administrativy (obecně známé jako AP). Tyto investice mají dva hlavní cíle: praní špinavých peněz a byrokratické války.

Technické provedení kanálů Telegramu je pro tyto účely poměrně vhodné. Anonymita a zejména absence funkce komentování značně usnadnily vytváření falešných identit a falešných zpráv. Za cenu sim karet si podnikavé PR agentury vytvořily tisíce odběratelů a na rozdíl od Facebooku se nemusely zabývat prázdnými profily, ověřováním účtů a podobně.  Ze stejného důvodu šlo o šikovný produkt pro korupční schémata, která jsou tak charakteristická pro Putinovo Rusko. Podle jednoho z mých respondentů skončilo až 80 % marketingových rozpočtů prokremelských propagandistických projektů Telegramu v kapsách manažerů.

Kromě finančních otázek jsou velmi důležité i úniky informací a pomluvy. Telegram se svou anonymitou umožňuje byzantinismus všeho možného druhu a to je zvláštní charakteristický rys celého ruského ekosystému Telegramu.

Klony „Nezygaru“ existují v každém ruském regionu. Odrážejí a provokují drobné intriky uvnitř gubernií a další infrastruktury spojené s Putinovou „vertikálou moci“. Obvykle mají tyto kanály stovky, možná tisíce sledujících, ale pokrývají zprávy a skandály, kde jsou zapojené postavy známé velmi omezenému počtu osob. To je další typický rys kanálů Telegramu tohoto typu: to, co je činí důležitými, je jejich privilegované publikum. Mnozí vrcholní představitelé rádi sledují tyto kanály přímo (než aby dostávali denní „mediální přehledy“, které vytvářejí jejich asistenti), protože oceňují  neformální, někdy až obscénní styl zpráv a příběhů. Kromě toho je pohled na newsfeed messengeru v mobilním telefonu velmi jednoduchý a nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti pro orientaci v několikaúrovňové struktuře obsahu webzinů a zpravodajských portálů.

Podobné využívání kanálů Telegramu národními institucemi probíhá v několika postsovětských zemích, a to i přes zjevné rozdíly mezi nimi (jako například mezi Ruskem a Ukrajinou). Kromě Ruska je tento fenomén významný zejména v Kazachstánu, Uzbekistánu a na Ukrajině.

Závěrem

Telegramové kanály jsou specifickou současnou formou alternativních médií. Pokud se je pokusíme vyhodnotit pomocí stávajících vzorců teorie alternativních médií, zjistíme, že jejich rychlý růst má paradoxní důsledky. Jak ukazuje tato studie, zejména nedávná ruská politická realita nám poskytuje důkazy o masivním a heterogenním využívání kanálů Telegramu establishmentem. Tento jev se úplně neshoduje s dřívějšími modely navrženými Chomským a zejména Attonem, který se soustředil především na kontrahegemonickou roli alternativních médií.

Ruská mediální scéna nám poskytuje příklad systémového a rostoucího uplatňování alternativních médií vládnoucí třídou. Na základě tohoto příkladu můžeme předpokládat, že ultramoderní druhy alternativních médií mají tendenci stát se součástí mainstreamu, a dokonce nahradit to, co jsme dříve považovali za „velká média“. Zejména po dalším technickém pokroku, k němuž by určitě došlo s rozšířením sítě 5G.

Jeden ruský případ ale sotva může stačit k zobecnění. Tento fenomén je třeba dále zkoumat a srovnávat pomocí komparativní analýzy.