Vysoce vzdělaní a dobře placení lotyšští novináři pracují bez řádného sociální pojištění a často nemají placenou dovolenou, nemocenskou, mateřskou ani podporu v nezaměstnanosti či nárok na důchod. Tato ohrožená profese patří mezi nejméně chráněnou a nejvíce zranitelnou část společnosti.

Jak k tomu došlo? Proč se novináři, který se dokáží ozvat a bojovat proti sociální nerovnosti v jiných sférách, ocitli téměř vyloučeni ze systému sociálního pojištění? Je snadné svádět to na globální ekonomické krize a nestabilní mediální průmysl, ale Asociace lotyšských novinářů (ALJ) tvrdí, že lotyšský systém placení novinářům prostřednictvím autorských honorářů místo pravidelné mzdy způsobuje jejich zranitelnost v oblasti sociálního zabezpečení.

Novináři jsou především autory

Jedním z hlavních důvodů, proč novináři nemají sociální pojištění, má co do činění se způsobem, kterým lotyšský systém nakládá s výplatami honorářů. Novináři, včetně kameramanů, moderátorů zpravodajství, korektorů, fotografů a producentů, často skončí tak, že neplatí nic do povinného státního systému sociálního pojištění (MSSIC).

V roce 2001 se změnil lotyšský právní řád a od té doby firmy a zaměstnanci nemohou přispívat do povinného státního systému sociálního pojištění z plateb za honoráře. V době, kdy autorské honoráře tvořily pouze malou část příjmu těchto profesí, nebyla tato změna vnímaná jako nijak významná. Nicméně od té doby stále víc a víc novinářů přišlo o svá stálá místa v zaměstnaneckém poměru a začali pracovat na volné noze. Lotyšské mediální organizace pracují na základě jednoho ze tří následujících modelů:

1) Mzda a k tomu autorské honoráře, kterou jsou většinou stejně vysoké nebo menší než běžný příjem ze mzdy
2) základní plat značně navýšený o autorské honoráře
3) pouze autorské honoráře

Autorské honoráře nyní tvoří značnou část příjmu novinářů a stejně není možné s nimi počítat pro příspěvky do povinného státního systému sociálního pojištění. To znamená, že novináři často nepobírají žádnou podporu v nezaměstnanosti, nemají placenou nemocenskou ani mateřskou. Některé mediální organizace tuto mezeru zaplňují tím, že poskytují nemocenskou, mateřskou a další zaměstnanecké výhody, ale ne všechny.

Novináři mohou sami přispívat do povinného státního systému sociálního pojištění, ale tento příspěvek se započítává jenom do důchodu, na ostatní výhody sociálního pojištění se nevztahuje.

Dva důležité zákony, z nichž žádný opravdu nefunguje

Asociace lotyšských novinářů lobuje u lotyšského ministerstva sociálních věcí za to, aby se změnil zákon a v případě, že autorské honoráře tvoří největší část příjmu zaměstnanců, bylo možné z nich odvádět příspěvky do povinného státního systému sociálního pojištění. Problém honorářů a plateb sociálního pojištění ovlivňuje vydavatele knih, spisovatele, stejně jako specialisty v reklamě, ale situace novinářů je odlišná a to ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, stává se běžnou praxí, že práva vycházející z pracovní smlouvy jsou nahrazena dohodou o autorském honoráři, takže lotyšský zákoník práce se na novináře vztahuje pouze částečně. Za druhé lotyšský autorský zákon se nevztahuje na reportéry, neboť autorská práva jsou především vlastněna mediálními organizacemi. Na rozdíl od ostatních autorů tak novináři a ostatní zaměstnanci v mediálním sektoru nedostávají žádné honoře za to, že jsou jejich díla znovu vydána, přeložena anebo jakkoliv jinak zpracována.

Krize tuto „tradici“ posílila

Příjmy z reklamy v Lotyšsku od propuknutí globální finanční krize klesly na polovinu a podíl mezd, které se vyplácejí formou autorského honoráře, se zvýšil. Novináři přistoupili na snížení platu a autorských honorářů, neboť akceptovali to, že mediální manažeři a vlastníci médií měli také nižší příjmy. Nyní jsou ale bezmocní svoji situaci jakkoliv zlepšit.

Pracovní trh je omezený a zaběhlá praxe využívání autorských honorářů na úkor stálých mezd činí jakoukoliv změnu systému složitou. Novináři jsou často kritizováni za to, že pravidelně nepřispívají do povinného státního systému sociálního pojištění, ale zaměstnacké honoráře jsou často malé a registrace a vypočítávání daní z příjmu složité, což v důsledku může znamenat, že platit do systému je značně komplikované.

Mediální průmysl si je tohoto problému vědom, nicméně nedokáže přijít s žádným řešením.

Ministerstvo sociálních věcí navrhlo, že by placení zaměstnanci měli být povinni přispívat do státního systému sociálního pojištění z honorářů. Novináři, kteří pracují pro několik zaměstnavatelů, by si měli být schopni udržet status živnostníka a vybrat si, zda do státního systému sociálního pojištění chtějí přispívat.

Zaměstnanci, kteří mají stálé zaměstnání, nebo ti, kteří pracují na částečný úvazek, by si také mohli vybrat, zda chtějí sociální pojištění platit. Na základě svých příjmů by se tak zaměstnanci mohli rozhodnout, zda chtějí nebo nechtějí přispívat do státního systému sociálního pojištění. Příspěvek 34,09 % z autorského honoráře měl být stejný jako ten, který se vztahuje na běžné zaměstnance, s tím, že 10,5 % platí zaměstnanec a 23,59 % zaměstnavatel.

Nicméně jakmile vláda tento návrh zveřejnila, několik nevládních mediálních organizací, včetně Lotyšské asociace vydavatelů tisku, Lotyšské asociace organizací provozujících rozhlasové a televizní vysílání, Lotyšské asociace vydavatelů a Aliance lotyšských novinářů, jej kritizovalo. Jejich hlavním argumentem je, že si jsou vědomi toho, v jaké ošemetné situaci se novináři nachází, ale mediální sektor v současné době bojuje o svoji existenci natolik, že si nemůže dovolit přivodit si další výdaje: argument, že několik dalších firem je může zaměstnat a oni se tak budou moci vyhnout  placení daní. A zatímco je pravdou, že některé mediální organizace by to položilo, jiné by tyto náklady navíc zvládly, nicméně jednoduše dávají přednost současnému, levnějšímu systému autorských honorářů.

Vydavatelé tvrdí, že novináři by měli sami připívat do státního systému sociálního zabezpečení, ale ten je v současné době založen na předpokladu, že se na platbách spolupodílejí jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel. Někteří novináři obávající se pracovat bez jakékoliv záchranné sítě souhlasili se snížením platu na základě toho, že jim zaměstnavatel bude přispívat na sociální pojištění.

Současné vyjednávání se ocitlo na mrtvém bodě, neboť neexistují žádné alternativy, žádné akceptovatelné návrhy na zlepšení situace profesí pracujících v médiích s ohledem na sociální pojištění. Jediným návrhem je přispívat do systému sociálního zabezpečení z autorských honorářů, což je podporováno Asociací lotyšských novinářů a Odbory zaměstnanců ve zpravodajství. Informační a analytické vysílání však nejsou průmyslem akceptovány. Je to patová situace.

Tento článek byl přeložen z anglické verze článku, který původně vyšel v lotyštině pod názvem Žurnālisti un Valsts Sociālās Apdrošināšanas Sistēma.

Anda Rožukalne
Anda Rožukalne PhD pracuje na Stradins University v Rize, kde je programovým manažerem katedry komunikace, žurnalistiky a multimediálních studií. Dříve pracovala jako reportérka a editorka. V současné době je předsedkyní rady Asociace lotyšských novinářů.