Vládní špionáž v praxi: Dvě největší politické strany se vzájemně obviňují ze špehování novinářů

Polští novináři mají další důvod k obavám. Tentokrát se omezování svobody tisku týká špehování. Existuje reálné podezření, že novináři a jejich práce je pod stálým dohledem státních zpravodajských služeb. Podle odborníků by takové počínání představovalo další hřebíček do rakve svobody polských médií.

Někteří reportéři se snaží používat nástroje a postupy pro zlepšení své digitální bezpečnosti. Není jim to ale moc platné. V Polsku neexistuje zákon, který by novináře chránil před nelegálním špehováním. Navíc legislativní změny, které by zabránily nekontrolovanému dohledu a zaručovaly svobodu médií, jsou v nedohlednu.

Tím ale problémy nekončí. Přímé důkazy o státním dozoru nad polským tiskem jsou spíše vzácností. A i polská společnost se nedokáže shodnout, zda státní dohled nad médii je nezbytně nezákonný.

Na nejednotnost názorů má podstatný vliv nejistota způsobená hlubokou politickou polarizací, která dominuje veřejnému diskurzu. Od října roku 2015, kdy se k moci dostala pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS), byla přijata řada kontroverzních reforem státních institucí. Patří mezi ně i zákon, který umožnil vládnoucí straně převzít kontrolu nad veřejnoprávními médii. Přijetí těchto zákonů vedlo k další polarizaci, tentokrát mezi novináři samotnými. Zatímco jedni se profilují jako jejich nadšení zastánci, v opačném táboře se sdružili zanícení kritici vládní politiky.

Špehování novinářů: politická záležitost

V důsledku této nejednotnosti a na pozadí probíhajícího konfliktu se dvě největší polské strany vzájemně obviňují, kdo umožnil špehování novinářů. Ministři PiS v průběhu posledních dvou let několikrát veřejně obvinili předchozí vlády vedené středopravou stranou Občanská platforma (2007‒2015) z nekalých praktik. Podle PiS nechala Občanská platforma novináře několikrát sledovat v souvislosti s dvěma politickými skandály.

První z těchto skandálů propukl v roce 2009, kdy parlament projednával nový zákon o hazardních hrách. V deníku Rzeczpospolita tehdy vyšly přepisy rozhovorů mezi poslanci a kasinovým magnátem. Výsledkem bylo, že Státní bezpečnostní agentura sledovala několik zaměstnanců těchto novin. Informace o sledování novinářů nedávno potvrdil Mariusz Kamiński, který v letech 2007‒2009 působil jako vedoucí Centrálního antikorupčního úřadu (CBA) a nyní je ministrem bez portfeje ve vládě PiS.

Další skandál týkající se dohledu nad médii proběhl v letech 2014 až 2015. Na začátku skandálu stály opět odposlechy. Tentokrát se jednalo o sérii rozhovorů z tajných setkání ministrů a vysoce postavených státních úředníků v jedné varšavské restauraci. Odposlechy zveřejnil týdeník Wprost. V souvislosti se zveřejněním nahrávek policie začala odposlouchávat telefony některých novinářů. Podle vyšetřovaní Ministerstva vnitra, které iniciovala strana PiS poté, co se v roce 2015 dostala k moci, bylo tímto způsobem odposloucháváno na osmdesát lidí. Jednalo se o novináře spojené s nahrávkami, jejich rodiny a právníky.

Ani PiS ovšem nezůstává ve sledování novinářů pozadu. Ze špehování novinářů ji obvinila pro změnu Občanská platforma, přičemž některá podezření byla prokázána u soudu. Jedná se například o případ z roku 2010. Tehdy deník Gazeta Wyborcza publikoval článek, v němž byla uvedena jména deseti novinářů, které údajně mezi lety 2005 a 2007 sledovala CBA, Agentura pro vnitřní bezpečnost a policii.

V návaznosti na zveřejnění článku jeden z poškozených novinářů, Bogdan Wróblewski, dlouholetý soudní reportér deníku Gazeta Wyborcza, podal žalobu proti CBA. Podle něj státní agentura špehovala jeho telefonní hovory v době, kdy se zabýval rozkrýváním nejzávažnějších kauz. Konečný rozsudek z roku 2013 uznal, že sledování jeho hovorů bylo nezákonné a nemohlo být považováno za veřejný zájem.

Novináři bez právní ochrany

Podle Katarzyny Szymielewiczové, iniciátorky antišpehovací kampaně, se obětí sledování může stát prakticky kdokoliv, jelikož právní ochrana není dostatečná. „V Polsku neexistuje nezávislý dohled. To, že jste sledováni, se nikdy nemusíte dozvědět, což samozřejmě ovlivňuje novinářskou práci,“ říká.

Szymielewiczová působí jako vedoucí varšavské Nadace Panaptykon. Zda jsou novináři sledováni i dnes, podle ní není možné potvrdit. „Samotná hrozba nekontrolovaného dohledu ale může mít rozkladný efekt na kvalitní žurnalistiku,“ dodává.

Nutnost ochrany zdrojů

Polští novináři jsou povinni chránit zdroje informací. Toto právo je garantováno trestním zákoníkem a povinnosti chránit profesní tajemství může novináře zbavit pouze soud nebo nejvyšší státní zástupce. Důvěru mezi novináři a jejich zdroji však ohrožují důkazy o státním dozoru.

Wojciech Cieśla, investigativní novinář polské edice týdeníku Newsweek a spoluzakladatel neziskové organizace Fundacja Reporterow (Nadace reportérů), je přesvědčený, že obavy ze špehování polských novinářů jsou oprávněné. Aby ochránil své zdroje, používá systém zakódovaných e-mailů a chatovacích aplikací. Své počínání popisuje jako „formu pracovní hygieny“.

Na otázku, zda si myslí, že je sledován, reaguje nejprve nervózním úsměvem. „Nástroje jako šifrovací PGP nebo zabezpečené komunikační aplikace nepoužívám kvůli sobě. Jde mi o mé partnery, o mé zdroje,“ říká. „Je mi jedno, jestli sledují mě samotného, protože já jsem nespáchal žádný zločin. Jsem novinář a věnuji se tématům, která jsou součástí veřejné sféry a ve veřejném zájmu. Tak vidím svoji profesi a svou roli novináře. Pro ochranu svých zdrojů ale udělám, co bude v mých silách.“

Cieśla a Szymielewiczová se shodují, že většina polských novinářů nepoužívá ani základní opatření, která by chránila sama sebe a své zdroje. „Svým laxním jednáním de facto ulehčují tajným službám práci,“ říká Szymielewiczová.

Na podzim 2016 Nadace Panaptykon uspořádala workshop a představila polským novinářům opatření a technologie, které by jim měly pomoci zvýšit digitální bezpečnost. Důraz byl přitom kladen na naprosté základy. „Snažíme se jim v prvé řadě vysvětlit pravidla hry. V prostředí, kde je pro tajné služby poměrně snadné získat telefonní záznamy, je nutné zachovat chladnou hlavu. Novinářům vysvětlujeme obecný právní rámec, který musí znát, aby předešli případným nepříjemnostem,“ popisuje náplň workshopu Szymielewiczová.

Nadace se soustředí také na práci s regionálními a národními mediálními organizacemi, jejich managementem a IT. „Rádi bychom pokračovali v našich školeních, momentálně ale na ně nemáme finanční prostředky,“ dodává.

Mohlo by vás také zajímat: 

Kontrola médií v Polsku: Vládní boj za lepší národní polská média

Konec svobodných médií aneb co vlastně chce polská vláda?

Článek byl přeložen z anglického originálu, který vyšel na EJO: Government Spying Threatens Media Freedom in Poland