Šéfredaktor časopisu Host Jan Němec, zdroj: David Konečný

Český literární měsíčník Host v loňském roce oslavil sté výročí a letos v lednu také po pětadvaceti letech změnil šéfredaktora; literárního kritika Miroslava Balaštíka vystřídal dosavadní editor a spisovatel Jan Němec. V rozhovoru pro Evropskou observatoř žurnalistiky (EJO) přibližuje svébytnou pozici literárních periodik na tuzemském časopiseckém trhu a představuje změny, které mají Host otevřít širšímu, kulturně založenému publiku. 

(Autor rozhovoru a dotazovaný se znají přes deset let, a proto interview nedodržuje zdvořilostní vykání.)

EJO: Začal bych osobněji. V časopise Host působíš patnáct let, od letošního ledna jsi jeho šéfredaktor. V mainstreamových médiích je to pozice do značné míry manažerská, a proto bych se ptal, jestli nemáš obavu, že se méně často dostaneš ke slovu a k práci se slovem. 

Jan Němec: Určitě nemám. Host je malá redakce o šesti lidech a systém ekonomického fungování časopisu je jiný než v případě mainstreamových médií. Nežijeme z inzerce a primárně ani z toho, že časopis prodáváme čtenářům. Jsme v závětří, které má své potíže, ale něčím je luxusní: z velké části je Host placený z grantu ministerstva kultury. Tvoje manažerská pozice je v tu chvíli v tom, že se musíš postarat, aby grant byl kvalitně napsaný a abys ho správně vyúčtoval, ale jinak se můžeš věnovat obsahu.

V rámci částek, které resort loni rozděloval, dosahoval Host na jednu z nejvyšších podpor. Z požadovaných 3,2 milionu mu ministerstvo přidělilo skoro 2,9 milionu korun. Víc už bral jenom Tvar, a ten vychází jako čtrnáctideník. Formuje tato státní podpora i váš přístup k  obsahu? Nemám teď na mysli to, že byste byli státu lacině poplatní, spíš se ptám, jestli ministerská dotace nestimuluje potřebu být „státvorní“. 

Nikdy mě o tom nenapadlo uvažovat a ani nevím, co by v případě literárního časopisu mohlo slovo „státotvorný“ znamenat. Podpora státu se nesplácí tak, že bychom mu šli nějakým způsobem na ruku. Mám naopak pocit, že dává svobodu. Situace v komerčních a z části i veřejnoprávních médích je horší, než byla před deseti lety, co se týče velikosti redakcí nebo času, který autor má na zpracování nějakého tématu – a je to kvůli ekonomickým tlakům. Kdežto pro nás se situace za posledních pět, deset let zásadně nezměnila. Obsah nemusíme přizpůsobovat na základě tabulek čtenosti nebo inzerentů, a časopis můžeme dělat tak, jak věříme, že dává smysl – a doufáme, že na druhé straně najdeme někoho, kdo to bude vnímat podobně. 

Mluvíš o svobodě pro práci. Co je za tebe a pro tebe úkol literárního časopisu, jaké funkce by měl plnit a mění se to v čase, nebo vůbec ne?

Z toho, jak na ministerstvu kultury uvažují komise, které o penězích rozhodují, je patrné nepřímé zadání, že má literární časopis sloužit oboru. Sem patří recenzování, rozhovory a běžný obsah časopisu a je to jedna z funkcí: servis a udržování infrastruktury oboru.

Jakým způsobem při přípravě obsahu vyvažujete promluvu dovnitř literární obce a vně, ke čtenářům, kteří stojí mimo tuto obec? 

Host je natolik oborový časopis, že jsou i jeho čtenáři lidé zevnitř literární obce. Často jsou to knihovníci, často jsou to učitelé češtiny na středních školách, a i když nejde přímo o literární profesionály, s oborem jsou spojení a mají o něj profesní zájem. 

Na tento typ lidí je dosah Hostu omezený řadu let a já teď uvažuju o tom, že bych to chtěl zkusit prolomit, protože oborové časopisy soustředěné na jeden umělecký druh jsou takovým zaměřením současně dost omezené. Publikum je malé. Rád bych proto, i navzdory zadání, které cítím z ministerstva kultury, Host víc otevřel, tak aby nebyl jen oborovým časopisem, ale aby mohl být zajímavý i pro lidi, kteří si občas rádi přečtou knížku Katky Tučkové a současně pracují třeba za bankovní přepážkou.

Bylo na čase se rozvést

Pojďme tedy mluvit o změnách, které chystáte, nebo které už proběhly. Host byl a do značný míry pořád je spojený se stejnojmenným brněnským nakladatelstvím. Jeho první básnické sbírky v devadesátých letech vycházely jako speciální vydání časopisu, s růstem nakladatelství v nultých letech se ale poměr sil proměnil a vy jste se pod tvým vedením od Hostu jako od nakladatelství odstřihli. Proč?

Situace byla nepřehledná. Formálně vždy šlo o dva subjekty. Nakladatelství je s. r. o., časopis vydává Spolek přátel vydávání časopisu Host jako neziskovka a ani mezi nimi netekly žádné peníze. Dost ale splývají, protože byly personálně propojené – spolumajitel nakladatelství (Miroslav Balaštík – pozn. red.) byl šéfredaktorem časopisu – sídlily na stejné adrese a především: oba se jmenují stejně. 

Toto spojenectví ale nakladatelství ani časopisu už moc nedává. Časopis nechce působit jako promo-plátek nakladatelství, současně je nakladatelství stále komerčnější a už příliš nezískává z  intelektuálnějšího a kritičtějšího prostředí, které časopis Host reprezentuje. Bylo na čase se rozvést, přátelsky se rozejít. To jsme dali najevo tím, že jsme se odstěhovali, a že se redakce personálně oddělily, i když nemůžu říct, že úplně – Zdeněk Staszek je zároveň redaktor časopisu i redaktor nakladatelství. Taky přemýšlíme nad tím, jestli se dá nějak proměnit název. 

Jaké máte možnosti?

Dost omezené. Hledáme řešení, kterým dáme najevo distanci od nakladatelství a zároveň zachováme kontinuitu toho, že časopis Host vychází s přetržkami už sto let. Manévrovací prostor proto není velký. 

Neobáváte se ztráty brandu, zavedené značky?

Určitým způsobem ano, a nebyla by správná cesta vymýšlet úplně nový název. Nemůžeme se jmenovat Most nebo Kost, ale musí se jednat o hru s tím, co existuje. 

Přiznám se, že sám mám v historii Hosta rád období šedesátých let. Tehdy to byl opravdu skvělý časopis a při pohledu na jména přispěvatelů v tiráži rezonuje i dnes osmdesát procent z nich, což není s šedesátiletým odstupem úplně běžné. Mám proto tendenci se k přízvisku „do domu“ hlásit, ale zároveň si uvědomuju, že to není současný brand ani jazyk. Takže čekáme na konkrétní nápad. Něco typu H+ nebo H do domu, něco, co bude fungovat i graficky, přestože lidé časopisu budou dál říkat Host. 

V rozhovoru pro pořad Zelný rynk brněnského rozhlasu jsi říkal, že Hostu chcete dodat novou energii a že přemýšlíte i o standardní časopisecké distribuci. Ten záměr platí?

Musíme to udělat. Host žije z předplatitelů, něco málo kusů se prodá v knižní distribuci, ale knihkupectví, kde je k dostání, není mnoho a nejsou pružná. To cítím jako jedno ze zásadních omezení a pokud chceme zasáhnout větší počet čtenářů, je jediná cesta dostat časopis do standardní distribuce. 

Více společenských témat

Měl by Host současně vykročit z profilu časopisu pro knižní kulturu k širšímu zespolečenštění nebo zkulturnění? Zvažovanou obsahovou proměnu jsi naznačil už v úvodu.

Stoprocentně ano. Je to propojené. Současný Host by nedávalo smysl šířit časopiseckými distribucemi, náklad by se nám vracel. Proto bychom rádi Host redesignovali. Máme v něm exkluzivní magazín, ale nedokážu si představit, že bychom tímto směrem měli jít dál, naopak musíme zkusit stát se normálnějším časopisem. Zadání je, že by už ke knižní kultuře tolik odkazovat neměl, a od toho si slibuju, že by mohl fungovat i v běžné distribuci. 

Po obsahové stránce to znamená, že nepůjde jen o oborový, literární časopis. Je samozřejmě otázka, co to „literární časopis“ vlastně je, ale osobně věřím, že literární časopis není médium, které každý měsíc podrobně referuje o literatuře, ale médium, které využívá literární prostředky a citlivost k tomu, aby se dívalo někam dál. Jednoduše řečeno: Změna znamená víc společenských témat a víc témat obecně kulturních, nejen literárních.

Mluvíme o literárním časopise, časopise se stoletou tradicí a k tomu ještě výraznou tradicí ze šedesátých let, kde tehdejší Host do domu pod vedením Jana Skácela stínoval dobovou identitu kulturních časopisů jako prostoru pro „diskusi o poměrech“. Jestli tomu dobře rozumím, nyní říkáš, že máte ambici být také společenskou platformou, nebo platformou veřejné diskuse…

To ale platí o každém médiu, pokud to zrovna není chovatelský časopis. Nemám potřebu z Hostu dělat tak společensky angažovaný časopis, jako je například A2. Místo Hosta je jinde a pro mě je důležitá neideologičnost. Literaturu si spojuju s překlenujícím pohledem a nemám potřebu ji definovat z hlediska světonázorové orientace. Byl bych proto rád, kdyby časopis zůstal otevřený. Ale ano, témat a věcí, které hýbou společností, by v něm mělo být víc.

Pojďme si zahrát hru a posunout se do roku 2027. Když si čtenáři za pět let budou moct koupit Host v trafice na brněnském nebo pražském hlavním nádraží, co v něm najdou?

Těžko se odpovídá obecně. U časopisů je kvalita v detailu, v řemeslné poctivosti, a na tom, že v Hostu budou rozhovory, esej nebo literární reportáž, není třeba nic měnit. Přemýšlíme ale nad tím, že by měl být dynamičtější. Nejmenší útvar, který se v něm dnes dá najít, je sloupek o jedné tiskové straně, tedy tři normostrany, a to je stále hodně. Představuji si, že by za pět let měl být časopis daleko členitější a že by neměl sám sebe brát tak vážně. Literatura má být hravá a věci spíš zpochybňovat, ale Host vznikl z akademických kruhů a nikdy takový nebyl. Nyní se snažíme vymýšlet hravější formáty a rubriky a byl bych rád, kdyby působil jiným dojmem a měl jinou energii.

Aby byl trochu drzejší?

Klidně drzejší, klidně trochu lifestylovější – tím nemyslím, aby z něj bylo druhé Vogue, ale vždycky jsem měl za to, že literatura nemá být jen underground, jen alternativní kultura, naopak, má být ve středu společnosti. 

Kdo by měl být cílový čtenář nového Hostu? Říkáš, že máte ambici oslovit i někoho jiného než jen knižní a literární obec, ale koho vlastně? 

Asi všech kulturních časopisů se týká, že je jejich publikum mladé publikum: kulturně orientovaní a spíš mladí lidé, kteří chtějí ze světa ještě něco nasávat. Tyto lidi jsme se dosud nikdy nesnažili zasáhnout. Konkrétním příkladem jsou pro mě třeba návštěvníci „filmovky“ (Letní filmové školy Uherské Hradiště – pozn. red.) a právě domlouvám s dramaturgy, že bychom tam mohli mít vlastní literární stan a podílet se na programu, čili: Chci vyjít z oboru, ale ne někam úplně jinam, jenom o krok vedle, kde jsou mladí lidé, kteří čtou, zároveň poslouchají určitou hudbu a sledují současnou kinematografii.

Splatit dluh

Ve vazbě na Host do domu ze šedesátých let jsi už zmínil množství jmen, která rezonují i dnes, může to být například Milan Uhde nebo Ludvík Kundera. Plánujete i vy v rámci současných redakčních změn nějak modifikovat nebo precizovat okruh autorů, kteří do Hostu přispívají z pozice externistů?

Určitě. Model naší redakční práce je takový, že redaktoři jsou spíš editoři a nějakých osmdesát procent obsahu dodávají externisté. A o to zásadnější je, o koho se jedná. Ukázat se to dá na recenzní rubrice, kterou v posledních deseti letech vedla Eva Klíčová a jako každý editor měla tendenci si vytvořit svůj okruh přispěvatelů. Nyní rubriku převzal Ondřej Nezbeda a myslím, že se promění; dost jsme se bavili o tom, čí názory na literaturu jsou pro nás relevantní a zajímavé. Takže ano, na okruh přispěvatelů se snažíme dbát. 

Obnovujete také redakční radu. Co by mělo být jejím úkolem?

Host do domu redakční radu měl, měl ji i Host v 90. letech a já chci, aby kolem redakce znovu vznikl širší kruh pro mě relevantních lidí. Zaprvé si od nich slibuji reflexi, to, že mi jednou za půl roku dají zpětnou vazbu, která nebude pocházet přímo z redakce. Neměl by to ale být jen poradní orgán šéfredaktora, zároveň doufám, že část členů bude do Hosta psát. V aktuálním čísle máme třeba recenzi od Petra A. Bílka nebo esej Terezy Matějčkové. Snažil jsem se, aby v redakční radě nebyli pouze lidé z literatury, těch je tam naopak menšina. Přijde mi důležité čerpat témata z příbuzných humanitních nebo sociálněvědních disciplín, které se s literaturou stýkají. 

Třetí motivace je vytvoření širší intelektuální komunity kolem Hosta, protože literárnímu časopisu sluší. Kolem Tvaru i A2 – asi i díky tomu, že sídlí v Praze – už větší komunita je, ale Host – i tím, že sídlí v Brně – stojí trochu stranou. Je to náš dluh. 

Koho jste do redakční rady přizvali?

Bude v ní už zmíněná filozofka Tereza Matějčková, teatroložka a filozofka Alice Koubová, politoložka a socioložka Anna Pospěch-Durnová, spisovatelka Zuzana Říhová a dramaturgyně Vltavy Klára Fleyberková. Dále básník Petr Borkovec, literární teoretik Petr A. Bílek a bývalý šéf Ústavu pro českou literaturu Pavel Janáček. Zároveň jsem chtěl, aby tam byli lidé, kteří mají zkušenost z médií a budou časopis vnímat i jako mediální produkt. Z toho důvodu je tam Petr Vizina nebo editor Vogue a básník Ondřej Lipár, který spojuje svět lifestylových časopisů s poezií, což je vzácná a cenná kombinace. A pár dalších jmen.

Poslední otázka: Kde pro nové zaměření Hosta hledáte inspiraci? Máte zahraniční vzory a je vůbec kam se podívat?

Nakoupili jsme spoustu českých a zahraničních časopisů. Teď je máme rozložené na našem dlouhém redakčním stole, listujeme jimi a ukazujeme, co nás na nich zajímá. V Česku sledujeme, jak vypadají jiné oborové časopisy typu Art and Antiques nebo Fotograf, a kromě toho jsou tady časopisy typu New Yorker, London Review of Books nebo Paris Review. Inspirace u nich je ale ošemetná, protože vznikají v dost odlišných podmínkách a nejde jejich přístupy jednoduše zkopírovat. Sám jsem zvědavý, co za koktejl namícháme.

Autor úvodní fotografie: David Konečný (zveřejněno se souhlasem Jana Němce)