Nejsledovanější česká televizní stanice TV Nova pravděpodobně změní majitele. Z rukou společnosti CME může přejít do vlastnictví finanční skupiny PPF, kterou ovládá miliardář Petr Kellner. Kromě Novy může skupina získat i další televize v Bulharsku, Rumunsku Slovinsku a na Slovensku. Cena obchodu se údajně vyšplhá ke 2,1 miliardám dolarů (asi 48 miliard korun). Obchod ještě musí schválit regulační instituce, typicky antimonopolní úřady daných zemí, a také Evropská komise. Pokud k prodeji Novy dojde, završí se proces přebírání tuzemských médií českými vlastníky a změny v regionální vlastnické struktuře médií. Taková situace je od roku 1989 v České republice bezprecedentní.

Přestože PPF může potenciálně koupit celý balíček různonárodních televizních stanic, je důležitý i fakt, že pokud k prodeji skutečně dojde, završí se převzetí českých masových médií tuzemskými podnikateli s pozadím v jiných průmyslových odvětvích. Počátek tohoto procesu lze sledovat v nákupu vydavatelství Economia Zdeňkem Bakalou v roce 2008, v následujících letech potom další byznysmeni posilovali mediální složky svých portfolií – od Andreje Babiše kupujícího vydavatelství Mafra přes Daniela Křetínského s Patrikem Tkáčem, kteří vytvořili Czech News Center, až po skupinu Penta přebírající vydavatelství Vltava-Labe Press.

„Postupné stahování mezinárodních vlastníků z regionu střední a východní Evropy začalo být patrné v roce 2009, kdy se vlastníci médií začali zaměřovat na jejich domácí trhy a/nebo strategické sektory, především nová média a internetové služby, aby mohli čelit klesajícím tržbám z vydávání novin. Česko-slovenské obchodní skupiny navíc nabízely za mediální domy výhodné ceny, a tak ekonomická výhodnost z prodeje pravděpodobně také sehrála roli,“ popisuje změnu zdejšího trhu Martina Vojtěchovská ve sborníku In the Service of Power: Media Capture and the Threat to Democracy. Vedoucí Katedry mediálních studií Metropolitní univerzity Praha a šéfredaktorka webu Mediaguru.cz v textu z roku 2017 také doplňuje, že tyto změny ve vlastnictví médií mohou posunovat český mediální systém ke středozemnímu(polarizovaně pluralitnímu) modelu, jak ho popsala dvojice Hallin a Mancini v často citované knize Comparing Media Systems. Přestože je de iure PPF zahraničním vlastníkem – sídlí totiž v Nizozemsku – kvůli jejím vazbám, například osobností majitele Petra Kellnera, ji lze de facto považovat za českou finanční skupinu.

„Přebírání mediálních organizací domácími miliardáři je negací předchozího trendu globalizace mediálního vlastnictví. Příchod zahraničních investorů do postkomunistického mediálního prostoru byl ve své době považován za klíčovou záruku toho, že komunismus se už nikdy nevrátí a že se na jeho troskách udrží demokracie a volný trh,“ říká Jan Miessler z Katedry mediálních studií na Fakultě sociálních věd UK. Podle něj se od devadesátých let v některých zemích východní Evropy museli zahraniční investoři potýkat s konkurencí místních oligarchů. „Oligarchové kontrolující média jsou tak od devadesátých let jakýsi východoevropský standard,“ doplňuje.

Převzetím se zabývají i američtí zákonodárci, republikánský senátor Marco Rubio zaslal vládnímu Výboru pro zahraniční investice v USA dopis, v němž instituci vyzývá, aby celou transakci prověřila. „Podkopává americké zájmy národní bezpečnosti související se střední a východní Evropou stejně jako s Čínou,“ cituje Rubiův list zpravodajský server Aktuálně.cz. Senátor naráží na byznys PPF v Číně – v asijské zemi působí například společnost Home Credit poskytující nebankovní půjčky. Pro časopis Respekt se navíc Rubio nechal slyšet, že PPF není hodna vlastnit média kvůli některým svým předchozím pokusům ovlivňovat veřejnou debatu: jmenujme skryté financování think-tanku založeného s cílem zlepšit veřejný obraz Číny nebo snahu zmírňovat kritické hlasy vůči Číně díky projektu Sinopsis Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pomocí sponzorství univerzity.

Hlavní problém koncentrace mediální a jiné byznysové a politické moci tkví ve využívání médií jako dalšího z prostředků, jak dosáhnout vlastních cílů. Znepokojení ohledně nákupu televize Nova a dalších skupinou PPF je oprávněné vzhledem k plánovaným synergiím s dalšími zájmy společnosti například v oblastech bankovnictví nebo telekomunikací.

„Bylo by naivní věřit, že bohatí vlastníci médií nemají žádnou agendu, kterou by chtěli skrze svá média prosazovat, nebo že pracovníci těchto médií se takové agendě budou zuby nehty bránit,“ popisuje dále Miessler. Přesto si nemyslí, že by přechod hlavních mediálních domů do rukou domácích podnikatelů přinesl nějaký zásadní zvrat. „Jakou změnu by totiž mohli nejbohatší a nejmocnější muži v republice chtít přes svá média prosadit? V jejich zájmu je naopak zachovat věci pokud možno tak, jak jsou. Právě zachování statu quo jim garantuje udržení jejich výsadního postavení.“

Je třeba hledat modus vivendi, kdy bude zajištěna redakční nezávislost od jiných zájmů vlastníků daných médií stejně jako jakási obrana proti „honbě“ za veřejným zájmem, jež by měla být (masovým) médiím vlastní – pouhé tiskové prohlášení o nezasahování do redakční praxe bohužel nestačí.

„Umím si představit nějaký kodex, nějakou smlouvu s novináři, kteří v těch médiích pracují, symbolický kontrakt. Umím si představit nastavení vnitřních procesů tak, aby od sebe byly odděleny ty ‚výplatní pásky‘, a umím si představit nezávislé kontrolní orgány, které si média sama nastaví, aby kontrolovala situaci,“ předeslal některé z možných variant snižování rizik ředitel Nadační fondu nezávislé žurnalistiky Josef Šlerka v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV. A k tomu je minimálně potřeba silnější kolektivní zapojení novinářského stavu – stačí si jen vzpomenout na vyjednávání zaměstnanců francouzského listu Le Monde s jedním z jeho nových vlastníků, shodou okolností Čechem Danielem Křetínským.

Ostatně na roli samotných novinářů naráží i Jan Miessler z FSV UK: „Samotní hlídací psi demokracie nejsou bez viny, když ani pod ‚dobrou‘ kontrolou zahraničních vlastníků vzestup oligarchů neuhlídali.“