Organizací, které by novinářům zajišťovaly pracovněprávní či profesní zázemí,u nás není tolik. Svá zaměstnanecká práva mohou novináři v současnosti hájit u odborových organizací, zatímco jejich profesní hodnoty se snaží ochraňovat Syndikát novinářů ČR. Ale problém je jinde.

Čeští novináři mají pramalý zájem do takových spolků vstupovat a tím je i pomáhat formovat. „Vnímání odborů prochází v posledních letech vývojem. Dříve se v médiích téměř bez výjimky objevovaly jako něco spíš nežádoucího a také jako něco, co asociuje minulý režim. Toto se pomalu mění a čím dál víc novinářů si uvědomuje, že bez odborů to nepůjde,“ tvrdí pro EJO novinářka Saša Uhlová z A2larmu.

Novinářka Saša Uhlová ze serveru A2larm. Foto: DVTV

U Syndikátu novinářů ČR, který má reprezentovat novinářskou obec a dbát na profesní standardy, je situace obdobná – přestože do něj v poslední době vstoupilo několik novinářů mladší generace z platformy Voxpot nebo právě A2larmu. Členství novinářů v něm se dlouhodobě pohybuje pod hranicí deseti procent, uvádějí ve své knize Čeští novináři v komparativní perspektivě sociolog médií Jaromír Volek a Marína Urbániková, která je odbornou asistentkou na Katedře mediálních studií a žurnalistiky MU v Brně. Absence respektované profesní organizace dle těchto autorů českou polistopadovou žurnalistiku odlišuje od mediálního systému západního střihu.

Zastání pro novináře

„Důvodem, který nás vedl ke vzniku odborové organizace novinářů, je především ochrana pracovních a sociálních práv, protože profesní organizace jako Syndikát novinářů ČR to ze své podstaty nemůže zajistit,“ píše v prohlášení někdejší předseda novinářských odborů Tomáš Němec: „Vývoj v minulých dvaceti letech ukázal, že odbory nejsou pozůstatkem minulosti, ale nutností – tak, jak tomu je v zavedených demokraciích.“

Od založení této organizace uplynulo lehce přes deset let a Odborový svaz novinářů a pracovníků médií ČR patří dodnes mezi úzkou skupinu podobně laděných organizací. Svaz dále uvádí, že vznikl v reakci na hospodářskou krizi v roce 2008. Ta se dotkla i pracovních podmínek a zaměstnaneckých míst českých novinářů. V současné době se však svaz navenek prezentuje především každoroční soutěží o Nejinspirativnější školní časopis.

Mnohem viditelnější bývají odbory v Českém rozhlase, které společně s dalšími médii veřejné služby u nás (tzn. s Českou televizí a ČTK) spadají pod svaz OS Media. Rozhlasoví odboráři se v červnu minulého roku nebáli jít do otevřeného konfliktu s generálním ředitelem ČRo Reném Zavoralem, když představil své plány plošně propustit až 120 zaměstnanců média z celkových přibližně 1500 lidí, dle jeho slov kvůli optimalizaci pracovních míst.

„Jsme přesvědčeni, že propuštění zaměstnanců na principu plošně stanovených kvót se negativně promítne do úrovně programu. Po takto masivním odchodu zaměstnanců nebude v žádném případě možné zachovat dosavadní rozsah a kvalitu služeb Českého rozhlasu. Požadujeme, aby vedení ČRo od tohoto záměru ustoupilo,“ napsali Zavoralovi v otevřeném dopisu odboráři prostřednictvím svého předsedy Jiřího Hubičky, který zároveň šéfuje i celému svazu OS Media.

Tím však jejich kritika nekončila. Zavoralovi vyčetli i jeho neochotu zvýšit rozhlasový poplatek, který pro domácnosti činí 45 korun za měsíc a od roku 2005 nebyl změněn, namísto snižování pracovních míst. Dále také začali usilovat o vstup do největší odborové centrály ČMKOS, jejíž předseda Josef Středula je v jejich požadavcích podpořil. „Jsem na straně odborářů Českého rozhlasu. Nesystémový přístup, neřešení základního problému ČRo – nedostatku financí – nelze nahrazovat propouštěním, respektive potrestáním zaměstnanců,“ citoval jej server Hlídací pes. Záměr vstoupit do Českomoravské konfederace odborových svazů zveřejnil již před lety i Odborový svaz novinářů a pracovníků médií ČR. Nejnovějším členem ČMKOS se ovšem v prosinci stal Odborový svaz Média, který tvoří novináři z Českého rozhlasu a České televize.

Stále rosteme!

Novým – tedy už dvaatřicátým – členem ČMKOS @odbory se stal Odborový svaz Média. Tvoří ho odboráři a odborářky Českého rozhlasu a České televize. Věříme, že pod střechou ČMKOS se jejich vyjednávací pozice posílí 👍 pic.twitter.com/vUVerRhCg8

— Josef Stredula (@JStredula) December 11, 2019

Kauza Českého rozhlasu měla nakonec ještě dohru, když instituce pořídila po novém roce generálnímu řediteli Zavoralovi luxusní Volvo v plné výbavě za 1,35 milionu, přičemž Český rozhlas prostředky vynaložené na reprezentativní automobil dle propočtů Hlídacího psa oproti dřívějšku o třetinu navýšil, což silně kontrastovalo s výroky o nutnosti šetření. „Za takových okolností jde o pohrdání zaměstnanci,“ kritizoval investici za odbory předseda Hubička.

Vlastní odbory mají i ve vydavatelství Mafra, pod které spadají tituly jako MF Dnes, Lidové noviny, iDnes.cz, Expres.cz, rádio Impuls a televize Óčko, a pak také ve vydavatelství Economia, kam se řadí mimo jiné Hospodářské noviny, Aktuálně.cz, iHNed.cz a týdeník Respekt. Předsedou odborové organizace v Economii není novinář, ale člen dozorčí rady Zdeněk Fried. Na dotaz, co považuje za dosavadní největší úspěch odborové organizace, Fried odpovídá: „Že i přes výrazný nezájem novinářů do ní vstoupit pro ně pořád dokážeme nějaké benefity získat.“ Nejtypičtěji se do jejich organizace dle něj hlásí, možná překvapivě, mladí muži. „Chybí zde osvěta, k čemu jsou dnešní odbory dobré,“ dodává.

Nezájem o členství

„Proběhlo několik pokusů o oživení činnosti Syndikátu novinářů, některých jsem se sám účastnil, proto docela kvalifikovaně mohu říci, že situace Syndikátu novinářů je zcela beznadějná, protože jakákoliv smysluplná aktivita kohokoli se setkává přímo s odporem,“ svěřuje se pro EJO novinář Radko Kubičko, který vede pořad Názory a argumenty na Českém rozhlasu Plus. Sám je komentátorem, přičemž je členem rozhlasových odborů spadajících pod OS Media. K možnému seskupení novinářů v odborové organizaci či syndikátu se staví velice negativně. „V Syndikátu novinářů jsou nejčastěji už důchodci, kteří aktivně svou novinářskou práci už dávno nevykonávají,“ doplňuje Kubičko.

Ale ani jiným způsobem se podle něj novináři neorganizují, vyjma pár lidí v OS Media. Změnu v členství novinářů v podobných organizacích neočekává. „Velké vlny propouštění ani útoky na novináře ze strany politiků nepřiměly novináře se sdružovat,“ shrnuje Kubičko. „Důvodem je bezesporu hlavně malá prestiž a faktická neexistence organizací pro novináře. To jde samozřejmě jedno s druhým, když mají novináři odpor k organizování se, nemůže ani žádná organizace pro ně vzniknout.“

Dalším důvodem je podle něj obecná nechuť k organizování se, kořeny takového postoje sahají až k povinnému organizování se v komunistickém režimu. „Nevysvětluje to ale vše, ani mladí novináři už nepamatující si staré pořádky se neorganizují. Adekvátním důvodem bude proto také jejich velká vytíženost a pocit, že být členem nějaké organizace by stejně bylo jen formální,“ komentuje Kubičko. „Syndikát novinářů propásl několik příležitostí stát se profesní i odborovou organizací,“ tvrdí s tím, že syndikát by nejlépe udělal, pokud by se rozpustil a své finanční prostředky rozdal novým novinářským aktivitám.

Novinářský švarc systém

„Poslední dobou, zvláště v důsledku zhoršující se ekonomické situace řady médií a navazujících škrtů v pracovních pozicích, se tu a tam ozývá, zda by nebylo pro novináře užitečné se sdružovat v odborech,“ přiznává nový trend i přes stále převládající konotaci odborů s minulým režimem předseda Syndikátu novinářů ČR Adam Černý. Odmítá přitom kritiku, že by takovou úlohu měl zastávat syndikát. Kombinace odborové a profesní organizace, kterou syndikát ve svých počátcích představoval, není dle jeho slov v současné legislativě možná.

K odborům má přitom sám vztah obecně spíše pozitivní, skeptický je však k dosavadnímu vývoji odborového organizování se novinářů, které mimo vyjednávání v konkrétních vydavatelských domech často nikam nevede. Nízkou angažovanost novinářů jak v profesních, tak odborových organizacích zasazuje do evropské reality, členství ubývá podle něj podobně i ve Francii, Polsku či Německu, byť u těchto zemí padá ze značně vyšších čísel. Co se týče odborů, novináři se k nim nepřidávají často i z toho důvodu, že nejsou přímo zaměstnanci redakce, ale pracují například na živnostenský list, upozorňuje Adam Černý. „Takoví novináři fungují ve švarc systému, což je porušení zákoníku práce,“ dodává Saša Uhlová. „Vnímám to jako porušování zákona,“ přitakává Zdeněk Fried.

Reportér Vojtěch Boháč z platformy Voxpot. Foto: Barbora Linková (Radio Wave)

Najdou se však i novináři z mladší generace, kteří na syndikát nezanevřeli. Před nedávnem do něj vstoupil zahraniční reportér a šéfredaktor videokanálu Voxpot Vojtěch Boháč. „V Česku mi chyběla instituce, která by nabízela novinářům něco nad rámec redakce a poskytovala novinářské minimum využitelné všemi kolegy. A zároveň místo, kde se můžou sdružovat a řešit tu profesi jako takovou,“vysvětluje Boháč. O vstupu nejvíce uvažoval v souvislosti s rozšířením tzv. fake news a dle jeho představy by syndikovaný novinář teoreticky měl být onou zárukou skutečné žurnalistiky: „Když se s mladšími lidmi bavím o syndikátu, jeho možnostech a prostředcích, kteréby se mohly využít na nám skutečně prospěšné věci, ať už se teď snažíme o nahrávací studio, nebo o kurzy internetové bezpečnosti, pak reagují poměrně dobře. A začínají vstupovat, z toho mám největší radost.“

Boháč hned při svém vstupu vyzpovídal předsedu Černého, kterého se ptal mimo jiné právě na nemalé finanční prostředky instituce a její zkostnatělost. Zanedlouho potom v něm založil Klub reportérů a reportérek, se kterým plánuje organizovat besedy se zahraničními reportéry.

„Hlasovací právo má člověk až po roce. Teď nedávno byla valná hromada, kde jsem ještě neměl právo kandidovat jako delegát,“ vysvětluje Boháč procedury instituce.„Bohužel to byla zrovna volební valná hromada, která je jednou za tři roky, myslím. Za tu dobu bychom chtěli vyvíjet činnost a pak se dostat třeba do orgánu, ať máme vliv na činnost syndikátu.“ Syndikát je podle něj obezřetný k novým členům i kvůli svým poměrně rozsáhlým finančním prostředkům.

K syndikátu je jinak kritický podobně jako ostatní. „Všechno je složité,“ přiznává. „Za syndikát navenek vystupuje Adam Černý, jinak ta komunikace směřuje jen dovnitř.“ Pozastavuje se také nad zastaralostí této instituce a početným členstvím novinářů, kteří svou profesi už dávno nevykonávají. „Máme i Klub leteckých novinářů, ale moc nevím, co dělají. Jen mi někdo říkal, že pořádají florbalové turnaje.“ Celkově však u něj převažuje pozitivní tón: „Když má člověk nápady, tak se to dá realizovat.“

Kromě nízkého respektu k domácím profesním organizacím patří k definičnímu rysu českého mediálního systému i převažující pravicová orientace novinářů, uvádí Volek a Urbániková ve výše zmiňované studii. Jedná se o unikátní jev v porovnání se stavem médií na Západě, kde je situace spíše opačná a novináři se často hlásí spíše k liberální levici, zmiňují dále. Jen kolem patnácti procent novinářů u nás se identifikuje s levicovými postoji, ukazuje studie Žurnalisté ve stínu nedůvěry, či na stejnou studii odkazující přehledný graf od datařů z Českého rozhlasu. I to ovlivňuje náhled českých novinářů na odbory.

„Novináři často patří k těm, kteří tady tolik let rozdmýchávali proti odborům pohrdání, když ne přímo nenávist,“ komentuje situaci Saša Uhlová z A2larmu, která se dlouhodobě věnuje tématu pracovních podmínek v ČR.„Teď, když se pohled mění, bude ještě nějakou chvíli trvat, než si uvědomí, že neexistují žádní ‚oni‘ — nebozí zaměstnanci z továren versus zajištěná elita, ale že prekarizace se týká i jich, pokud nejsou zrovna ve vedoucích pozicích, anebo nejsou zasloužilí komentátoři.“

Tento článek je chráněný licencí copyleft CC-BY-NC