Čeští novináři by měli místo nových notebooků a diktafonů investovat spíš do defibrilátorů. Alespoň tak to s jejich profesí vypadá podle nejnovější studie Masarykovy univerzity (MU). Žurnalisté podle ní vězí v hluboké krizi – rapidně ztrácí důvěru svých publik a čelí stále větším politickým a ekonomickým tlakům. Jak si stojí ve srovnání se zahraničními kolegy? A jak zvrátit krizi jejich profese? Nová publikace Jaromíra Volka a Maríny Urbánikové Čeští novináři v komparativní perspektivě stav české žurnalistiky zasazuje do mezinárodního rámce a umožňuje jeho srovnání v běhu let.

Mladí a v kalhotech

Brněnský mediolog Jaromír Volek sleduje transformaci českých žurnalistů dlouhodobě, v roce 2003 uskutečnil studii Český novinář a nyní na ni s kolegy navázal sedmi desítkami hloubkových rozhovorů a 700 dotazníky mezi českými novináři. Šetření doplnili s Marinou Urbánikovou, která působí také na Fakultě sociálních studií MU, studií mezi mediálními konzumenty a studenty žurnalistiky.

Čeští novináři čelí dle autorů transformaci se smíšenými výsledky. Značně se profesionalizovali  a zejména nejmladší generace zaznamenává markantní nárůst praxe a vysokoškolského vzdělání (titul má 68% z nich). Zdejší novináři sice mírně stárnou (průměrně jim je 38 let), v průměru jsou ale o tři roky mladší než kolegové na západě. Muži mezi novináři převažují, a to zejména na řídících pozicích – ty se vykonávají ze tří čtvrtin „v kalhotech“. Řada novinářek se místa vzdává zejména kvůli časovým nárokům, které kolidují s mateřskými povinnostmi – třetina respondentek ve věku 30-39 je svobodná a polovina bez dětí.

Domácí žurnalisté si stále více stěžují na oslabování profesní autonomie – mocenský nátlak zažilo 27 % respondentů (v roce 2003 to tvrdilo jen 15% z nich). Víc než polovina se cítí přetížená, stále více jich pracuje na nestandardní smlouvy (a schwarzsystém) a klesá podíl těch, kdo si „mohli dovolit prakticky vše, co chtěli, a ještě něco ušetřili.“ Naopak pětině respondentů (oproti 4 % v roce 2003) jejich příjem někdy nestačí a musí sáhnout do úspor.

Smrtící nedůvěra

Klíčovým problémem, který zdejší žurnalisty hrozí odkázat na zmiňované defibrilátory, je podle Volka a Urbánikové především klesající důvěra v jejich profesi. Pakliže jim ještě v roce 2004 důvěřovala téměř polovina české dospělé populace, dnes jde o třetinu. Nejmarkantnější je propad u nejmladší populace, nejméně vzdělaných lidí a mezi těmi levicově orientovanými.

Za hlavní spouštěč nedůvěry v novináře a krize české žurnalistiky autoři označují „ekonomicko-technologický proces, který proti sobě staví svobodu médií a pohled na novináře jako na primární zdroje zisku.“

Řada novinářů podle studie rezignovala na společenskou odpovědnost své profese a připustila, aby se jejich primární funkcí stala obrana zájmů zaměstnavatele. Zisk se stále častěji generuje bulvarizací, klipovitějším zpravodajstvím a stále menším prostorem pro kreativitu, investigaci a kritickou analýzu. Ty naopak nahrazují rostoucí požadavky na stále větší kvantitu výstupů a na technickou zdatnost.

Tyto trendy mimo jiné přispívají k tomu, že žurnalisté jsou „stále více vyvázáni z terénu“. Stále méně lidí má možnost se s nim setkat tváří v tvář, vidět je při práci. A naopak se publikum stále častěji samo stává tvůrcem obsahu  – novináři už nejsou jedinými vykladači skutečnosti.

Z výsledků šetření zároveň plyne zásadní rozpor – zatímco se většina zdejších novinářů hlásí k liberální pravici, společnost, pro kterou píší, se identifikuje především se středovou levicí. A právě mezi levicově orientovanými respondenty je důvěra v novináře nejnižší. Jedním z důvodů klesající nedůvěry tedy podle Volka a Urbánikové je, že se žurnalistům nedaří hodnotovou orientaci zcela oddělit od práce a že odsunuli „více či méně vědomně mezi outsidery příliš velkou část populace.“

„Ta disproporce se ukázala například při poslední volbě Miloše Zemana,“ potvrzuje Josef Šlerka, ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Část veřejnosti po volbách jásala, že bude konečně slyšet i její hlas. „Tak to ale přeci mělo být i před volbami. Kompetentní novináři mají dávat prostor celému spektru demokratické části společnosti,“ dodává Šlerka.

K levici se hlásí jen 14 % tuzemských žurnalistů, což je v mezinárodním srovnání ratita – mezi západoevropskými novináři převažuje jednoznačně liberální levice.

Profesní rozštěp

Volek a Urbániková věnují poměrně rozsáhlou část své studie i analýze profesního štěpení novinářů. Komunikace mezi nimi se stále více přesouvá do on-line prostředí, méně se setkávají tváří v tvář. Oligarchizace médií vede k vytváření profesních klik, roste nedůvěra i mezi novnáři samotnými. Propojit zdejší žurnalisty by mohla zastřešující profesní organizace, která ale v českém prostředí selhává. Členem profesní organizace je jen 7, 5 % novinářů, zatímco v Západní Evropě více než polovina.

Nedůvěra média roste stejně jako nedůvěra v zdejší politiky a tyto trendy jsou propojeny. Vzhledem k tomu, že nedůvěra „narůstá s vyšší mírou pluralismu politického systému“. Ten se právě teď mimořádně silně štěpí – proto, ale i kvůli dalším výše uvedeným trendům, očekávají autoři studie spíše další prohloubení krize žurnalistiky.

Podle Josefa Šlerky je ale na resuscitaci českých žurnalistů přeci jen brzy. „Patří k českému kolorytu spíš deklarovat, že nevěříme nikomu a ničemu. Když někdo řekne, že novinářům nevěří, ještě to nemusí znamenat, že to tak skutečně je,“ říká Šlerka s tím, že nedůvěru v novináře nedokazuje ani klesající prodej tištěných médií – ta on-line naopak nabývají na síle.

Nová smlouva

Cestu z krize novinářské profese Volek s Urbánikovou každopádně vidí v uzavření jistého druhu nové smlouvy mezi novináři a společností. Kromě závazku společenské odpovědnosti by se média měla mimo jiné zavázat k reprezentaci širokého spektra názorových postojů, omezit poučování a reflektovat „ekonomické problémy související s technologickou proměnou a proměňující se kompetence mediálních konzumentů.“

Pomocnou ruku by ale měli podat i politici. „Podle zlatého pravidla politické komunikace novináři potřebují politiky a politici novináře,“ dodává ke studii Jaromír Volek. „Tím, že novináře neustále dehonestují, si dlouhodobě jen hází sami klacky pod nohy.“

Těžko lze čekat změnu systému, pokud onu „smlouvu“ navrhne jen jedno dvě média či dokonce  jednotliví novináři. Základní podmínkou je tak reforma Syndikátu novinářů nebo založení nové, skutečně funkční profesní asociace. „Jen ta by mohla vést debatu s veřejností napříč médii,“ shrnuje Volek.

O studii

Studie vychází z 

1. anaýzy dat získaných prostřednictvím čtyř kvantitativních reprezentativních výzkumů: a) dvou opakovaných reprezentativních šetření mezi českými novináři v letech 2003 a 2015 (406 dotazníků a 700 dotazníků) b) dvou opakovaných reprezentativních šetření postojů české populace (18+) vůči médiím a novinářům, která byla realizována v roce 2004 a 2016. (Poslední sběr dat mezi konzumenty médií proběhl v únoru-březnu 2016 mezi 1236 respondenty.)
2. z analýzy 73 hloubkových rozhovorů s novináři (38 rozhovorů v roce 2003 a 35 rozhovorů v roce 2015) a 28 hloubkových rozhovorů se studenty žurnalistiky

III. z analýzy 548 komentářů zveřejněných na internetu, ve kterých veřejnost reflektuje žurnalistickou činnost

IV. z kvantitativní analýzy postojů 928 českých, polských a švédských studentů žurnalistiky

VOLEK, Jaromír a Marína URBÁNIKOVÁ. Čeští novináři v komparativní perspektivě. Praha: Academia, 2017. 387 s. Společnost. ISBN 978-80-200-2699-6. 

Foto kredit: Jon S /Flikr Cc/ Creative Commons