Přestože se klimatická změna stala jednou z klíčových globálních výzev a její zpravodajské pokrytí je v mnoha zemích na vrcholu mediální agendy, stále ještě není součástí vzdělávání novinářů napříč kontinenty.

V nejnovější průzkumné studii, kterou společně provedly Evropská observatoř žurnalistiky (EJO) a Africká síť vzdělavatelů žurnalistiky (AJEN), uvedly dvě třetiny dotázaných mezinárodních pedagogů¹, že jejich instituce nenabízejí kurzy zaměřené na zpravodajství o klimatické změně.

To vede k nedostatku dovedností mezi novináři, což může mít vliv na redakce a také na veřejnou debatu. Mediální profesionálové bez dostatečného vzdělání a znalostí mohou být náchylnější ke strategické komunikaci od řady národních i mezinárodních subjektů v této oblasti, od průmyslových odvětví až po nevládní organizace.

Naše výsledky jsou konzistentní jak pro Evropu – kde průmyslové země nesou odpovědnost za značné množství emisí a nyní stále častěji zažívají katastrofy související s klimatickou změnou – tak pro Afriku, kde žije velká část světové populace přímo ovlivněné klimatickou změnou. V mnoha případech klimatická změna nutí Afričany k migraci.

Ačkoliv většina pedagogů žurnalistiky zastává názor, že klimatická změna je v médiích jejich zemí dostatečně zastoupena (evropští respondenti častěji než afričtí), účastníci průzkumu z obou kontinentů se shodli, že v žurnalistickém vzdělávání stále není dostatečně zastoupena. Obecně pouze 35 % respondentů uvedlo, že učební osnovy jejich instituce zahrnují pokrytí klimatické změny a jejích dopadů v kurzech nebo vzdělávacích programech, zatímco 64 % odpovědělo, že tato témata nejsou součástí osnov. V Evropě a Africe jsou poměry podobné: 64 % podle evropských a 68 % podle afrických účastníků.

Pokud je téma zahrnuto do učebních osnov, objevuje se častěji na bakalářské než na magisterské úrovni. V těchto případech bylo 60 % kurzů povinných a 40 % volitelných. Kurzy zabývající se zpravodajstvím o klimatické změně byly někdy obecné, například zaměřené na obecné vysílání a reportáže. Téma se však objevovalo i ve specializovaných kurzech, jako je vědecká žurnalistika, rozvojová žurnalistika nebo environmentální studia. V některých případech respondenti uvedli, že výuku vedli hostující přednášející nebo byla realizována ve specifických workshopech.

Účastníci zmínili řadu důvodů, proč téma ještě není zahrnuto. Nejčastěji uváděli nedostatek flexibility v učebních osnovách, nedostatek školení učitelů a nedostatek zdrojů. Rovněž byly zmíněny nedostatečný zájem médií nebo studentů, nedostatek politické svobody a konečně i skutečnost, že klimatická změna je pouze jedním z několika důležitých témat, která by mohla být ve vzdělávání žurnalistiky zohledněna.

Kvantitativní výzkum EJO/AJEN potvrzuje předchozí kvantitativní studii Dr. Merle van Berkum (2024) ze City University v Londýně, nyní vedoucí výzkumné pracovnice na Erich Brost Institute for International Journalism v Dortmundu, která naznačuje, že opakovanou výzvou při zpravodajství o klimatické změně v různých zemích je nedostatek znalostí nebo školení, těsně následovaný nedostatečnými zdroji. V této studii novináři z Nigérie, Jižní Afriky, Německa i USA uvedli, že omezené zdroje představují významnou překážku pro komplexní a pokrokové zpravodajství o klimatu.

Pozornost na africká média: Zpravodajství o COP29 v Ugandě

Nedávno skončené zasedání COP29 v Baku je příkladem toho, jak důležitá je klimatická změna pro politiku v Africe a Evropě. Události takového politického významu obvykle vyvolávají vrcholnou vlnu zpravodajství o klimatické změně (Brüggeman a kol., 2018, s. 22). Pokrytí konference však také odhaluje problémy, se kterými se média potýkají při zpravodajství o klimatické změně.

V případě Ugandy dostalo COP29 v místním tisku poměrně slušnou pozornost – během 12 dnů bylo ve dvou hlavních denících (New Vision a Daily Monitor) publikováno 24 článků. Ty zahrnovaly zpravodajské články, názory i dopisy čtenářů. Témata se pohybovala od debat o financování klimatických opatření až po komentáře vysvětlující, jaké by měly být priority Ugandy na COP29. Vládní noviny New Vision dokonce zavedly speciální rubriku věnovanou COP29.

Stojí za zmínku, že většina článků (17) pocházela od mezinárodních zpravodajských agentur, zatímco pouze malý počet (8) napsali místní novináři. I když by se dalo argumentovat, že africké redakce, a konkrétně ty ugandské, si nemohou dovolit vysílat novináře na mezinárodní akce, jako je COP29, tento fakt také potvrzuje, že novináři z východní Afriky mají potíže s reportováním o klimatické změně (Oliver, 2023). Podle Lidubwiho a Wamwea (2023) je to patrné z novinových zpráv, které využívají obecné příběhy a globální perspektivu namísto místního úhlu pohledu.

Navíc novináři postrádají přístup k odborníkům na klimatickou změnu, ale především jim chybí potřebné vzdělání, které by jim umožnilo specializovat se na zpravodajství o klimatu a životním prostředí, které by bylo relevantní pro místní podmínky.

Nedostatek „klimatické gramotnosti“: Největší problém pro nejzranitelnější

Akademické analýzy zpravodajství o klimatické změně v Africe potvrzují tento dojem. Různé studie zabývající se žurnalistikou o klimatické změně a celkovou komunikací tohoto tématu v Africe ukázaly, že je téma špatně komunikováno médii i dalšími subjekty, jako jsou vlády, nevládní organizace, soukromý sektor a vědecká komunita. Novináři v Africe dokonce označují environmentální zpravodajství za „zpravodajství chudých“, které trpí nejen nedostatkem finanční podpory, ale i uznání. (van Berkum, 2024, s. 169) Všechny tyto faktory vedou k nedostatečnému pokrytí klimatické změny.

Neškolení reportéři, kteří se věnují vědecky složitým tématům, by mohli neúmyslně dojít k nesprávným závěrům. Zpravodajství o klimatické změně vyžaduje nejen základní zdroje, ale také pokročilé, „poutavé vypravěčské metody“ (tamtéž), které umožní efektivně komunikovat složité vědecké kontexty.

Výsledkem je, že veřejné povědomí o klimatické změně je v některých zemích pod 50 %. V květnu 2024 African Climate Wire informoval o celoafrické studii míry klimatické gramotnosti, která ukázala, že veřejné povědomí o tomto tématu je nízké a pohybuje se v rozmezí 23 % až 66 % populace ve 33 afrických zemích.

Zpráva dále uvedla, že klimatická gramotnost je obzvláště nedostatečná u skupin obyvatel, které jsou již nyní zranitelnější vůči dopadům klimatické změny, jako jsou chudí lidé a ženy. Dr. Enoch Sithole, výkonný ředitel Institutu pro komunikaci klimatické změny v Jižní Africe, uvádí: „Komunikace na kontinentu je velmi slabá, a proto je i veřejné povědomí nízké. Máme šokující data tady v Jižní Africe: pouze 12 % jihoafrické populace dokáže pohodlně mluvit o klimatické změně. 52 % říká, že o klimatické změně neslyšelo,“ podle nepublikované studie Human Science Research Council (HSRC, 2022).

Nízké úrovně gramotnosti jsou do značné míry přičítány nedostatečnému mediálnímu pokrytí klimatické změny. Nedávné studie, například (Sithole, 2023), zjistily, že zpravodajství je často dominováno klimatickými katastrofami, konferencemi a zveřejňováním vědeckých zpráv, místo místních příběhů o každodenních zkušenostech komunit. I když by mělo být jakékoliv zpravodajství o klimatické změně vítáno, zpravodajství o klimatických katastrofách komunitám příliš nepomáhá, protože se věnuje tomu, co už se stalo.

Klimatické konference obvykle diskutují o politice na nejvyšší úrovni, která běžné lidi příliš nezajímá. Zpravodajství o zveřejnění vědeckých zpráv pak často generuje texty, které jsou příliš složité na to, aby jim běžní lidé porozuměli. Sithole, který získal doktorát se zaměřením na zpravodajství o klimatické změně, říká: „Žurnalistika musí umět vyprávět příběh o klimatu z lokálních perspektiv, z míst, kde žijeme, protože pak to má smysl. Pokud budeme informovat o klimatické změně, jak se děje v dalekých místech, nebude to rezonovat s místními komunitami. A proto slyšíme, jak lidé říkají: ‚Ach, příběhy o klimatické změně se neprodávají.‘ Ano, pokud sedíte někde uprostřed Afriky a neustále informujete o tom, co se děje v Severní Americe nebo severní Evropě, lidé v Africe se s tím neztotožní.“

Konference evropských pedagogů žurnalistiky v roce 2025

V Evropě se pedagogové žurnalistiky začínají připravovat na tuto výzvu. EJTA – Evropská asociace pro výcvik novinářů – věnuje svou konferenci Teachers’ Training Conference 2025 v Římě tomuto tématu. Konference se zaměří na osvědčené postupy, jak začlenit environmentální žurnalistiku do vzdělávacích osnov. „Environmentální žurnalistika je významným, podnětným a hodnotným předmětem studia, který leží na průsečíku politiky, ekonomiky, vědy, přírody a kultury, mezi individuální a kolektivní dimenzí, ale také mezi lokálními, regionálními a globálními úrovněmi,“ uvádí EJTA ve své výzvě k podávání návrhů, která je otevřena do 10. března.

Univerzita Complutense v Madridu patří mezi renomované evropské mediální instituty, které již nabízejí volitelné moduly zaměřené na zpravodajství o klimatické změně. Profesor Alejandro Costa Escuredo jde však ještě o krok dál, když říká: „Věřím, že environmentální žurnalistika (nejpřesnější překlad tohoto předmětu ve španělském kontextu) by měla být samostatným a povinným předmětem. Neměla by být v žádném případě volitelná. V médiích je stále více prostoru věnováno klimatické změně, a k tomu je nutné mít znalosti o tomto tématu.“ Costa tvrdí, že „povědomí musí být klíčovým prvkem“ a varuje, že „v současné době jsou (záměrné) dezinformace o této problematice značné.“ Profesorka Dimitrina Semova a profesor Alejandro Costa Escuredo z Complutense také spolupracovali na vytvoření kreativních nástrojů pro podporu „zeleného občanství“ prostřednictvím digitálních uměleckých nástrojů.

Perspektivy pro výuku žurnalistiky

Na otázku, zda by toto téma mělo získat větší pozornost ve výuce žurnalistiky, odpovědělo v naší pilotní analýze EJO/AJEN 95 % respondentů kladně, a to na obou kontinentech.

Zdá se tedy, že pedagogové žurnalistiky v Evropě i Africe jsou ochotni prozkoumat plný rozměr tohoto tématu. Podle Sitholeho je zpravodajství o klimatické změně průřezovým tématem pro média, a tedy i pro pedagogy žurnalistiky. Mnozí z nich však také budou potřebovat vzdělání. „Pedagogové se musí vzdělávat sami, také o klimatické změně, (..) o politikách klimatické změny, protože klimatická změna už není jen vědeckým tématem, (…) o tom, jak klimatická změna souvisí s ekonomikou, migrací, kriminalitou a dalšími oblastmi.“

Dr. Ngozi Omojunikanbi z Univerzity Port Harcourt v Nigérii však varuje, že snahy pedagogů nemusí být dostatečné – alespoň v mnoha afrických zemích, kde jsou environmentální otázky velmi citlivé. „Je také zapotřebí politická vůle vlád k zahrnutí klimatické změny do osnov žurnalistiky,“ říká Omojunikanbi.

Školy žurnalistiky stojí před výzvou zavést výuku zpravodajství o klimatické změně do svých osnov, aby novináři získali dovednosti potřebné k pokrytí tohoto složitého tématu – systematickým a udržitelným způsobem. Jinak klimatická změna zůstane pro většinu Afričanů neznámá, přestože její dopady přinášejí každodenní bolest a utrpení; zatímco v evropských zemích, kde některá média o klimatické změně informují téměř apokalypticky, by mohla být řešením pokrokovější a na odolnost zaměřená zpravodajství.

Institut Constructive právě zahájil projekt Constructive Climate Lens: „Nejde o nahrazení stávajícího a často vynikajícího zpravodajství o klimatu, ale o jeho doplnění s cílem bojovat proti klimatické úzkosti a vyhýbání se zprávám.“ Na svých stránkách institut dále tvrdí: „Odborníci zjistili, že zpravodajství o klimatické změně vyvolávající ‚strach, vinu a stud‘ nefunguje u většiny lidí; ti se uchylují k popírání. Žurnalistika musí přehodnotit způsob, jakým informuje o klimatu.“

¹Celkem bylo obdrženo 54 odpovědí, z toho 28 odpovědí z 15 různých afrických zemí a 25 odpovědí z 16 evropských zemí. Oba kontinenty byly tedy v průzkumu zastoupeny téměř rovnoměrně. Odpovědi byly shromážděny v září a říjnu 2024.