Jsou to dva roky, co v gruzínský parlament odsouhlasil Zákon o transparentnosti zahraničního vlivu. Tem si mezi lidmi rychle získal přezdívku “ruský”. Právě proto, nakolik kopíruje znění původní ruské legislativy z roku 2012 (dnes už několikrát novelizované a mnohem silněji represivní). Podle gruzínské obdoby zákona se mají všechny organizace “prosazující zájmy cizí mocnosti” nahlásit v celonárodním, ministerstvy spravovaném registru, jakožto “organizace prosazující zájmy cizí mocnosti”. Za nedbalost k zákonu a odmítnutí k registraci tehdy organizace riskovaly pokutu v řádu desítek tisíc gruzínských lari (sta tisíc českých korun).

Subjekty, na které zákon primárně cílí, jsou neziskové organizace a na vládě a politicích nezávislá média. Ta však zpravidla zajišťují své finance ze zahraničních zdrojů – z fondů mezinárodních organizací podporujících media (např. IWPR, EED, NED), amerických a evropských fondů, nebo podpory ambasád členských zemí EU. Jinak totiž svoji nezávislost na místních politicích zajistit nedokážou.

Zákon v roce 2024 vyvolal silnou vlnu protestů, které nakonec přinesly jen větší polarizaci ve společnosti a napětí před podzimními parlamentními volbami. Protesty se vládě podařilo potlačit, nebo spíš ukonejšit blížícím se termínem parlamentních voleb. Ty přinášely naději, že se změnou vlády skončí i tlak na kritické hlasy.

A ačkoliv nakonec před volbami k reálným penalizacím nedošlo, zákon zafungoval jinak: představil líbivou nálepku “zahraničního agenta,” která manipulativní rétorikou (a za pomoci dalších propagandistických konspirací jako deep state nebo globální válečné strany), pobouřila k násilí, vandalismu a agresivní rétorice vůči novinářům, výzkumníkům, i aktivistům. U vchodu nejedné redakce tak člověk mohl v předvolební dny vidět posprejované vchody a vylepené plakáty s dehumanizujícími hesly a tvářemi hlavních reprezentantů kritické občanské společnosti.

Parlamentní volby 2024: zelená pro tvrdý zákrok a novou legislativu

Navzdory nadějím na změnu, stávající vláda Gruzínského snu zůstala i po volbách u moci. To upevnilo její pozici. V návaznosti na předchozí zákon o transparentnosti se tak objevila řada nové legislativy: zákon o registraci zahraničních agentů z dubna 2025, novelizace zákona o dotacích, zákon o správních deliktech a zákona o politických sdruženích.

Balíček nové legislativy tak prakticky znemožnil médiím nezávislým na politicích, přijímat jakékoliv finance ze zahraničí. Legislativa ale sahá mnohem dál: zaměstnanci postižených subjektů nemohou ze zahraniční přijmout ani výplatu. A postihy, které od jara 2025 organizace i jednotlivci riskují, sahají dál než do peněženek – do soukromí a důstojnosti. Přijmout i sebemenší dar ze zahraničí a nezapsat se do národního registru „subjektů usilujících o zájmy cizí mocnosti“ se totiž od jara 2025 stalo trestním činem, který může „pachatele“ poslat na roky za mříže nebo mu i znemožnit přístup k financím skrz zmrazení bankovního účtu.

Uvězněná novinářka Mzia Amaglobeli

Tlak na média přitom není vidět „jen“ ve finanční nebo trestní rovině. Protesty proti odklonu země od EU, které od podzimu 2024 prakticky do dnes trvají v Tbilisi i napříč celou zemí, s sebou přinesly i nespočet případů násilí na novinářích. Zpráva Reportérů bez hranic přitom mluví o 600 případech útoků na novináře – od fyzických útoků, pokut, výhružek, odebrání akreditací, finančních a správních kontrol, policejního nátlaku na novináře, pomlouvačných kampaní až po uvěznění.

Obětí posledního z případů – uvěznění – se stala regionální novinářka z Batumi, Mzia Amaglobeli. Ta založila místní noviny Batumelebi (v překladu „Batumčané“) a jeho tbiliskou odnož „Netgazeti“. Obě média systematicky rozkrývají korupci jak na celostátní, tak na regionální úrovni, poukazují na případy bezpráví, a informují o dění ve městě i celé zemi. Novinářku do vězení poslal místní batumský soud, a to na základě facky, kterou uštědřila policistovi, který urážel její rodinu.

Mezinárodní lidskoprávní organizace označily její případ za svévolné uvěznění, zároveň poukázaly na nespravedlivý soud, včetně celého současného gruzínského soudního systému. Ten podle nich vládní politici zneužívají v boji proti nepohodlným novinářům. Mzia Amaglobeli nakonec dostala trest odnětí svobody na dva roky. Nebylo tak překvapením, když v roce 2025 na půdě Evropského parlamentu v nepřítomnosti obdržela Sacharovovu cenu.

Adaptace a naděje jako cesta z represivních praktik

Jaká cesta se v nelehkých podmínkách gruzínským redakcím a novinářům nabízí, pokud chtějí zůstat nezávislé na vládě a politicích svojí země? V podmínkách, které měsíc po měsíci ukusují z toho mála svobodného prostoru, který pro jejich práci zůstal – který ždíme finanční prostředky na pokutách, časové kapacity na objemné administrativě, která má za cíl primárně sledovat a mít důsledný přehled nad osobními daty? V podmínkách, kde se nezávislá žurnalistika v stala aktivismem a dobrovolnictvím, spíš než prestižní profesí? V prostředí, kde přijímat jiné finanční prostředky, než ty gruzínské – tedy, pouze od místních občanů, prakticky není možné?

Právě v takových podmínkách pro nezávislé redakce neexistuje mnoho cest. Jednou z nich je odejít do exilu. Některé to už udělaly – ne nutně fyzicky, přesunuly však právnickou entitu do jiné země. To však znamená praktický odchod do exilu. Další strategií však může být ale reálné odříznutí od grantově založené formy financování – a tím i postupné motivování občanů k tomu, aby na chod na vládě (a případně na opozici) nezávislého zpravodajství přispívali z vlastní kapsy.

Redakce přitom dobře ví, že pokud budou v takto kritické době jednat na vlastní pěst, samy za sebe, moc užitku to nepřinese. Gruzie je chudá země – movití lidé jsou zpravidla navázáni na politiku, a ti chudí, ti o nezávislé a transparentní informace zájem nemají. A ti, kteří by o takové informace stáli, ti jsou z většiny sami na hraně bankrotu – mnozí z nich dostali pokuty za účast na protivládních protestech, nebo ze stejného důvodu dostali vyhazov z práce.

Světlo značící naději?

Redakce proto zvolily jinou strategii: spojily se do celonárodního spolku s názvem Sinatle.media (Sinatle v překladu znamená „světlo“) a vytvořily masivní kampaň cílenou na gruzínské obyvatele. V průvodním klipu vyzývají občany, aby je podpořili, protože pokud svobodná média nebudou existovat, budou to primárně oni – občané samotní – kdo pocítí následky. V kampani tak zaznívají výzvy jako: „Nedozvíme se, že každé páté dítě v téhle zemi žije v extrémní chudobě; nedozvíme se, jak mizí naše kulturní dědictví pod nedbalostí oligarchů; nedozvíme se, jak stát svévolně odsuzuje naše spoluobčany,“ a nakonec, pokud nebudou fungovat svobodná média, „neporozumíme ani jeden druhému“.

Emotivní kampaň cílící na běžné obyvatele. Jak však dokáže uživit všech 22 redakcí napříč celou zemí, které se do spolku „Sinatle“ sdružily? Sami novináři uznávají, že motivace občanů je běh na dlouhou trať, a že současný stav rozhodně není nic, co by se dalo udržet dlouhodobě. Redakce tak počítají s tím, že budou muset několik měsíců vyžít s minimem – většina z úspor nebo finanční podporou od blízkých. Stejně tak jsou připraveni na to, že jejich redakce opustí seniorní novináři, kteří budou kvůli potřebě finanční stability hledat práci jinde.

Gruzínská mediální scéna tak přichází nejen o kritické hlasy, ale i o zkušené profesionály. Přichází primárně o důstojnost. Ve veřejném prostoru postupně sílí záplava informací z provládních kanálů. Stejně tak se stal normou jakýkoliv slovní, ale i fyzický útok na novináře. Další měsíce tak budou pro tuto kavkazskou zemi určující.

Buďto nezávislé redakce dokáží přesvědčit občany o tom, že má smysl investovat do politicky nezávislých informací z vlastní kapsy, nebo nepřežijí. A s nimi nepřežije ani naděje na transparentní správu státu, na spravedlivé soudy, na důstojný život obyčejných lidí.