Představuje současná činnost české vlády pro informační bezpečnost státu větší riziko než zahraniční informační operace? Během pouhých šesti měsíců přistoupil kabinet premiéra Andreje Babiše k sérii kroků, které radikálně mění strukturu české odolnosti v informačním prostoru. 

Došlo k likvidaci pracovišť pro strategickou komunikaci, připravuje se zákon o „zahraničních agentech“ a mění se i systém financování veřejnoprávních médií. Odborníci varují, že tyto kroky mohou zemi oslabit v probíhající kognitivní válce a posunout ji do nebezpečné fáze společenské destabilizace.

Likvidace odborných pracovišť

Zatímco ještě nedávno patřilo Česko k lídrům v budování odolnosti proti zahraničnímu hybridnímu působení, aktuální kroky koalice ANO, Motoristé sobě a SPD dosavadní struktury systematicky odstraňují. Na Úřadu vlády byl zcela rozpuštěn odbor strategické komunikace, čímž stát ztratil centrální koordinační prvek. 

Ministerstvo vnitra následně zrušilo Krizový informační tým (KRIT). Podle informací zpravodajského serveru ČT24 tento tým pomáhal například při nedávných povodních a přispíval k všeobecné odolnosti českých občanů. Jeho zrušení vyvolává v odborných kruzích obavy, že při další krizi bude stát komunikovat opět chaoticky.

 Ochrana proti hybridním hrozbám se zásadně omezila také na Ministerstvu zahraničních věcí, kde kroky ministra Macinky vedly k zániku příslušné specializovaná sekce.

Vláda tyto kroky často rámuje snahou o úspory a ochranou svobody slova. Z pohledu teorie strategické komunikace, jak ji definují experti jako Denisa Hejlová či Karel Řehka, však státní strategická komunikace (StratCom) nepředstavuje cenzurní orgán, ale klíčový obranný mechanismus v současných konfliktech. 

Výzkumník Jakub Kalenský v knize Dezinformace a Hate Speech upozorňuje, že v moderních konfliktech už nevítězí ten, kdo má více tanků, ale ten, jehož příběh v informačním prostoru převládne. V 20. století přitom tvořilo násilí 80 % válečného úsilí a propaganda jen 20 %. Dnes, v první třetině jednadvacátého století, je podle Kalenského poměr obrácený. 

V kontextu demokratických hodnot navíc platí princip, na který odkazuje filozof Lee McIntyre v knize On Disinformation: ochrana veřejného prostoru a odmítnutí zesilovat dezinformace by neměly být zaměňovány za cenzuru, protože „svoboda slova není svobodou dosahu“.

Zákon o agentech a financování médií

Druhým pilířem současných vládních změn je legislativa. Nejnebezpečnějším krokem je podle mnohých právních expertů příprava zákona o registraci organizací se zahraničním financováním. 

Ačkoliv se vláda i Natálie Vachatová, bývalá členka Společnosti pro obranu svobody projevu (SOSP), která Babišovi radí se svobodou projevu, zaštiťují potřebou transparentnosti organizací ovlivňujících politiku, návrh vykazuje silné podobnosti s ruským represivním zákonem. Na rizika zákona upozorňuje i právní expertka Veronika Bílková v textu pro Seznam Zprávy. Cílem podobných opatření bývá administrativně zlikvidovat a společensky stigmatizovat organizace, které kontrolují moc nebo suplují roli státu. V navrhovaném českém pojetí by přitom mohl stačit i drobný grant z Evropské unie, aby organizace dostala nálepku zahraničního agenta.

Na to bezprostředně navazuje plán na zrušení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas. Jejich financování má být nově napojeno přímo na státní rozpočet, což podle mediálních analytiků vytváří finanční smyčku a přímý útok na nezávislou žurnalistiku. 

Pokud bude rozpočet obou médií každoročně schvalovat vládní většina, padne podle odborníků zásadní pojistka proti politickému tlaku. Nucené omezování programu vinou nižšího rozpočtu by navíc společnost připravilo o kvalitní zdroj informací v dobách jakýchkoliv budoucích krizí, kdy jsou to právě veřejnoprávní média, na který se občané obracejí jako na zdroj validních informací. 

Cesta k ideologické subverzi?

Soubor všech těchto kroků vyvolává u bezpečnostních expertů obavy z naplnění teze Jurije Bezmenova o fázích ideologické subverze. Česko se totiž podle tohoto konceptu reálně dnes může nacházet již v nebezpečné fázi takzvané „destabilizace“. Po ni následuje krizová fáze, ze které většinou již není návratu a situace se pak následně „normalizuje“. 

Odstraněním vlastní strategické komunikace a tlakem na nezávislá média i neziskový sektor stát de facto dobrovolně vypíná svůj imunitní systém. Pod rouškou ochrany domnělé svobody slova či úspor se tak vyklízí prostor pro informační operace cizích mocností. 

Jak ukazují vědecké rešerše (Kalenský, Kolomazník, či Krieg), bez aktivního přístupu státu vzniká v informačním prostoru vakuum, které slouží těm, kdo chtějí společnost rozložit. Je proto na místě ptát se, zda toto jednostranné informační odzbrojení není přesně tím, co si zahraniční agresivní mocnosti přejí ze všeho nejvíc.