Zářijová veřejná debata Českého rozhlasu Plus patřila tématu: Fake news: lež, nebo svoboda slova?

Jak se vyznat v záplavě informací? Ztrácejí fakta smysl? A poznáme vlastně, co je pravda a co lež? O tom se hovořilo na veřejné debatě, kterou v Krajské vědecké knihovně v Liberci pořádal v září Český rozhlas Plus. Hosty moderátora Michaela Rozsypala byli novinářka Nora Fridrichová, publicista a spisovatel Ondřej Neff, politolog Miloš Gregor a psycholog Dalibor Špok.

Debata byla rozdělená do tří bloků: řešili se hoaxy a jak je rozpoznat, dále to, zdali falešné zprávy ničí demokracii, a nakonec i to, jestli lze proti fake news zakročit i bez cenzury.

Poznáte hoax?

„Evropská komise navrhuje povinná ručení i pro dětská elektroautíčka.“ I tak může vypadat titulek, který se objeví v seriózním, mainstreamovém médiu. V tomto případě se jednalo o zpravodajský server Lidovky.cz, v jiných obměnách pak zpráva vyšla také na dalších zpravodajských webech. Informace, jejímž původním zdrojem je ČTK, byla později Evropskou komisí vyvrácena – zjevně se tedy jedná o hoax. I přesto byl zveřejněn. Jak je vůbec možné, že něco takového mohlo být publikováno?

Podle Nory Fridrichové je to kvůli rychlosti, v jaké novináři musí pracovat: „Nepravdivá informace se tak dostane i do titulů, u kterých to nečekáte. Umíme pracovat s informacemi z takzvaně divných serverů, ale pakliže se to dostává i na tyto zpravodajské běžné on-liny, tak už je to problém. Protože pokud se my novináři obtížně orientujeme – a já tedy ano – tak co pak ten běžný konzument, který vedle čtení on-linu a jiných tiskovin má ještě svoje zaměstnání a nemá na to tolik času?“

Ondřej Neff si myslí, že je to dáno technologií zpravodajství v dnešní době. „Musíme si uvědomit, že novináři jsou špatně placení, velice často jsou v novinách lidé čerstvě po maturitě, čili málo kvalifikovaní a je na nich velký tlak, aby ta produkce byla zajímavá, zábavná a lidé to četli,“ podotkl. Zrovna za elektroautíčky podle něj stály seriózní úvahy o tom, kde jsou limity lidských vynálezů a jakou za ně máme zodpovědnost. „S mediálním ‚zdrcnutím‘ této informace vznikl tento nesmysl. Ten nevzniknul tím, že by chtěl někdo klamat veřejnost,“ dodal.

Debata se konala v Krajské vědecké knihovně v Liberci (5. září 2018, foto kredit: Český rozhlas Plus).

Když se tedy paskvily a nesmysly vytvářejí už při tvorbě obsahu, nastává ten pravý chaos. Tomu podle Miloše Gregora navíc nahrává to, že z psychologického hlediska je důležitá také emoční hodnota, která pak také zvyšuje čtenost. Emoce jako děs, hrůza, panika a nenávist hrají při vnímání médií velikou roli – možná dokonce větší, než jsme ochotni přiznat. „Rádi podléháme emocím, ačkoli si to nepřipouštíme. V tu chvíli možná trochu vynechává rozumová složka nás a tu kontrolu přebírají emoce, jednáme impulzivně a třeba až zpětně si uvědomíme, že jsme sdíleli něco nevhodného,“ popsal Gregor.

Emoce převládají nad rozumem a podle Dalibora Špoka je tak relevance druhořadá; hlavní je zajímavost a s ní emoční valence, která často převálcuje pravdivost. „Je to trend, na který jsme zvyklí a který jako příjemci zpráv očekáváme,“ doplnil Špok. Pracovat s emoční složkou je tudíž obvyklé a zajímavost a chytlavost je koneckonců důležitá pro každého novináře. Ovšem podle Fridrichové je přesnost a nutnost neodchýlit se od faktů stěžejní.

Jak lze tedy hoax poznat? Odpověď není snadná, neboť dezinformátoři často odkazují na jiné dezinformační weby nebo neexistující studie, zdroje informací mohou být vymyšlené, zprávy jsou publikovány pod pseudonymem s tím, že je nemožné dohledat, kdo web vlastně provozuje nebo nejsou podepsány vůbec, titulky jsou často psány verzálkami a doprovázeny vykřičníky. Manipulativními technikami jsou již zmiňovaný útok na emoce, vyvolávání strachu či nenávisti nebo zavádějící vizuální materiál jako například fotomontáže, jak upozornila datová novinářka serveru iROZHLAS.cz Nela Krawiecová. „Každou informaci projíždíme několikrát, protože naletět je dneska snadné,“ popsala Fridrichová, jak se k tomuto problému staví v redakci.

Je kvůli tomu všemu veřejný prostor stále více zaplavován dezinformacemi? Nasnadě je ptát se, jak vlastně definovat zprávu a její relevanci. Ondřej Neff připomněl slavný bonmot: „Zprávou není, že pes kousl pošťáka, ale že pošťák kousl psa.“ Záleží zkrátka na tom, co dané médium vyhodnotí jako přitažlivé a potenciálně hodně čtené a dále sdílené, protože „obecenstvo si přeje zvláštnosti, přeje si emoce, legraci. Na základě toho vzniká velmi bizarní obraz světa a že se do toho vklíní i docela falešné zprávy, tak to vyplývá z logiky této věci,“ míní Neff.

Internet navíc způsobil, že vedle seriózních profesionálů existuje slovy Neffa „mračno amatérů, kteří jenom něco přežvykují a něco píší bez ověřování (…) a také zlovolní lidé, kteří záměrně klamou.“ Problémem je tedy i cílené dezinformování, například řetězové e-maily, které jsou navíc postavené na důvěrnosti – s úvahou ve stylu „když mi to poslala kamarádka, přeci to nemůže být chybná informace,“ lze takto atakovat leckterého nepoučeného příjemce médií. To vše je umocněno tím, že obecně inklinujeme k závislostem a abúzus informací a silné pohlcení informačním proudem je nyní problematickým jevem, který nelze nijak systémově řešit.

Zničí falešné zprávy demokracii?

Další otázkou, která byla na veřejné debatě vznesena, je, zdali falešné zprávy nějakým způsobem ohrožují demokracii. Podle Gregora si hlavně neuvědomujeme naši zranitelnost vůči fake news a naši nepřipravenost na šíření falešných zpráv. „Problém je dost široký na to, aby byl potřeba nějaký institucionální zásah, zejména co se týče vzdělání a toho, že se upozorňuje na to, jaký je to problém,“ myslí si Gregor.

Seriózní média si zkrátka musí udržet svoje postavení a lidé jim recipročně musí věřit. Základem pro to je vyváženost a hlavně nestrannost, což část médií nedodržuje – v tom Neff spatřuje ještě větší riziko než v šíření fake news. „Lidé, kteří jsou aktivistickými novináři, si neuvědomují, že lidé tady mají výběr a můžou se obrátit na kohokoli jiného a můžou si to konfrontovat s jinými názory a najednou se vstoupí do hry úplně jiné, to znamená jeden aktivistický názor proti jinému,“ řekl Neff.

Špok je přesvědčen, že lidé si pocitově volí to, co vyhovuje jejich naturelu, čímž se od reality vzdalují o to více. Najednou se ocitají v zajetí nějakých představ, přičemž vítězí ta představa, která je atraktivnější. Největší síla přitom podle Špoka netkví ve falešných, respektive smyšlených zprávách a fabrikacích událostí, které se nestaly, ale v interpretacích reality – v tom, jak si zprávy vykládáme a jak s nimi pracujeme.

Hosty debaty byli (zleva): Miloš Gregor, Nora Fridrichová, Ondřej Neff a Dalibor Špok (5. září 2018, screen shot ze záznamu veřejné debaty Českého rozhlasu Plus).

K tomu bychom měli interpretace posuzovat podle hodnot – jestli je to či ono správné prizmatem hodnot, kterých chceme dosáhnout, ať už se jedná o dodržování lidských práv, nebo boj proti diskriminaci či rasismu. „Hodnoty samy o sobě nemůžeme obhájit, vyargumentovat, těm můžeme pouze věřit, nebo nevěřit,“ míní Špok. V tomto směru má demokracie velmi křehce nastavené mechanismy a je svým vlastním ustrojením vlastně permanentně ohrožena. „Demokracie je balanc různých hodnot, názorů a reprezentace různých postojů a ze své podstaty je strašně křehká a je velice těžké o ni pečovat,“ zdůraznil Gregor.

Podle jednoho diskutujícího je problémem také zveřejňování negativních fakt a poukazování na negativní aspekty například migrační krize. To je problematické i s ohledem na to, že společnosti v mnoha ohledech dominuje strach. „Dnešní doba je rozbouřená i proto, že před sebou máme spoustu novostí, se kterými si nevíme rady,“ reagoval na to Neff.

Podstatné je i to, jakým způsobem se pracuje s informacemi v médiích, jak funguje editoriální struktura a jakou moc mají v rukou střihač spolu s redaktorem, kteří vybírají co do například dvouminutové reportáže dát a co nikoliv. „Počítáte každou vteřinu, snažíte se vybrat to nejzásadnější. Ve zpravodajství, které je nejrychlejší, nejdynamičtější, je ten střih naprosto nejtvrdší. Podstatou je vybrat z toho rozhovoru takový úryvek, kterým se ta výpověď nezkreslí, kdy ten dotyčný opravdu řekne, co si myslí a vyjádří se k té věci,“ popsala Fridrichová.

Můžeme proti fake news bojovat bez cenzury?

Fake news mohou úzce souviset s cenzurou, protože občas je těžké posoudit, co je dezinformace a co „jen“ odlišný výklad reality. Tak například server ParlamentníListy.cz je někým (například think-tankem Evropské hodnoty) pokládán za dezinformační. Zástupce šéfredaktora Radim Panenka jej však samozřejmě brání: „ParlamentníListy.cz razantně odsuzují skutečné fake news, tedy nepravdivé informace o konkrétních událostech, které se nestaly. Na druhou stranu jsou nám k smíchu ti, kteří za fake news považují jiný výklad reality a jinou interpretaci reality, než se jim samým hodí. To je vše, co k tomuto tématu míníme uvést, další sdělení by bylo nadbytečné,“ uvedl pro Český rozhlas.

Ostatně ani Neff nepokládá ParlamentníListy.cz za dezinformační, nicméně zdůrazňuje, že straní určitému politickému konceptu; naprosto jednoznačně podporují Miloše Zemana a jeho inklinaci k Rusku, v čemž jsou důslední. Není ovšem potřeba je nějak cenzurovat, jenom jasně vymezit, že někomu straní; v takovém případě se pak o fake news nejedná a boj proti nim postrádá smysl.

Potřebujeme tedy vůbec nějaké seznamy, jež nám budou říkat, které servery jsou dezinformační a které nikoliv? „Já si naopak myslím, že existence takových seznamů podlamují důvěru a že to je hrubé porušení volné soutěže názorů a svobody tisku,“ míní Neff. Zákonné hranice podle něj existují a jsou vymezeny jasně, proto „nepotřebujeme žádný úřad, který by ještě dával nějaká posvěcení a někoho vylučoval ze hry a někomu žehnal.“

Gregor v této souvislosti připomněl manipulativní techniky jako nálepkování, fabulaci, démonizaci a hru na emoce – techniky, které jsou často plíživé. Ale zavádět nějaká přísná regulatorní opatření, která by vyloženě uváděla nějaké weby jako „špatné“ a jiné jako „správné“, je podle něj ošemetné. K tomu Fridrichová připodotkla, že dezinformační weby pracují s texty, které vychází z reálných událostí, ale je do nich přimíchaný nesmysl a člověk tak z dané události získává zkreslený dojem.

Jak tedy bojovat proti fake news, abychom necenzurovali? Odpovědí je samozřejmě mediální gramotnost a kritické myšlení v rámci vzdělávacího systému. Seriózní informační zdroje mají nicméně podle Neffa daleko větší dosah než weby dezinformační a mediální humbuk kolem dezinformací a fake news jim tak vlastně dělá reklamu. „Nejlépe je to ignorovat a nechat to běžet. Čím víc se do toho šťourá, tím víc se tomu dává váha, kterou to fakticky nemá,“ uzavřel Neff.

Není tedy problém v tom, že se stírá rozdíl mezi pravdou a fakty na jedné straně a názory a interpretací na straně druhé? Že je de facto relativizována pravda a naopak lež je kvůli tomu legitimizována? To jsou palčivé otázky současné žurnalistiky, které jsou bohužel spíše řečnické, a debata na ně nenašla odpovědi.

Foto kredit: Český rozhlas Plus