Bavme se raději o převratech v médiích než v módě

Leden 2, 2012 • Mediální žurnalistika, Svoboda tisku • by

Převzato z německé verze EJO, autor Marlis Prinzing, 11. listopadu 2011

Opravdová změna se tvoří dlouho. Toto tvrzení si trochu odporuje s vrtkavostí a nestálostí lidské povahy, kterou ilustruje jedno německé pořekadlo: Vesnice honí každý den jinou svini.

Od začátku tohoto roku jsme s údivem sledovali arabský svět. Diktátoři jsou náhle pronásledováni, statisíce lidí vyšly do ulic za demokracii a svobodu a politická síla sociálních médií jako Twitter a Facebook začala být brány vážně, protože pomáhají svět měnit na trochu lepší.

Převrat stále probíhá, ale třeba v Německu už se o „Arabském jaru“ píše méně a méně.

Potvrzuje to i Karim El-Gawhary  (Message, 4/2011), který pracuje na volné noze pro německy píšící časopisy jako blízkovýchodní korespondent a také vede oddělení pro Blízký východ stanice ORF v Káhiře. V Tunisu bylo cítit napětí například na internetu už během roku 2010 a potom již opravdu silně během prvního masového povstání o Vánocích. „Ale v Německu se toto téma nijak neřešilo, dokud se nestalo celosvětovou mediální záležitostí,” říká El-Gawhary.

K tomu, aby se německá média arabských povstání chytla, bylo zapotřebí několik specifických hesel, v podstatě cokoliv týkající se muslimů, islámu a Al Kajdy.

Nebo třeba bikin – koupací úbor v souvislosti s arabským jarem nedávno obsadil zprávy od Bildu po Welt. Strach způsobila představa, že by v Egyptě zvítězilo Muslimské bratrstvo v parlamentních volbách (vyhrálo nakonec v koalici se Stranou svobody a spravedlnosti), které se konaly 28. listopadu. Znamenalo by to totiž zákaz nošení bikin na plážích Rudého moře. Noviny dokonce oslovily egyptského ministra pro turismus:  a média prý zveličovala; turistky ať si dvoudílné plavky s klidem zabalí.

Změna v plážové módě ale není tak zajímavá jako změna, kterou prochází egyptská média. Organizace Reportéři bez hranic upozorňuje již několik týdnů na šikanu ze strany armády: Tři televizní reportéři byli podrobeni prohlídce, satelitní programy přišly o licence, egyptské pobočce stanice Al Jazeera v Káhiře zabavili mobilní rádiové vybavení. Novináři, které kritizovali novou vládu země,  byli předvolání k výslechu. Bloger a politický aktivista Alaa Abd El Fatah skončil ve vazbě kvůli tomu, že popsal na své stránce střety s bezpečnostními jednotkami dne 9. října, během kterých zemřelo 24 lidí.

A co potom televize, která se v zemi, kde každý čtvrtý neumí číst, stala nejdůležitějším médiem? Je o to zásadnější především nyní, když se před volbami snaží aktivisté bojující za demokracii získat co nejvíce příznivců i mimo jinak poměrně mladou Twitter a Facebook komunitu. Někteří proto navrhovali vznik nevládní televizní stanice, ovšem čas tlačí.

Samozřejmě, že v ideálním případě by se v prostoru mediální svobody pohybovaly státní televize, které patří k nejsledovanějším. Jenže ty jsou podle egyptských televizních redaktorů v naprosto dezolátním stavu, jak zjistil Austin Mackell z britkých novin The Guardian (5.11. 2011).  Změnili se jen ti, kdo televizi využívají ke své propagandě – to třeba znamená, že ministerstvo informací ovládají vojáci.

I chování samotných novinářů situaci zlepšit příliš nepomáhá: mnoho jich dělá levnou, nekvalitní žurnalistiku, zatajují informace nebo je zprostředkují dál, až když je k dispozici oficiální stanovisko. Jenže není tak těžké přijít na to, proč to novináři dělají – mnoho z nich zůstává v práci díky známostem, cítí se jim být zavázáni a povinni konat, co se jim řekne. Profesionálního chování je tak jako šafránu. Jinak řečeno, lidé v Egyptě sice fandí svobodě tisku, ale (zatím) nikdo neví, jak s ní začít.

Nejde totiž jen o nádobu, ale i o její obsah a na tom trochu ztroskotaly demokratizační snahy skrze Facebook a Twitter. Bohužel, svobodný  přístup k informacím nevede automaticky ke svobodné společnosti a věrní režimu mají stejné nástroje jako opozice. Technika prostě sociální ani politické problémy neřeší. Rozhodující je, jak jste zběhlí a jak umíte přesvědčit ostatní o své pravdě.

Je proto důležitější než kdy jindy, aby dobře fungovali novináři na mezinárodní úrovni, kteří pružně nabídnou nové informace a nové pohledy, ovšem bez toho, aby působili jako blahosklonní misionáři. Je potřeba žurnalistů, kteří podporují demokratickou proměnu tím, že o ní píšou a stejně tak novin, které takové články otisknou.

Print Friendly, PDF & Email

Send this to a friend