Záběry, které pořídil přihlížející muž mobilním telefonem po vraždě britského vojáka Lee Rigbyho 22. května, ukazují, že oba vrazi chtěli být pravděpodobně viděni. Chtěli veřejnost přimět, aby je pochopili a tak dokonce podstoupili riziko, že je policie chytí. Videa obyčejných lidí, která se dostanou do zpráv mají i další zvláštní účinek: divák má doma před svým počítačem pocit, že se ocitl v těsné blízkosti dané události. Téměř jako by on sám byl očitým svědkem a jako by údajný vrah Michael Adebolajo vysvětloval svoje pohnutky pro krvavý čin přímo v jeho obývacím pokoji.
Po zdokumentování bombového útoku při bostonském maratonu na záběrech pořízených smartphony a soukromými fotoaparáty, byl tento záznam již druhým případem v několika týdnech, kdy neprofesionální materiál vtrhne do tradičních médií a ovládl veřejnou diskuzi. Není totiž není vázán žurnalistickými etickými normami a je v rozporu s výzvou německé tiskové rady z roku 1988: „Žurnalisté by neměli hovořit se zločinci při provádění trestného činu nebo bezprostředně po něm.“ Prohlásila to rada v reakci na únos v Gladbecku, kdy žurnalisté dělali rozhovory s únosci a vyvolali v nich pocit, že mají moc a mohou si nárokovat, co chtějí.
Ale i když tradiční média neukazují fotografie nebo videomateriál obyčejných lidí, stejně se dostanou do oběhu díky sociálním sítím, což staví ta klasická média spolu s internetem před těžké rozhodnutí: využít záznam, nebo ne? Jaké budou důsledky, když ho využijeme? Nedávná studie analyzuje způsob, jakým finská média zacházejí se záznamy amatérských reportérů v krizových situacích. Tým vytvořený kolem Mervi Pantti, ředitelky programových médií a globální komunikace na Helsinské univerzitě, dochází k tomuto závěru: Tradiční média chtějí šířit fotografie od občanů přímo z centra krize nebo konfliktu, ale přesto se snaží udržet si svoji roli coby gatekeeper.
Pantti provedla rozhovory s dvaceti žurnalisty pracujícími ve veřejnoprávní televizní a rozhlasové společnosti YLE, v soukromých vysíláních MTV3 a Nelonen, v novinách Helsingin Sanomat a Aamulethi a ve večernících Ilta-Sanomat a Iltalethi. Kromě toho analyzovala zpravodajství konkrétních médií o událostech jako např. povstání v arabském světě v roce 2011 a katastrofa způsobená tsunami v japonském regionu Fukušima v roce 2011 s využitím amatérských záznamů a fotografií.
Takové záběry hrály také významnou roli při demonstracích na náměstí Tahrír v Egyptě a stále hrají významnou roli v souvislosti s boji mezi režimem Bašára al-Asada a skupinami povstalců v Sýrii. Občanská videa a fotografie se často objevují proto, aby zachytily pouhou pravdu – zdá se, že smartphony a malé fotoaparáty dokumentují události na místě snímek za snímkem.
Ale jak Pantti otevřeně uvádí ve své analýze, není tomu tak vždy. Vědci vyzdvihují, jak někteří občanští žurnalisté využívají svých záběrů k prosazování vlastních zájmů; například když syrští povstalci zveřejňují záznam masakrů, které přičítají Asadovu režimu.
Pokud se tyto snímky stanou součástí profesionální žurnalistické zprávy zveřejněné tradičními médii, vypadají spolehlivější a věrohodnější než materiál, který je k dispozici pouze přes sociální média, protože získají autoritu. Důsledky jsou podle Pantti často podceňované. Tradiční média se už naučila jak vyřešit problém s ověřením pravdivosti poskytnutých záznamů. V dlouhodobém horizontu ale už nemusí stačit připojit poznámku typu „pravdivost a původ těchto záběrů nelze ověřit“, když bude amatérský materiál součástí zprávy.
Odborníci přisuzují neprofesionálním snímkům pořízeným v krizových situacích speciální vlastnosti. V některých případech se samotná kamera pohybuje velmi rychle při zachycování neklidné situace na místě, někdy se filmující občan objeví v davu lidí, např. demonstrantů, a jeho pohled je pak pohledem zainteresované osoby, nikoli pohledem objektivního pozorovatele. Proto má divák pocit, že je velmi blízko toho, co se děje, což vyvolává intenzívní emoce.
A naopak podle nedávných výzkumů krizového zpravodajství mají zpravodajství profesionálních žurnalistů tendenci zlehčovat dramatické situace v krizové oblasti. Důvodem mohou být perfektně naaranžované snímky, o které usilují profesionální fotografové nebo kameramani. Snaží se vytvořit estetický vzhled dokonce i u válečných fotografií a videozáznamů. Tyto záběry spíše činí diváka apolitickým a snižují jeho citlivost vůči utrpení lidí v krizové oblasti. Někdy profesionální mediální tvůrci (media makers) a redakce jako celek se rozhodnou neukazovat děsivý materiál. „ Žurnalisté provádějí vlastní cenzuru a brání tomu, aby se brutální záběry dostaly do jejich programu z důvodů ‚dobrého vkusu‘,“ vysvětluje Pantti.
Dotazovaní žurnalisté si byli vědomi toho, že zveřejňují snímky a materiál, které nemusejí nezbytně splňovat morální žurnalistické normy, použijí-li materiál poskytnutý občany. Když byl v roce 2011 libyjský diktátor Muammar Kaddáfí zajat mezinárodními vojsky a libyjskými rebely, zaplavila sociální média videa zachycující pomalé umírání Kaddáfího. Finský televizní kanál Nelonen dal svému online zpravodajství název: „Jako zvířata nad svojí kořistí – videa o zajetí Kaddáfího jsou děsivá.“
V tomto konkrétním případě se mnoho tradičních médií – novin i vysílacích stanic – rozhodlo záběry nepoužít. Obecně však neměli dotazovaní žurnalisté problém použít materiál, který nesplňuje profesní normy, když v tomto materiálu spatřují zvláštní hodnotu. Novinář pracující pro největší finské noviny Helsingin Sanomat říká: „Dostáváme materiál a informace z míst a situací, k nimž bychom jinak neměli přístup. Z tohoto důvodu vidím dostupnost snímků od občanů jako skutečně důležitý vývoj pro žurnalistiku.“ Rovněž se tak zjednodušila kontrola zpráv očitých svědků: „Na snímky – a zejména nafilmované záběry – se vždycky můžete spolehnout v tom, že to, co vidíte, se – minimálně s velkou pravděpodobností – skutečně stalo.“
Žurnalisté obvykle dávají dohromady části materiálu od občanů, nenechávají úplně samostatně celé výtvory občanů-žurnalistů. Místo toho vidí nutnost začlenit materiál do zpráv, které přidají profesionální kontext obsahu, a vytvořit z něj profesionálně sestavenou reportáž. Začleněním takového materiálu pouze chtějí zvýšit svoji důvěryhodnost.
Nový britský projekt se snaží tento požadavek splnit. Noozdesk bude platforma pro občanské reportéry po celém světě. Mohou tvořit tzv. Noozpacks, které se skládají z několika souborů jednotlivých médií zabývajících se jedním konkrétním problémem. Tyto Noozpacks se prodávají profesionálním zpravodajským stanicím přes Noozdesk, který funguje jako koordinátor. Polovina výtěžku patří Noozdesku, zbytek je vyplacen občanskému žurnalistovi. Finanční odměna by měla amatérské reportéry motivovat k tomu, aby pracovali přesněji a víc se snažili.
Noozdesk také chce pomoct žurnalistům posoudit důvěryhodnost obsahu. Jak vysvětluje Gari Sullivan, smějí pro Noozdesk pracovat pouze občané, kteří dbají určitých minimálních norem zpravodajství. Sullivan – sám občanský žurnalista, který podával zprávy mimo jiné také ze Sýrie – nechce, aby vznikaly neodůvodněné spekulace například o podezřelých osobách v souvislosti s trestnými činy, jako se to stalo po bombovém útoku na bostonském maratonu. Ind Sunil Tripathi byl nesprávně obviněn na sociálních médiích Twitter a Reddit, že nese odpovědnost za bombové útoky, přestože žádný policejní ani jiný úředník nikdy neuvedl jeho jméno.
Noozdesk chce zabránit takovýmto pochybením. Podle Sullivana jsou určité části výtěžku tohoto projektu použity na kontrolu relevantnosti informací poskytovaných občanskými žurnalisty. Platforma láká sloganem: „Doba neověřitelného materiálu od občanských žurnalistů je minulostí.“
Občané mají dodávat pouze části zpravodajství, jako např. jednotlivé audio soubory nebo přehled jejich informací zapsaných v dokumentu. Zakladatel Noozdesku Gari Sullivan věří, že tohle je právě to, co redakce u zpravodajských společností potřebují: chtějí si vytvořit svůj vlastní žurnalistický produkt s využitím částí občanského materiálu.
Přestože je tento předpoklad v souladu se zjištěními Mervi Pantti, ona sama přisuzuje zprostředkovatelům jako je Noozdesk jenom velmi malý potenciál k tomu, aby všeobecně zvýšili kvalitu žurnalistiky. Mohou dokázat dát dohromady materiál z krizových oblastí, takže to žurnalistům a redakcím mohou usnadnit. „Jsem ale přesvědčená, že stále potřebujeme profesionální žurnalisty, abychom potvrdili důvěryhodnost obsahu a dali ho do souvislostí.“ A dodává: „Všechny tyto platformy především vydělávají na práci občanských žurnalistů.“
Americký J-Labs model má jinou filozofii: Institut interaktivní žurnalistiky na American University School of Communication staví se svým programem „News-Network-Program“ na dlouhodobých vztazích mezi občanskými žurnalisty, profesionálními žurnalisty a redakcemi místo neuspořádané spolupráce s jednotlivci. Od zahájení projektu před třemi lety mají občanští žurnalisté možnost realizovat kompletní produkty ve spolupráci s profesionály. Procházejí tedy mediálním tréninkem, aby se zlepšovali v žurnalistické práci. Jedním ze spolupracujících tradičních médií, které si do dneška zachovalo svoje občanské partnery, jsou The Seattle Times. Tyto noviny začaly s pěti spolupracovníky a dneska jejich síť tvoří 54 organizací jako např. West Seattle Blog nebo SeattleLesbian.
Uvedené noviny poskytují na své vlastní domovské stránce více či méně viditelné hyperlinky ke článkům od občanských žurnalistů. To s sebou nese odvážný a riskantní krok k odvedení čtenářů od vlastního obsahu k nabídce občanů – neprofesionálů. Není to žádné překvapení, základní podmínkou pro partnery je spolehlivý a kvalitní obsah. Špatné prozkoumání a chybné informace by byly špatnou reklamou i pro samotné The Seattle Times. Tyto noviny dbají na spolehlivost a důvěryhodnost obsahu textů od občanů, a snaží se tak vypořádat se s jedním z hlavních kritických bodů, které Mervi Pantti zmínila v souvislosti s materiálem od občanů – neprofesionálů: soulad s žurnalistickými etickými normami. Kromě příslibu kvality musejí občanští reportéři rychle podávat exkluzívní informace o důležitých událostech v jejich obvodu novinám The Seattle Times, aby si mohly naplánovat zpravodajství k těmto událostem.
Bob Payne, který koordinuje síť pro The Seattle Times, vysvětluje zájem novin o tuto spolupráci: The Seattle Times pozorovaly několik let, jak se vyvíjejí a rostou platformy občanské žurnalistiky, zatímco ony musely svoje místní zpravodajství stále více utahovat. Zahrnutím (zapojením??) místních organizací chtěly dostat rostoucí konkurenci na jinou, konstruktivní úroveň, která činí rostoucí základnu informací přístupnou čtenářům.
V tom uspěly. Průzkum, který J-Lab prováděl v roce 2011 mezi 996 čtenáři The Seattle Times, ukázal, že: osm z deseti čtenářů je vděčných za tuto síť, protože můžou najít místní informace o svých částech města snáze než dříve. The Seattle Times neměly dosud ze spolupráce finanční prospěch. V průzkumu ale 79% čtenářů uvedlo, že jsou ochotní podpořit některé projekty spolupráce dary, inzercí či sponzorováním. To může v budoucnu přinést finanční možnosti spolupracujícím partnerům.
Co by se změnilo v mediální sféře, kdyby z celého světa podávali zprávy školení občanští žurnalisté? Jaké by to mělo důsledky na zpravodajství o útocích, jako byl ten v Londýně nebo v Bostonu či o událostech jako arabská revoluce? V tuto chvíli je těžké najít odpověď, nedokážeme také odhadnout potenciály a rizika platformy, jakou je Noozdesk. Je to jen pochybný obchodní model, nebo je to příležitost vytvořit protějšek naprosto nefiltrovanému a někdy problematickému rozšiřování veškerého obsahu dostupného v sociálních médiích? Jisté je jedno: občanskou žurnalistiku a amatérský materiál již nelze od tradičních médií oddělit. Je čas zamyslet se, jak naložit s jejím obsahem, aby vznikl nejlepší možný obsah pro čtenáře.
Foto: Wikimedia Commons
