„Téma přítomnosti Ukrajinců v Polsku se výrazně zpolitizovalo,“ říká Darina Sydorenko, hlavní poradkyně a koordinátorka projektu Observatoř nenávisti, který v Polsku sleduje protiukrajinské projevy nenávisti, dezinformace a případy násilí. „V posledních letech se okolnosti, v nichž Ukrajinci v Polsku žijí, zásadně proměnily. Musíme brát v úvahu i politický rozměr.“

Sydorenkin projekt sleduje polskojazyčný informační prostor. Vyhledává nepřátelské narativy a mapuje, jak se šíří mezi anonymními účty na sociálních sítích, kanály na Telegramu, politiky a médii. Tým zároveň dokumentuje násilné činy a další incidenty motivované nepřátelstvím vůči Ukrajincům. Předběžné sledování odhalilo souvislost mezi nárůstem nenávistné rétoriky v polskojazyčných telegramových kanálech a projevy agrese v reálném životě.

„Za poslední dva roky jsme zaznamenali nárůst negativních komentářů o Ukrajincích na Facebooku, TikToku, Telegramu a nově dokonce i na LinkedInu,“ říká Sydorenko. „Mohlo jít o zprávy o běžných konfliktech, které někdo výrazně zdramatizoval, nebo o komentáře k politickému dění.“

Proměnu nálad v Polsku lze měřit. V prvních měsících po zahájení plnohodnotné invaze byla podpora přijímání ukrajinských uprchlíků mimořádně vysoká – dosahovala 94 procent. Od té doby ale klesla. V červenci 2026 bylo 52 procent Poláků proti přijímání uprchlíků z Ukrajiny, zatímco 42 procent ho stále podporovalo. Údaje vycházejí z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění CBOS

Pokles podpory neznamená, že je polská společnost proti Ukrajině. Názory se liší podle tématu: jinak lidé vnímají uprchlíky, vojenskou pomoc, obchod, vstup Ukrajiny do Evropské unie nebo budoucí hranice země. Politická debata o Ukrajině je však stále vyhrocenější a často se to projevuje spory o historickou paměť obou národů.

Vztahy Polska a Ukrajiny jsou složité, zejména pokud jde o dějiny meziválečného období. Největší spory vyvolává násilí z let 1943–1945 na Volyni a ve východní Haliči, kde ukrajinské a polské nacionalistické síly rozpoutaly etnické čistky namířené proti polskému a ukrajinskému obyvatelstvu. Historici se přou o přesný počet obětí, časovou posloupnost, míru koordinace jednotlivých organizací i širší politické a vojenské souvislosti.

Tato dříve poměrně málo známá kapitola dějin se v posledních letech stala v Polsku důležitým tématem. V roce 2008 například jen 20 procent Poláků uvádělo, že o volyňském masakru ví mnoho, zatímco 41 procent o něm vůbec neslyšelo. V roce 2023 už 64 procent respondentů říkalo, že je dobře informováno, a 92 procent o událostech vědělo.  Zdroj: průzkum CBOS z roku 2023

Zájem o tuto minulost vzrostl v době, kdy byly vztahy obou zemí mimořádně blízké, ale zároveň plné sporů. Po únoru 2022 se Polsko stalo jedním z hlavních podporovatelů Ukrajiny. V zemi našlo domov více než milion ukrajinských uprchlíků a polská společnost jim poskytla rozsáhlou pomoc. Do vnitropolitických debat se však postupně dostaly také spory o dovoz obilí, zemědělství, uprchlickou politiku a vojenskou podporu.

Novou fázi otevřel i spor o historii. Polsko a Ukrajina obnovily spolupráci při hledání a exhumaci obětí válečného násilí. V červenci 2026 začali polští odborníci s exhumacemi v obcích Ostrivky a Wola Ostrowiecka na Volyni poté, co ukrajinské úřady práce povolily.

Historický spor jako součást širšího politického sdělení

Polská novinářka a analytička sociálních sítí Anna Mierzyńska, která se zabývá dezinformacemi, upozorňuje, že samotná existence historického sporu ještě není důkazem manipulace. „Seriózní debata vždy předpokládá, že se lidé navzájem poslouchají, zvažují pohled obou stran a reagují na nové události,“ říká. „Jejím cílem není útočit ani podněcovat nenávist, ale vysvětlit sporné otázky a hledat shodu.“

Problém podle ní nastává, když jsou popisy historických zločinů opakovaně spojovány s negativními zprávami o Ukrajincích žijících v Polsku. Historická rovina se podle Mierzyńské stala součástí širšího souboru narativů, jejichž cílem je oslabit podporu Ukrajiny.

„Jedním z požadavků [krajně pravicových] skupin byly exhumace obětí volyňských zločinů,“ říká. „Když exhumace začaly, ukázalo se, že jim na tom vlastně nezáleželo.“ Podle Mierzyńské to svědčí o tom, že politická sdělení zůstávají stejná, i když se země snaží historické křivdy napravit. „Mnoho příspěvků je provokativních a soustředí se na líčení hrůzných zločinů a mučení, kterým měly oběti na Volyni čelit. Některé obsahují nepravdivé informace. Na sociálních sítích se opakovaně zveřejňují a vracejí se tam celé roky.“

Mierzyńská popisuje několik opakujících se motivů: Ukrajinci jsou líčeni jako fyzická hrozba; volyňské vraždy se používají k vyvolávání strachu z Ukrajinců; objevují se také tvrzení, že by si Ukrajinci po skončení rusko-ukrajinské války mohli nárokovat polské území. Starší narativy se více zaměřovaly na údajnou soutěž o pracovní místa, zdravotní péči a místa ve školách a školkách.

„Od začátku rozsáhlé ruské agrese proti Ukrajině se tyto motivy prolínají s aktuálními zprávami o trestných činech, které v Polsku spáchali ukrajinští občané. Mnohé z těchto zpráv jsou také falešné,“ dodává Mierzyńská. „Nejčastější narativy mají lidi odradit od pomoci Ukrajincům. Ukrajinští uprchlíci bývají obviňováni z problémů, které v Polsku existovaly už před jejich příchodem.“

Výsledkem je specifické politické sdělení: násilí ze 40. let se používá jako argument proti Ukrajincům, kteří žijí v Polsku ve 20. letech 21. století. „Stále emotivnější líčení historických zločinů se spojuje se současnými případy porušování zákona. Tím vzniká silný strach, odpor a nenávist vůči Ukrajincům,“ říká Mierzyńská.

Od historie do zpravodajského feedu

Stejný vzorec se objevuje i v monitoringu polskojazyčných telegramových kanálů, který provádí Sydorenkin tým. Telegram sice v Polsku nepoužívá tolik lidí jako Facebook nebo WhatsApp, výzkumníkům je ale užitečný: shromažďuje obsah z dalších platforem a umožňuje sledovat, jaké narativy a politici se na něm prosazují.

„Používají ho lidé, kteří se cítí stát mimo systém,“ říká Sydorenko. „Hledají alternativní informace. Nevyhovuje jim, jak zprávy podávají zavedená a důvěryhodná média, nebo mají pocit, že tato média nereprezentují jejich názory.“

Telegram je podle ní „neregulovaný prostor“. „Právě přes podobné okrajové kanály se některé myšlenky mohou dostat do hlavního proudu. Jedním z nejčastějších narativů byla hrozba ze strany Ukrajinců – představa, že jsou Ukrajinci zločinci a ohrožují Polsko.“

Jeden z příkladů se týkal přeshraniční operace proti drogovým laboratořím. Ve skutečnosti se jí účastnily ukrajinské a polské úřady a laboratoře se nacházely na Ukrajině, v Polsku i Moldavsku. Příběh se ale šířil jako důkaz, že ukrajinské zločinecké skupiny dovážejí drogy do Polska. Původní zpráva o operaci Europolu popisovala společný zásah ukrajinských a polských složek, které několik laboratoří zlikvidovaly.

„Zprávu podali tak, jako by dokazovala, že do Polska přicházejí ukrajinské gangy,“ říká Sydorenko. „Ve skutečnosti šlo o to, že ukrajinské a polské služby společně rozbily síť drogových laboratoří.“

Další narativy se opírají o jednotlivé trestné činy. I když se zločin skutečně stal, způsob, jakým o něm média informují, mu může dát jiný význam. Sydorenkin tým zaznamenal případy, kdy polská média zdůrazňovala ukrajinské občanství podezřelého, přestože to pro příběh nebylo podstatné. V jednom případu padělání peněz byli dva podezřelí Poláci, jeden Ukrajinec a jeden Rus. Titulek ale vyzdvihl pouze Ukrajince.

„Není v souladu s novinářskými standardy neustále zdůrazňovat národnost pachatele,“ říká Sydorenko. „Ukrajinec se pak začne automaticky spojovat se zločinností. Člověk nemusí mít v úmyslu takový narativ šířit, ale když vybírá nepřiměřené množství podobných zpráv, může to začít vypadat, jako by to byla pravda.“

Historické narativy se s těmito zprávami prolínají. Sydorenkin tým sledoval například tvrzení, že ve Lvově vznikla „škola banderovců“ a že se tam šíří ideologie Stepana Bandery, vůdce ukrajinského nacionalistického hnutí za druhé světové války a po ní. O škole informoval také polský server Do Rzeczy. Tyto zprávy se objevují společně s debatami o Ukrajinské povstalecké armádě, volyňském násilí a exhumacích.

„Při jednom slovním útoku na ukrajinské teenagery v Polsku útočník použil i tento slovník,“ říká Sydorenko. „Nazýval je ‚dětmi banderovců‘ a posílal je zpátky na Ukrajinu.“

V jiném případě se na Telegramu šířilo video Ukrajince, který dostal pokutu za dopravní přestupek. V komentářích lidé požadovali jeho deportaci. „Kanály se snažily vytvořit dojem, že přestupky Ukrajinců dokazují nějakou společnou vlastnost celé skupiny – že jsou arogantní, porušují polské zákony a zneužívají polskou pohostinnost,“ říká Sydorenko.

Nepřátelství se podle ní objevuje i pod zprávami, které mají jen malou souvislost s ukrajinskou vládou nebo válkou. „Jakmile se někde objeví zmínka o Ukrajině či Ukrajincích, provázejí ji velmi silné emoce, například hněv, agrese a podráždění.“ Její tým zaznamenal stovky negativních komentářů pod zprávami o poměrně drobných incidentech, do nichž byli zapojeni Ukrajinci.

Jedním z příkladů bylo video člověka, který převrátil popelnici a údajně byl Ukrajinec. Následovaly komentáře vyzývající k deportaci Ukrajinců a tvrdící, že Polsko jim poskytlo příliš mnoho. „Psali, že jsme Ukrajincům dali až moc a oni se teď chovají nevděčně,“ říká Sydorenko.

Rusko hraje v šíření nenávisti vůči Ukrajincům na polských sociálních sítích významnou roli. Mnoho nepřátelských narativů ale vedle ruských botů přebírají i běžní lidé bez přímého napojení na Kreml. „Výzkumníci v Polsku pozorují v těchto oblastech vysokou aktivitu proruských skupin, ruských účtů a influencerů na sociálních sítích,“ říká

Mierzyńská. „Velmi podobný protiukrajinský obsah se souběžně objevuje v ruských telegramových kanálech, někdy i v ruských státních médiích, mezi proruskými aktivisty v Polsku a v krajně pravicových kruzích.“

„Je také známo, že Rusko šířením protiukrajinského obsahu získává výhodu,“ dodává. „Není proto rozhodující, zda obsah šíří přímo ruští aktéři, zda k tomu jen podněcují některé skupiny v Polsku, nebo zda – a i to je třeba brát v úvahu – někdo za jeho šíření určitým skupinám platí. Rozhodující je výsledek.“

Sydorenko popisuje podobný pohyb mezi platformami a politiky. Některé narativy podle ní začínají v anonymních kanálech, přebírají je influenceři nebo politici a později se dostávají do zavedených médií. I respektované redakce mohou narativ posílit, aniž by ho samy chtěly podporovat – například výrazným titulkem.

„Konkurence mezi médii je obrovská. Aby obstála, potřebují přinášet obsah, který opravdu upoutá pozornost,“ říká. Neutrální zpráva se tak může stát součástí nepřátelského narativu jen kvůli způsobu, jakým je podaná. „Nikdo netvrdí, že se o důležitých událostech nemá informovat. Je ale třeba chápat, že i zvolený titulek může nahrávat [nenávisti].“

Jak čelit kampaním nenávisti

Sydorenko se domnívá, že novináři nesou zvláštní odpovědnost: mohou tento proces zastavit, ale také ho posílit. „Je důležité, aby novináři sledovali nejen ruský propagandistický prostor, ale také si hlídali, zda sami nepřebírají a nešíří jeho názory, nálady a způsoby uvažování.“

Mierzyńská upozorňuje, že samotné ověřování faktů nestačí. Kampaně nenávisti a falešných zpráv působí opakováním a emocemi. „Kognitivní operace míří především na emoce. Čím častěji se lidé setkávají s emotivními sděleními o určitém tématu, tím víc jim tato sdělení mění způsob uvažování.“

Řešením podle ní není další kolo sporů o jednotlivé příspěvky, ale budování vztahů mezi oběma společnostmi. „Odolnost nemůžeme posílit, pokud budeme jednat jen na informační úrovni. Musíme pečovat o dobré vztahy mezi Poláky a Ukrajinci. Důležitá je integrace, vzájemné poznávání a budování důvěry.“

„Když se to podaří, vnější vlivy hrají jen malou roli. Pracovat na tom musejí obě strany – Poláci i Ukrajinci – a také ukrajinská diaspora v Polsku. Právě to nám dnes nejvíc chybí.“ Historický spor mezi Polskem a Ukrajinou nezmizí. Volyňské násilí zůstává důležitou součástí polské historické paměti a hledání i identifikace obětí pokračují ve spolupráci s ukrajinskými partnery.

Článek vznikl v rámci projektu Tematické sítě PULSE, evropské iniciativy podporující přeshraniční novinářskou spolupráci.

Původní zdroj fotografie: Pexels.

Názory zveřejněné na webu vyjadřují jejich autory a nemusí odpovídat stanoviskům, politice ani postojům EJO.

Sledujte EJO na Facebooku a LinkedInu.

Přeloženo z ukrajinského originálu: Від Telegram до політики: дискусія про Україну в Польщі