Převzato z anglické verze EJO, autorka Natascha Fioretti, 25. listopadu 2011

Natascha Fioretti, italská redaktorka EJO, se ptá profesora Elihu Katze, předního odborníka v oboru komunikačních věd.

Profesor Katz je Trustee Professor na Annenbergově fakultě komunikací Univerzity v Pennsylvánii, emeritním profesorem sociologie a komunikací na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a odborným ředitelem na Guttmanově institutu aplikovaného sociálního výzkumu.

 O. Právě teď prožíváme velice výjimečnou a obtížnou dobu, jak z hlediska ekonomického, tak globálně z hlediska politického. Co si myslíte, že jsou hlavní úkoly pro masmédia a komunikaci s veřejností?

Žijeme teď v době, kdy na scénu vstoupila nová média, takže společně funguje určitá směs starých a nových médií. V jedné zemi za druhou vidíme scénář známý například z východní Evropy během pádu komunismu. Tehdy jsme poprvé viděli ten model, jak lidé opouštějí svoje domovy, aby zahájili masové protesty a bojují o moc nad televizní stanicí. Ale nyní je to složitější. 

Myslím, že hlavním záměrem médií masové komunikace, televize a novin bylo přesunout politiku k lidem domů a neutralizovat ji tak. Bydlíte tam se svým nábytkem, se svojí ženou a to není úplně politická situace a lidem se nechce opustit televizor, vstát a jít ven protestovat. Ale myslím, že teď s novou kombinací nových a starých médií jsou lidé těmito novými médii vyháněni ven. Takže je to spíš jako přechod z domova na ulici, z domovů do kaváren, kde se politika dříve vyskytovala.

Dokonce existuje známá esej o rozdílu mezi Američany a Italy, kterou napsali dva pánové Daniel C. Hallin a Paolo Mancini. Říkají, že Američané se dívají na zprávy a do konce i ti, kteří jsou na zprávách závislí, si vypijí pivo a jdou spát. Nic neudělají. Zatímco Italové se naštvou, hodí na sebe kabát, vyrazí na piazzu (náměstí) a odtud jdou k sídlu odborů nebo sídlu politické strany a říkají „musíme něco udělat“. To je jakési vysvětlení a možná, že je pravdivé.

Mluvím ale o tom, že se nyní zdá, že tato kombinace starých a nových médií žene lidi ven. Na Blízkém východě se tento model poprvé objevil v Tunisu. Někdo se pokusí upálit, lidi se naštvou,  je to potom v televizi, vysílá to Al Džazíra a pak si lidi začnou uvědomovat, že nejsou jediní, kdo má dost stávajícího režimu. V sociologii máme pojem „pluralistická ignorance“, který znamená, že já jsem sám, jediný, a nemůžu o tom mluvit. Je to jako „císařovy nové šaty“. Já vím, že je císař nahý, ale nemůžu to říct, vím, že jsem homosexuál, ale myslím, že jsem jediný. A pak se náhle objeví něco jako Kinseyova zpráva a lidé si díky tomu uvědomí, že je spousta jiných lidí všude kolem, kteří dělají to, co si myslí, a tak se pak cítí posíleni a zkusí něco udělat. Kam až tohle „něco“ zajde, to je absolutně nejasné. Mám na mysli: kam až to dojde? Dojde k navázání kontaktu mezi davem z ulice a politickou stranou a parlamentem a vládou, nebo lidi vládu svrhnou a ustanoví nějaký jiný režim, který je stejně špatný a represívní – to je otázka.

O: Myslíte si, že kombinace starých a nových médií, s kterou se právě v této době setkáváme, je pozitivní změna?

No, myslím si, že zpočátku vypadá pozitivně. V podstatě ale není tak civilizovaná. Vrací se k dřívější situaci…davů, a davy nejsou ničí ideál demokracie, rozhodně ne agresívní davy. Takže i když budeme svým způsobem sympatizovat s tím, že se konečně někdo bouří, není to společnost, ve které chci žít, ani na počátku, ani uprostřed a asi ani posléze.

O: Takže představa, že web je nástrojem demokratizace, je přehnaná?

Pravděpodně je přehnaná. Nevíme, ale pravděpodobně asi ano. Závisí na tom, kdo jej ovládá. Co se stane potom, i když budou moct vyjádřit svoje požadavky, jako to dělají právě teď během hnutí Occupy Wall Street, které je hodně civilizované, a také je tady fakt, že tyhle davy, tyhle demonstrace jsou nakažlivé. Jsme svědky toho, jak se hnutí přesunulo z Tunisu do Egypta, do Sýrie, Bahrajnu, na Wall Street nebo i do Tel Avivu, a v každém případě jsou protestující lidé nedůvěřiví, jakmile bude vláda přesvědčena, že je to vážné, což trvá nějakou dobu, protože vláda má tendenci situaci si nepřipouštět. A oni si myslejí, že ovládají média, všechno se přežene a skončí to. Ale jakmile se vláda pokusí brát to vážně, pak lidé, kteří protestují, jsou velmi nedůvěřiví vůči ustanovení výboru, který se má zabývat jejich požadavky. Takže to není jasné.

O: Je to dnes pro politiky nevyhnutelně nutné, aby komunikovali přes internet a sociální média? Jsou to důležité nástroje pro zapojení lidí a jejich přesvědčování, nebo televize stále hraje hlavní roli?

Myslím, že sociální média nepředstavují dobrý způsob pro objasnění závažné věci, sloganu.. Ale paní Merkelová ani pan Sarkozy nemají v úmyslu uspět na sociálních médiích.

O: Vrátíme-li se k tradiční politické komunikaci, není tu přece jen nějaké riziko, že když je komunikace tak dobrá, tak přesvědčivá, že očekávání narůstají tak, že někdy máme pocit, že komunikace jde až za skutečný obsah a podstatu nebo za to, co je politik opravdu schopen udělat a čím být. 

To platilo vždy. Sdělení je propracovanější. Zda je sdělení tak přesvědčivé, jak naznačujete, to je jiná otázka. Já na reklamu moc nedám. Ale někteří mí kolegové ano.  Nároky vždy překračují možnosti těchto politiků k jejich splnění. Podívejte se na Obamu, ten má teď velký problém dokonce i u svých přívrženců, protože neuspěl v ničem kromě snad mezinárodních vztahů. Ale neuspěl v ekonomice, se zdravotnictvím, má smůlu, dalo by se říct…

O: Z hlediska lidí, veřejného mínění, co si v tomhle ohledu myslíte? Jsme stále více bombardováni zprávami a sdělováním informací – naučí se lidé nakládat se všemi těmi informacemi, jsou spokojení s touto situací?

Nevím, jestli jsou spokojení. Osobně si myslím, že televize je mrtvá nebo umírá ve smyslu sdílení zážitků. Bývalo to tak, že si rodina společně sedla a sledovala televizi a všichni věděli, že jejich sousedé dělají totéž a že celý svět dělá totéž. Mediální události byly nejvýznačnějšími událostmi ve společnosti, v živém vysílání, a každý je sledoval. Teď, když je to skoro pryč, se nám předkládají rozrušující události jako teror nebo katastrofa, jako tsunami a válka. Takže existují věci, které svedou lidi dohromady.  Televize se stala tak decentralizovanou, že ne každý sleduje stejnou věc ve stejnou dobu. A jsem si jist, že lidé jsou vůči médiím nedůvěřivější…

O: Přihlédneme-li ke všem těmto opravdu velkým změnám, co si myslíte, že jsou aktuálně nejdůležitější úkoly výzkumu v oblasti komunikací? Jsou ještě nějaká závažná témata, která nebyla dosud prozkoumána?

Ano, myslím, že jsou. Myslím, že hlavní důraz bude kladen na sociální sítě. Přes média… je to obecný problém, který označuju jako pronikání, je to o tom, jak se věci šíří a jak se věci šíří v těchto zprávách, jako sociální hnutí za Obamovou kampaní atd., ale je to také to, čemu se říká dolování dat. Což je, když zjistím, že lidé, řekněme v jižní Africe, posílají zprávy, které obsahují slovo ´chřipka´. Jsme tak svědky toho, že v sociálních médiích se slovo ´chřipka´ objevuje častěji než obvykle, a pokud víme, že Jihoafričané jsou ve spojení s Australany, můžeme předpokládat, že se ´chřipka´ objeví příště v Austrálii. Takže si myslím, že vše okolo sociálních sítí je budoucnost a k demokratizaci to přispět může nebo nemusí.