Na nedávném Mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se v menším sále Horáckého divadla promítaly filmy České televize, mimo jiné i poměrně kontroverzní dílo, které potvrzuje mnohé stereotypy o veřejnoprávním médiu. Televizní oslava je soubor šesti dokumentárních kapitol, jež odhalují fungování ČT na pozadí oslav 60. let její existence. Autory jsou studenti loňského prvního ročníku oboru dokument na FAMU – Zdeněk Chaloupka, Adéla Komrzýová, Tereza Freyová, Martina Ševčíková, Lumír Košař a Karolina Peroutková.

„Iniciativa přišla z Kavčích hor, ale já jsem navrhl, že přizvu své studenty a uzpůsobil jsem tomu i námět – Česká televize očima začínajících dokumentaristů, kteří zatím s touhle „továrnou“ nepřišli do styku,“ řekl dokumentarista Vít Klusák, který celý projekt zaštiťoval a vedl. Studenti měli natočit kritický nebo polemický pohled do instituce, za který na FAMU získali jeden kredit. Veřejnosti tím ale prokázali službu větší než kmetská ČT celým svým speciálním programem na svátek 1. května, kdy se datovalo i zmíněné jubileum.

Autoři dostali na natočení materiálu pouze jeden den a objekty pozorování si vybírali někdy až přímo na místě. „Je to ale poslední film, který jsem takto bez přípravy dělal,“ říká Zdeněk Chaloupka. „Nakonec mě překvapilo, že dokument jako celek vypadá dobře.“ Každá kapitola má svoje nosné téma, ať už Den otevřených dveří, který zpracovali Lumír Košař a Zdeněk Chaloupka, technické zázemí ČT Terezy Freyové, rozhodování o programu ČT Adély Komrzýové, jak vzniká zpravodajství Karoliny Peroutkové nebo vybírání koncesionářských poplatků Martiny Ševčíkové. Mladí režiséři dostali do týmu profesionálního kameramana, zvukaře a nakonec i střihače a jak sami podotýkají, bylo docela náročné naučit se profesionály z fleku koordinovat, ale o to vlastně také šlo.

V každém tématu je určitým způsobem obsažen koncept veřejnoprávnosti, ačkoliv to nebylo přímým záměrem. Košař a Chaloupka kupříkladu sledovali zaprutilé obránce toho, aby ČT poskytovala bezchybnou veřejnou službu – hnidopišného pana Lišku rozebírajícího časové souslednosti na Dnu otevřených dveří nebo členy Českého klubu skeptiků SISYFOS, kteří kontrolují, zda ČT dodržuje správné proporce měsíce Saturnu ve svých modelech a bojují proti „ezoterice“ ve vysílání.

Nakonec každá kapitola obsahuje silný moment, ať už přímo kritický nebo jen výmluvně poukazující na každodenní dramata autorské tvorby a fungování obrovského média. O tom se diskutovalo také po projekci na MFDF. „Bylo mi hrozně líto, jak Richardovi Samkovi nakonec zkrátili tu zprávu a naprosto jsem s ním soucítila,“ podotkla tehdy scenáristka Kristina Nedvědová s narážkou na hlavního protagonistu kapitoly o zpravodajství. „Sama to totiž dobře znám,“ dodala. Zuřivý reportér Samko, jehož nadšení pro toto povolání vyvolává sympatie, se smutně vrací do střižny a diváci vzpomínají, jak o pár minut předtím jeho šéf Zdeněk Šámal označuje televizní zpravodajství za z podstaty povrchní právě kvůli nedostatečné délce jednotlivých segmentů.

Technická kapitola vrcholí záznamem z předtočené zprávy o pomyslné nehodě v jaderné elektrárně Temelín. Marcela Augustová instruuje o požití jodových tablet a nutnosti schovat se doma a nevycházet ven. Přes titulky dokumentu slyšíme voice over debaty pracovníků ČT, že se tento záběr musí smazat, protože by mohla být vnímána jako poplašná zpráva. Nesmazal se, ale jiný natočený materiál se nakonec zveřejnit nepodařilo.

Asi nejvíce utrpěla část s ředitelem programu ČT Milanem Fridrichem a jeho nejbližšími spolupracovnicemi, dvojčaty Gabrielou a Simonou Noskovými. První pracuje jako programová dramaturgyně, druhá jako vedoucí plánování a skladby. Jejich kanceláře dělí jen tenká příčka s otevřenými dveřmi. Milují pohádky a legrační československé filmy a z rozborů sledovanosti zjistily, že jejich diváci také. To je náhoda! Diváci jsou totiž „strašně nostalgičtí“ a od veřejnoprávního média očekávají především dobrou legraci a hlavně jistotu. Jistotu, že si v pátek můžou pustit svoje Vyprávěj.

„Myslím, že se snadno používá „divák“, „náš divák“, „divák České televize“ jako výmluva. Je to nádoba, do které se nacpe cokoliv, co ti, kteří program tvoří, vlastně  sami chtějí. Přitom třeba samostatný pořad věnovaný jejich ohlasům byl zrušen,“ podotýká Tereza Freyová.

Televizní konzumenti podle Noskových nesnášejí slova „dramatický“ nebo „thriller“, pořadu takto označenému v programu potom křivky klesají. Kamera zabírá nejen fyzicky identicky vypadající, ale i na chlup stejně oblečené a učesané ženy, ale také kýčovité hrníčky, plyšové medvídky a DVD s Libuškou Šafránkovou vystavené na poličkách. V jedné chvíli vyjde najevo, že kvůli kvótám je pořad pro děti naplánován na 2.40  ranní a musí být zjednána náprava. Tento moment byl jedním z jablk sváru mezi tvůrci dokumentu a vedením ČT, protože mohl protagonistky ohrozit, ovšem nakonec ve filmu zůstal. Paradoxně je divákovi ČT po skončení příběhu sester Noskových především opravdu smutno.

Milan Fridrich zřejmě nosil v hlavě specifickou představu o tom, jak má tento dokument vypadat – důstojný vhled do veřejnoprávní instituce, která slaví jubileum. Zhomtnil ji už při úvodu na pozadí rozzářených širokoúhlých obrazovek. „Dobrý den, jmenuji se Milan Fridrich…,“ uvedl se narovnaný a sebevědomý. K všetečné a pro diváka příjemně neodbytné autorce Adéle Komrzýové se nejprve choval mile, až blahosklonně a bránil ji i před rozzuřenou Pavlínou Kvapilovou, toho času ještě vedoucí Nových médií, která se ani před rozjetými kamerami neudržela a mladé filmařce za její přítomnost na schůzce vynadala. „Ale to říkej mně,“ nechápavě namítal Fridrich. „Já jsem je přivedl.“ Samozřejmě, že nadřízenému nikdo nic vyčítat nebude, ale nedostatek mediálního koučinku některých zaměstnanců televize opravdu překvapil.

Jenže i Fridricha na konci natáčení nervy zklamaly a pasáž byla po dohodě mezi ČT a Vítem Klusákem zkrácena. Sama Komrzýová s nikým z televize už po natáčení do styku nepřišla.

„Vedení ČT projevilo zájem o několik zásahů, ale nemělo to formu diktátu. Nakonec jsme se dohodli, že film zůstal takřka beze změn, kromě dvou střihů. Jeden řešil situaci, v níž postava před kamerou upozornila, že právě hovořila tzv. off-record. Druhý střih zmírňuje závěr roztržky mezi Adélou Komrzýovou a Milanem Fridrichem. Přišlo mi slušné alespoň v něčem vyhovět, ale možná to byla chyba do filmu takto zasahovat,“ napsal Klusák na dotaz EJO k těmto zásahům, kterým sami studenti odmítli říkat cenzura. Toto slovo se v souvislosti s Českou televizí skloňuje právě nyní častěji než jindy díky kauzám „Drtinová“ nebo „petice a protipetice„.

K České televizi jsou nakonec studenti FAMU překvapivě velice shovívaví. „Nemyslím si, že by „televizák“ nebo zaměstnanec televize měla být urážka. To přece neznamená, že by práce nemohla vypadat dobře. Vidím to podobně jako Bohdan Bláhovec, který řekl, že sice točil popovou kapelu, ale to neznamená, že popem pohrdá,“ bránil instituci Lumír Košař  s narážkou na diváky MFDF nejlépe hodnocený dokument Show o dětské skupině 5 Angels.

„Moc se mi líbilo, jak je v Karoliny kapitole o zpravodajství vidět, že zaměstanci ČT existují v nějakých strukturách. Řekneme, že zpráva je povrchní nebo hloupá, ale stejně se musí zkrátit. A my, svobodní dokumentaristé jsme byli ve stejné situaci, kdy i naše práce podléhala určitým procesům, které třeba nejsou cenzura, ale nějaké limity existují,“ rekapitulovala Freyová.

„Je důležité dobře si osvojit filmový jazyk, naučit se jím vyjadřovat svoje pocity, stanovit si limity a hranice a příliš se nepřizpůsobovat,“ dodává Karolina Peroutková.

Vít Klusák sice během diskuze na MFDF zavtipkoval, že studenty v ČT už nikdo nikdy nezaměstná, ale druhým dechem dodal, že ne každá instituce by o sobě nechala natočit nezávislý film. A že i když se jedná o veřejnoprávní médium, tak ho ona otevřenost překvapila. Pozadí diskuzí o nezávislosti výsledného produktu mezi ČT a Klusákem a mezi Klusákem a studenty není z jejich výpovědí úplně čitelné, i tak vzniklo dílo, které si zaslouží pozornost nejen mediálních odborníků.

Zajímavá debata následovala v magazínu krátkých a studentských filmů Průvan na ČT Art, které se účastnily za mladé dokumentaristy Komrzýová a Freyová a ke stolečku v depresivních kulisách ze 70. let s nimi zasedl předseda Rady ČT Milan Uhde, ředitel vývoje pořadů a programových formátů Jan Maxa, režisér a vedoucí katedry dokumentární tvorby FAMU Karel Vachek a umělec Vladimír Turner. Diskutovalo se právě o veřejnoprávnosti a vůbec obhajitelnosti existence ČT. Škála názorů byla samozřejmě široká – od Turnerova úplného zavržení, po požadavky k větší otevřenosti vůči názorům mladých filmařů a filmařů obecně Milana Uhdeho a smířlivé upozornění Vachka, že dnešní generace už rozhodně není televizní a proto se nelze divit tomu, že je pro ně jako médium neatraktivní. Jan Maxa většinu času seděl se svěšenou hlavou.

„Vadí mi, když se z ČT apriori stane televize, na kterou se naplive. Protože ona není oddělená od společnosti. Je stejná,“ parafrázovala jeden z Vachkových výroků Tereza Freyová v kavárně MFDF. Jenže oba možná naťukli zásadní problém současné podoby České televize. Médium veřejné služby se má přece v ideálním případě snažit o kultivaci společnosti a ne jí přizvukovat v její smutné průměrnosti. Dnešní ČT vstoupila do kmetského věku oproti našim ostatním audiovizuálním médiím, ale vypadá, že si na zbytky sil sáhla vlastně už dávno.

Dokument můžete vidět zde.

Foto: Česká televize