V roce 2014 si země střední a východní Evropy připomínají pád komunistických režimů. Za uplynulé čtvrtstoletí postupně všechny prošly výraznou společenskou i politickou transformací, s níž souviselo i přebudování mediálních systémů a proměna žurnalistiky. Kam se jednotlivé státy posunuly? Proč mezi nimi nacházíme tak výrazné rozdíly? A proč povaha jejich médií a kvalita žurnalistiky často neodpovídají ideálům, jež do nich společnosti vkládaly na počátku demokratizačního procesu? Na tyto (a mnohé další) otázky hledala odpovědi konference CEECOM 2014.

Jež pod titulem Changing Media and Democracy: 25 Years of Media Freedom and Public Sphere in Central and East Europe proběhla od 12. do 14. června 2014 v polské Wroclawi. Jejím pořadatelem byla Středo- a východoevropská síť odborné asociace ECREA (European Communication Research and Education Association) ve spolupráci s Polskou komunikační agenturou, Univerzitou Wroclaw a International Communication Association.

Výjimečnost středo- a východoevropské situace

Když na konci 80. a počátku 90. let minulého století započal rozklad komunistického impéria, nikdo příliš neuvažoval o tom, že by nástupnické režimy mohly jít i jinou cestou než k vytvoření liberálních demokracií západního střihu. Jak ovšem v jedné plenárních diskusí konference CEECOM 2014 upozornil polský politolog Andrzej Antoszewski, o čtvrtstoletí později musíme připustit, že demokracie není jediným výstupem transformačního procesu a že proces demokratizace probíhal v různých zemích různě. V některých státech došlo v klíčových momentech ke zvratům, na jejichž konci jsou autoritářské státy typu Maďarska a Ruska, či velmi znepokojivé vývojové tendence jako na Ukrajině. Vliv na tento vývoj přitom měla řada různých faktorů, jejichž význam lze často jen obtížně posoudit.

Situace států střední a východní Evropy na konci 80. let byla zajímavá především tím, že se politická a společenská transformace trefila do období zásadních technologických změn, souvisejících s nástupem digitálních technologií, rozšířením kabelového a satelitního televizního vysílání – a konečně vynálezem a rozšířením systému World Wide Web. Podle Auksė Balčytienė z litevské Vytautas Magnus University v Kaunasu nebyly postkomunistické společnosti na tolik změn připravené: zatímco západní společnosti zaváděly technologické novinky postupně a měly dostatek času na hledání odpovědí na etické či právní otázky, které s nimi souvisely, ve střední a východní Evropě na podobné diskuse nebyl čas. Výsledkem je, tvrdí Balčytienė, civilizace bez morálního rozměru – což se výrazně promítá i do charakteru médií a žurnalistiky.

Další pozoruhodný pohled na vývoj médií nabídla v rámci plenární sekce CEECOM ruská akademička Elena Vartanova, která především poukázala na to, že transformace médií probíhala na různých úrovních – makroúrovni (změny legislativy apod.), úrovni mediálních struktur (vlastnictví mediálních domů a jeho koncentrace), úrovni mediálních obsahů a konečně úrovni novinářských praktik. Přestože všechny tyto roviny jsou vzájemně propojené, ovlivňují je různé faktory. Pokud jde o novinářské praktiky, nenajdeme například mezi státy východní a západní Evropy velké rozdíly, protože na této rovině rozhodují faktory jako digitalizace, zrychlení práce či multiprofesionalizace. Na charakter žurnalistiky ovšem mohou mít rozhodující vliv ostatní roviny, přičemž nikdy nelze spolehlivě říct, která z nich je nejdůležitější.

Rozdíly mezi státy: kde hledat příčinu

Profesor Peter Gross hovoří o mediálním systému Rumunska na jedné z plenárních sekcí. (zdroj: Francois Heinderyckx via Twitter)

Jednou z klíčových otázek CEECOM bylo také to, zda lze o státech střední a východní Evropy z hlediska charakteru jejich médií a žurnalistiky mluvit jako o homogenním celku. Ukazuje se, že tomu tak spíše není. Mezi jednotlivými státy jsou totiž výrazné rozdíly, ať už z hlediska toho, kdo jsou novináři, jaké role zastávají, ale i pokud jde o jejich pohled na novinářskou etiku či odpovědnost žurnalistiky.

Z tohoto hlediska byly podnětné především příspěvky profesora Davida Weavera (Indiana University, USA) a profesorky Susanne Fengler (Technická univerzita Dortmund, Německo). David Weaver představil některé výstupy dlouholetého výzkumu, shrnutého v knize The Global Journalist (metodikou tohoto výzkumu se inspiruje i studie Worlds of Journalism), Susanne Fengler se věnovala projektu MediaACT, jenž srovnával systémy odpovědnosti žurnalistiky ve 14 evropských zemích (Česká republika ovšem nebyla zahrnuta). Z obou studií vyplývá, že cesty, jimiž se ubírá žurnalistika v postkomunistických zemích se různí. Někde se podařilo implementovat řadu funkčních mechanismů, jinde pracují žurnalisté v podmínkách, jež (aspoň pokud jde o porovnání jejich názorů) odpovídají spíše rozvojovým zemím.

Pokud ovšem existují takovéto rozdíly – a lze tedy říci, že společná historická zkušenost s komunistickým režimem není dostatečně sjednocující prvek –, je na místě se ptát, co tedy povahu médií a žurnalistiky skutečně ovlivňuje. Zdá se, že řešením by mohlo být důkladnější studium národních kultur, soudě tak aspoň dle množství příspěvků, jež po tomto řešení na konferenci CEECOM volaly.

Asi nejvýstižněji to vyjádřila Elena Vartanova, když vysvětlovala, že vnímat minulost ruské žurnalistiky jen jako žurnalistiky komunistické je krátkozraké: „Žurnalistika by měla být posuzována v kontextu literatury a kultury,“ tvrdí Vartanova, „a při tomto posouzení bychom měli jít dál, před komunistickou éru. Současná role novinářů ve společnosti patrně souvisí s tím, jakou roli hráli v dávných časech utváření národních států. Například v Rusku se novináři podíleli na konstrukci identity národa, jež byla silně ovlivněna státem. Komunismus byl jen variantou tohoto rozložení sil a současný Putinův režim mu odpovídá také.“

Současná role žurnalistiky

Specifika historického vývoje vedla k tomu, že otázka společenské role žurnalistiky je v postkomunistických zemích možná ještě naléhavější než v „západním“ světě. Obraz, jež nabídli přispěvatelé konference, přitom vesměs není příliš růžový. Profesor Peter Gross z University of Tennessee mluvil na příkladu Rumunska o nebezpečí klientelismu, korupce médií a jejich symbióze s politickou mocí. Zatímco například ve Spojených státech a dalších zemích se internet stal účinným (a vlivným) nástrojem občanské společnosti, pro postkomunistické země to úplně neplatí, protože občanská společnost je tu stále velmi slabá.

Proces tvorby žurnalistických standardů a hodnot probíhal i v tradičních demokraciích nesmírně dlouho – a tento cenný čas neměly postkomunistické státy k dispozici. Na to poukazovala již zmiňovaná Auksė Balčytienė: zatímco západní státy nejprve vytvořily standardy pro demokratické fungování tisku a vysílání a postupně je přizpůsobovaly dalším technologickým změnám, státy střední a východní Evropy musely rámec fungování médií vybudovat rychle a najednou.

Přesto ale není nutné propadat skepsi. Na konferenci CEECOM bylo prezentováno přes 150 příspěvků a mnohé z nich se věnovaly možnostem, jež současné mediální prostředí před žurnalistikou otevírá. Obecný závěr by tak nejspíš mohl znít: postkomunistické státy urazily za oněch 25 let velký kus cesty, je ovšem otázkou, zda je nadále účelné srovnávat jejich povahu se západními modely. Možná je čas vrátit se „k sobě samým“, ponořit se hlouběji do vlastní historie a hledat příčiny současného charakteru médií a žurnalistiky také v době před nástupem komunismu.