University of East Anglia nedávno vydala krátké prohlášení o tom, že v roce 2020 otevře jako první na světě magisterský studijní program oboru komiksová studia. V prohlášení Dr. Frederik Byrn Køhlert, který pracuje na fakultně Amerických studií při UEA, mimo jiné říká, že komiks nikdy relevantnější a důležitý. V Anglii (i celosvětově) nabízí kurzy zaměřené na komiksová studia hned několik univerzit, žádný ale nepřesahuje délku dvou semestrů.

Vznik samostatného akademického pracoviště, které se věnuje komiksovým studiím, je pro obor velkým krokem. Doposud se v akademických kruzích komiksovým studiím většinou věnovali akademici jiných či příbuzných oborů, např. literárních věd nebo mediálních studií. Předměty a kurzy věnované komiksu (především v českém prostředí) nemají ukotvenou kontinualitu a představovaly spíše jakési zpestření, doplnění a v očích leckterých studentů cestu k lehkému získání potřebných kreditů.

Já na pokračování

Frederick Byrn Køhlert ve své nové knize Serial Selves: Identity and Representation in Autobiographical Comicstvrdí, že současný autobiografický komiks svou povahou představuje důležitou platformu mediální reprezentace. V kultuře, které více a více dominuje vizuál (tato tendence jenom posiluje v online prostředí, které je přeplňené snadno sdílitelnými memy a infografikami), nabízí autobiografický komiks způsob převzetí kontroly nad reprezentací přímou, ideologicky a významově nabitou cestou (Køhlert, 2019: 3).

Kniha se zaměřuje na autobiografické komiksy, které komunikují skrze autorovo já zástupce marginalizovaných skupin lidí – fyzicky hendikepované, LGBT komunitu, sexuálně zneužívané nebo ty, kteří se na každodenní úrovni setkávají s rasismem. Narozdíl od klasické literární autobiografie, která hlavně v případě memoárů představovala reprezentativní vzpomínky „velkých bílých mužů“ je komiks relativně bezpečným útočištěm znevýhodněných skupin.

e jen logické, že vznik alternativního komiksu na začátku osmdesátých let, který ukázal obsahovou a významovou důležitost média, přímo souvisí s autobiografickým komiksem, mimo jiné s díly jako Binky Brown Meets the Holy Virgin Mary Justina Greena (1972), antologie Wimmen‚s Comix (1972-1992) nebo v roce 1992 Pulitzerovou cenou oceněným MausemArta Spiegelmana.

Platforma neprivilegovaných

Komiksová forma přitom od svých počátků pracuje s černou a bílou – nejen barevně, ale i významově. Stereotyp a určitá neměnnost jsou prvky, které jsou s komiksem pevně spjaty dodnes, minimálně v jeho mainstreamové podobě.

Transmediální universum Marvel comics, které je pravděpodobně nejvýdělečnější a také nejviditelnější franšízou dnešní populární kultury je i přes vzácné výjimky přehlídkou hegemonických pozic. Většina ansáblu pochází z privilegovaných skupin, je bílá, bohatá, vzdělaná, nebo zastupuje mocenskou strukturu západní civilizace.

Můžeme sice argumentovat, že jde o nutný zůstatek daný dobou a místem vzniku (Amerika 40.-60. let), jde ale spíš o neschopnost opustit zakořeněný symbol. Tam, kde tvůrci alternativního komiksu zpočátku vycítili potřebu superhrdinský žánr “polidštit” nebo ho ve snaze o nalezení nového, nevyčerpaného narativu podrobili v rámci žánru perverzním změnám (Watchmen, Návrat temného rytíře, Killing Joke), se důležitá část z nich zaměřila na přesný opak a otevřela tak cestu všem ostatním.

Periferie jako útočiště

Jak ukazují autobiografické komiksy rozebírané v Serial Selves, stereotyp a karikatura mohou skrze svůj juxtapoziční charakter sloužit i jinému reprezentativnímu systému.

Michael D. Harris říká, že “obrazy a ztvárnění pomáhají ideologickým konstruktům, jako je rasa, získat podobu v reálném světě. Vytvářejí a potvrzují identitu. Ve chvíli, kdy jsou obrazy spjaté s mocí, dokáží vnutit a zdůraznit sociální a konceptuální modely na ostatní” (Harris, 2003: 14).

Stejně jako univerzalita a serialita “velkých” superhrdinských komiksů, nesoucí archetypální příběhy obalené současnými komoditami, reaguje na periferii zájmu alternativní autorský komiks na momentální stav svým vlastním, intimním, nevybíravým způsobem. Představuje mediální platformu, která komunikuje sdělení cizí mainstreamu a dokáže postihnout témata, která zahrnují společenské skupiny a fenomény, které jen ztěžka bojují o místo, nebo se o nich mluví způsobem, který je zbavuje jejich informační a myšlenkové hodnoty.

Dlouhý boj o legitimizaci

Podle Thierry Groensteena už „komiksové umění nemusí nic dokazovat“(Groensteen in:Heer-Worcester,2009: 3), protože nečeká na velká a zásadní díla, která by legitimizovala jeho kulturní pozici, komiksový kánon už tato díla dávno nabízí. Ve skutečnosti ale nejde o jednotlivá komiksová díla, ale o účinnost a význam média jako takového.

V práci jako je právě Serial Selves nebo v jejím autorem iniciovaném vzniku univerzitního magisterského programu nachází komiksové médium potenciální oporu pro svůj další vývoj.

Legitimizace komiksu je i přes jeho relativní všudypřítomnost teprve na začátku, i přes dlouhodobé snahy. Dominantní dojem je totiž stále poplatný mainstreamové podobě komiksu.  Jeho potenciál, který je –přestože to může působit přesně naopak – ve svém juxtapozičním charakteru stavícím vedle sebe slovo a obraz, hypoteticky nevyčerpatelný a může na sebe brát rozličné podoby.

Možná právě v dnešní době, kdy individualita představuje sama pro sebe problém, dokáže outsiderské spektrum média, které spojuje autory, náměty a publikum z marginalizovaných skupin společnosti, stát vysílačem, který nejenže dovolí hlasu být slyšet, ale který ho navíc naplno rozkřičí.

Zdroje:

KØHLERT, Frederik Byrn. Serial selves: identity and representation in autobiographical comics. New Brunswick: Rutgers University Press, 2019

HARRIS, Michael D. Colored Pictures: Race and Visual Representation. University of North Carolina Press, 2003.

Zdroj obrázku: M. Coghlan/Flick.com