Pokud se mluví o komunikaci vědeckých výsledků, komiks zřejmě není prvním vhodným médiem, které člověka napadne. Ať už kvůli zjednodušujícímu kreslenému formátu stripů, nebo krátkým „bublinovým“ textům. Právě díky těmto kvalitám je ale komiks mimořádně vhodnou formou pro popularizaci vědeckého výzkumu a k jeho rozšíření mezi širší veřejnost či mezi samotné respondenty. Solip Park, jihokorejská doktorandka působící na Aaltově univerzitě, pro svou disertační studii expatriotů a vzdálených pracovníků ve finských herních společnostech takový komiks tvoří, a to již více než dva roky. Solip Park nicméně komiksy kreslí a píše už odmalička a konkrétně do tvorby výzkumného komiksu se pustila již ve své diplomové práci. V rozhovoru pro Evropskou observatoř žurnalistiky (EJO) se bavíme o jejích komiksových začátcích, profesní kariéře a výhodách či výzvách komiksové tvorby ve spojení s akademickým výzkumem.

Komiks jako prostředek k sebevyjádření

Kdy jsi začala kreslit první komiksy? 

To bylo ještě v Koreji, na základní škole, kde jsme přes prázdniny dostali za úkol napsat diář. Já nakreslila obrázky a napsala krátký text, protože jsem nerada psala v ruce. Máma s tátou byli malíři, táta učil umělecké předměty a máma učila výtvarnou výchovu na soukromých kurzech. Odmalička jsem se tak pohybovala v uměleckém prostředí. V šesté třídě jsem poprvé nakreslila sama sebe jako postavičku, která má obrovské kulaté brýle a kterou v komiksech používám dodnes. Nemám ale umělecké vzdělání, prostě jsem vždycky napsala krátký text a přikreslila k němu nějakou postavičku. 

Mohla bys popsat svou první komiksovou sérii Solip’s Daily? 

Solip’s Daily jsem začala vkládat na Facebook kolem roku 2010, když jsem žila v USA. V sérii jsem zaznamenávala komické chvíle, které se mi tam přihodily. Tehdy jsem sdílela komiksy jen mezi přáteli, kteří si je hned oblíbili. Pamatuji si, že jsem při studiích na univerzitě Carnegie-Mellon kreslila karikatury spolužáků. Někteří mají karikaturu dodneška na facebookové profilovce, což mě ohromně těší. S tvorbou Solip’s Daily jsem pak pokračovala i ve Finsku. Vždy jsem měla nějakou hlavní práci a komiks byl můj vedlejší koníček, prostředek k sebevyjádření. Dnes si sice tu a tam komiksovou tvorbou vydělávám, ale jde spíš o menší zakázky, dělám třeba zákazníkům karikatury na svatební oznámení. Hlavní ocenění mé práce je, když se lidem líbí. Řekla bych ale, že jsem samotný proces tvorby hodně zprofesionalizovala, a to nejenom v návaznosti na svou diplomovou práci, ale hlavně i nyní v Game Expats Story.

Zmínila jsi svou diplomovou práci, jejíž součástí byla komiksová série A Brief History of Digital Play. O čem tvoje diplomka byla? 

To bylo v době, kdy jsem přišla do Finska a ukončila pracovní poměr v korejském Nexon Computer Museum (NCM), kde jsem kreslila Museum-toon. Tenhle komiks začal opět u karikatury, kterou jsem udělala jednomu ze zaměstnanců muzea. Ostatní pak viděli i jednu z epizod Solip’s Daily, která byla o mé tamější práci, a říkali mi: „Co kdybys nám nakreslila pár stripů o historii počítačů, abychom to tady mohli vystavit?“. A výsledkem je, že je Museum-toon v NCM stále vystavený, v tištěné verzi. Bylo to tedy součástí mé práce, ačkoliv to nebylo její původní náplní – byla jsem projektová manažerka.

Po příchodu do Finska jsem si řekla, že bych na Museum-toon mohla navázat, a tak vznikla série komiksů A Brief History of Digital Play. Byl to původně můj osobní projekt, pro portfolio. A protože jsem do Finska přišla za studii na Aaltově univerzitě, po čase jsem musela vymyslet téma diplomové práce. Shodou okolností právě v době, kdy jsem se ve Finsku objevila, otevírali Finnish Museum of Games. Přihlásila jsem se tam na stáž a na základě zkušeností z Museum-toon jim nabídla, že bych o jejich muzeu mohla udělat komiks. Byli z myšlenky nadšení, a všimla jsem si, že hlavně místní kurátoři byli rádi, že z mojí analýzy vznikne něco hmatatelného. Se stejnými kurátory jsem pak dělala rozhovory pro svou diplomku a v muzeu jsem prováděla i pozorování. 

Jak konkrétně si komiks v analýze využívala? 

Bylo to hodně improvizované. Musela jsem spojit výzkumný plán s komiksem, který jsem začala tvořit později. Komiks byl v podstatě moje pomůcka k rozhovorům a pozorováním. Při obojím jsem si dělala črty, něco jako terénní poznámky. Z těch črtů pak po pár přepracováních vznikly komiksy. Ty jsem opět vkládala na internet a součástí diplomky tak byla i analýza komentářů mých sledujících. Jelikož jsem se v komiksech věnovala dějinám herního hardwaru a počítačových her, čtenáři mi třeba psali, s jakými hrami se setkali v dětství poprvé. Do výzkumu jsem tak mohla zapojit i ostatní lidi mimo muzeum a mimo Finsko a tematizovat jejich první herní zážitky. Taky jsem zjistila, že výzkumný komiks mi umožňuje zmíněnou improvizaci – nelze vše dopředu předvídat, když člověk dělá umělecky založený výzkum. Někdo by mohl tvrdit, že to tím pádem není věda, ale mě právě tohle propojování perspektiv umění a vědy baví asi nejvíc.

Čemu se věnuješ ve svém doktorandském výzkumném komiksu Game Expats Story v jeho třech sezónách? 

Game Expats Story je o mém doktorském výzkumu expatů a vzdálených pracovníků ve finském herním průmyslu. Sezóny vkládám na Instagram a Facebook. Každý týden zde také sdílím epizody o 9 stripech. První sezóna pokrývá můj dlouhodobý a publikovaný výzkum devíti jihokorejských expatů. Po jejím uveřejnění se v komentářích začali ozývat další cizinci z finských herních společností s tím, že jejich zážitky jsou podobné. Také na večírcích herních vývojářů jsem mohla jenom vytáhnout mobil, ukázat lidem komiksy a vysvětlit jim, o co se jedná. Komiks tak pro mě byl rychlou a příjemnou cestou, jak nabrat pro studii další respondenty. První sezóna mi ve výsledku pomohla sehnat více než dvacet respondentů, jejichž zkušenosti během covidové pandemie pokrývám v sezóně druhé a také v již publikovaném výzkumu. Ale protože se mi nepodařilo zachytit všechny jejich příběhy, začala jsem se třetí sezónou.

Chci bořit předsudky vůči herním výzkumníkům

Komiks ale také používáš jako pomůcku k opakovaným a návazným rozhovorům. K čemu ti při nich komiksy slouží? 

Opakované rozhovory používám jako metodu v dlouhodobém výzkumu. V komiksech respondentům ukazuji specifické formulace nebo témata, které vzešly z prvních rozhovorů. Můžu jim tak jednoduše demonstrovat, o čem jsme mluvili v rozhovoru před několika měsíci. A také se díky tomu mohu doptávat na změny, které se udály v jejich životě, což je dobré pro komparaci dat. Komiksy ale používám i v návazných rozhovorech. Stalo se mi, že jeden sledující nesouhlasil s nějakým vyobrazením a ve výsledku se z něj stal můj respondent. Text v obdélníkovém, instagramovém formátu totiž musí být hodně krátký a zhuštěný, většinou i měním předpřipravený scénář. Komiksy tak často vyvolají větší diskusi, zejména když je v nich nějaké citlivější nebo kontroverzní téma.

V jakých aspektech ti komiks obecně pomáhá při výzkumu? 

K seznámení se s daty, což je první krok kvalitativní analýzy. Také k většímu zapojení respondentů a udržení jejich zájmu o výzkum. A samozřejmě i k výzkumné popularizaci. Dříve jsem pracovala v herním průmyslu a vím, že jsou herní výzkumníci samotnými vývojáři vnímáni jako lidé, kteří jsou jim hodně vzdálení. Mým cílem je překonávat tuhle bariéru, tak aby jim minimálně došlo, že i výzkum může být zábavný. U některých respondentů se stávalo, že mi říkali: „To je můj příběh, že ano?“. Jelikož jsou v komiksu anonymizované postavičky bez identifikovatelných znaků, nemůžou tomu přijít na kloub. Moje postavičky jsou navíc často kombinací různých respondentů a jejich zkušeností. Komiks také mohu používat k vizualizaci dat nejenom na akademických konferencích, ale i při výuce – je to velice přístupné médium pro mladší studenty.

Podle čeho se rozhoduješ, co vložíš do komiksu a co do výzkumného článku? Jaká data se lépe hodí do komiksu a jaká do článku?

Osobně vnímám komiksy a články jako dvě odlišná média a formy. Rozdíl mezi článkem a komiksem si představuji jako rozdíl mezi knihou a její filmovou adaptací. Ve článku, podobně jako v knize, prezentuji obecný kontext, problém vnímám v jeho celku, a tak i jeho tematické kategorie jsou obecnější. V komiksových epizodách, podobně jako ve filmové adaptaci, sice také prezentuji určitá témata, ty jsou však daleko víc o jednotlivostech a o určitých zážitcích, které se mohly přihodit více respondentům. Komiksem tak ilustruji spíše všední situace a vkládám do něj to, co bude mít odezvu u sledujících.

To lze demonstrovat na příkladu komiksu s jihokorejským respondentem, který v herním studiu vypil několik ciderů v domnění, že je to nealkoholický nápoj – v Koreji tomu tak totiž je, ale ve Finsku ne. Opil se tak v pracovní době, ale nikdo z jeho finských kolegů na to nijak nezareagoval, což ho překvapilo. Taková epizodka se logicky objeví spíše v komiksu, než v článku – tam bych ji včlenila třeba pod širší kategorii „střet odlišných kulturních zvyků“. Je to také hodně o formálnosti akademického výzkumu.

Šíření komiksů na sociálních sítích je výzva

Co jsou podle tebe hlavní výzvy při tvorbě výzkumného komiksu? 

Kresba komiksů a psaní scénářů zabírá hodně času, celkově mám jednotlivé sezóny rozplánované na půl roku až rok. Bylo to náročné zejména v prvním roce doktorského studia, když jsem nebyla placená univerzitou jako výzkumnice. Musela jsem tak skloubit práci na částečný úvazek, výzkum a kreslení a psaní komiksu. Většinou to končilo tak, že jsem si prodlužovala pracovní dobu a kreslila po večerech. A je to konec konců i finančně náročné. Abych to mohla dělat profesionálněji, musela jsem si koupit třeba tablet a Cintiq monitor. Pro šíření svých komiksů jsem taky závislá na sociálních médiích, konkrétně od společnosti Meta. Co když se ale jednou Meta rozhodne přestat podporovat třeba Instagram? Mám sice zálohu komiksů na platformě Tapas, ale tam mám jen minimum reakcí. A i když jsem zkoušela obsah promovat víc a zaplatit třeba Instagramu za reklamu, podobné influencerské praktiky jsou mi cizí a moc je neumím.

Cítíš podporu ze strany univerzity v tom, co děláš? A plánuješ mít třeba komiksy i v disertaci? 

Komiksy budou součástí příloh a jsem ráda, že je mi to umožněno. Mám výhodu, že jsem na umělecké fakultě a mám přístup ke grafickým nástrojům. Aaltova univerzita je také obecně známá pro podporu umělecky založeného výzkumu. I když místní profesoři nemusí nutně rozumět videoherní produkci, stále se můžu spolehnout na to, že uznávají komiks a umění jako součást výzkumu. 

Rozhovor byl autorem přeložen z angličtiny.