Jaká byla role médií a novinářů během událostí roku 1968? Jak se v té době rozvíjela žurnalistika? Co znamenalo zrušení cenzury v praxi? A jak reagovala média na okupaci v srpnu 1968? Jak na práci v médiích vzpomínají tehdejší novináři? O tom se diskutovalo na Rozpravách o českých médiích, kterých se zúčastnili dva členové Klubu novinářů Pražského jara Jindřich Beránek a Karel Lánský a také mediální historik Jakub Končelík z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK.

Cenzura do ledna 1968

Již od komunistického státního převratu v únoru 1948 hrála cenzura v médiích významnou roli. Až v roce 1966 se poměry začaly alespoň mírně uvolňovat. Tehdy totiž vešel v platnost zákon, který umožnil novinářům s cenzurními organizacemi vést rozpravy; do té doby byla cenzura legislativou oficiálně nepřiznána.

„Cenzor seděl přímo v redakci a dostal do ruky obtahy, ze kterých se prakticky dělaly korektury. V těch dobách, kdy se s nimi nedalo diskutovat, cenzurovali například i křížovku,“ popsal Beránek. Tradovala se například historka o tom, že v Mladé frontě jeden cenzor křížovku špatně vyluštil a kvůli tomu byl celý náklad zrušený.

O Pražském jaru v médiích v roce 1968 diskutovali Jakub Končelík, Jindřich Beránek a Karel Lánský (zleva).

Cenzoři však měli potíž v tom, že za novináři v drtivé většině až na světlé výjimky pokulhávali ve svém vzdělání. Cenzurní orgán měl tabulkově 271 míst, které se nikdy nepodařilo naplnit; měl potíž sehnat jakéhokoliv člena, který s nadsázkou umí alespoň číst a psát. Nejvíc v něm bylo číšníků či dámských krejčích, jedna třetina cenzorů měla dokončené pouze základní vzdělání a lidé s vysokoškolským vzděláním se v něm prakticky nevyskytovali.

„To se potom projevovalo i v poněkud bizarních střetech mezi autorem a cenzorem; nabízí to zoufalé situace, kdy vzdělaný novinář komunikuje s nevzdělaným cenzorem, ale ten nevzdělaný cenzor ve svém bludném přesvědčení má vždy navrch, protože má rozhodovací pravomoc, což je dost deprimující,“ popsal Končelík.

Když se potom v roce 1966 podařilo rozpravu mezi cenzory a novináři prosadit, byla to pro novináře úleva. „Cítili jsme se daleko svobodnější než předtím a cenzura neměla možnost zakázat úplně všechno. Když někde něco vyšlo v rozporu s ideologií a někdy to bylo i proto, že ti cenzoři byli pitomí, tak to pak vycházelo i jinde,“ uvedl Beránek. Cenzuru tak novináři podle Beránka nebrali příliš v úvahu. „V novinách jsme se snažili chovat tak, že když někdo přišel a řekl, že tohle tam být nesmí, hádali jsme se o tom,“ doplnil. Co kontroverzního nebo minimálně rozporuplného se do médií dostalo, či nikoliv, však bylo do velké míry dílem náhody a štěstí.

Socialismus s lidskou tváří

K zásadnímu obratu došlo na počátku roku 1968. Pátého ledna byl do funkce prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany jmenován Alexander Dubček – a od té doby se začaly věci dávat do pohybu. „Nejvíc mě překvapilo, když Dubček 25. února na Staroměstském náměstí neříkal žádné soudruzi a soudružky, ale řekl milí Pražané, a zaznělo to, co pak bylo heslem Pražského jara, a to je socialismus s lidskou tváří. Zaznělo to strašně lidsky,“ podotknul Beránek.

„Dubček neříkal žádné soudruzi a soudružky, ale řekl milí Pražané, a zaznělo to, co pak bylo heslem Pražského jara, a to je socialismus s lidskou tváří. Zaznělo to strašně lidsky,“ vzpomíná pamětník a mluvčí Klubu novinářů Pražského jara Jindřich Beránek.

Za tři týdny od jmenování Dubčeka – 21. ledna 1968 – vyšel v deníku československých odborů Práce iniciační článek, kterým Pražské jaro odstartovalo. Nesl název „Oč dnes jde“. „Nabídl perspektivu, která nebyla doposud zvykem, a hezky navazoval na to velké očekávání, které vzbudila volba Dubčeka do čela Komunistické strany. Dubček nebyl úplně známou postavou, nebylo patrné, co od něj očekávat, ale zároveň byl politik charismatický, který svou lidskou tváří mezi posluchači vyvolával očekávání větší než veliké,“ uvedl Končelík.

Unikát mezi zeměmi východního bloku

Vedení Komunistické strany i společnost jako celek usoudila, že cenzura skutečně není potřeba, takže už 4. března Ústřední výbor rozhodnul o pozastavení činnosti Ústřední publikační správy, hlavního cenzurního orgánu. Správa je potom v červnu zrušena úplně, což se dotklo například i vysílání Československé televize (více o tom se můžete dočíst zde).

Novináři tak postupně začali kolíkovat pole a zjišťovat, co si mohou dovolit. Změnila se jejich ochota kooperovat a zajímat se o to, co vlastně čtenáři chtějí číst, a stejně tak se proměnila i ochota čtenářů komunikovat s novináři. „To vytvořilo dynamický postup, kdy novináře začala jejich práce zase bavit a čtenáře začali jejich tiskoviny opět bavit číst,“ prohlásil Končelík. Postupně se ukazuje, že je možné hranice posouvat čím dál tím více. Najednou má zase smysl noviny psát i číst, a to hlavně proto, že dochází k interakci.

„Vytvořilo dynamický postup, kdy novináře začala jejich práce zase bavit a čtenáře začali jejich tiskoviny opět bavit číst,“ popisuje mediální historik Jakub Končelík.

Následně je dokonce přijat zákon, který stanovuje, že cenzura je nepřípustná. „To je mimořádný vývoj, který nemá úplně obdoby v zemích východního bloku, je pozoruhodný ve svém dosahu. Ale zároveň je potřeba konstatovat, že vlastně jenom klopýtá za reálným stavem věcí, protože novináři už po nástupu Dubčeka začínají zkoušet, co je vlastně možné, a ten dynamický vývoj zdaleka předstihne nejfantasknější představy, které mohl český novinář na začátku ledna roku 68 mít. V zásadě se novináři úplně urvou ze řetězu,“ popsal Končelík.

„Osmašedesátý rok byl skutečně veliký průlom ve všech oblastech,“ potvrdil Lánský. Pro novináře tak rozhodně nebylo obtížné přepnout se na svobodnější režim; dovolili si to, co bylo do té doby naprosto nemyslitelné. Například redaktoři časopisu Student odjeli do Mnichova udělat rozhovor s novináři ze Svobodné Evropy, což je podle Končelíka mimo rámec toho, co bylo v ostatních zemích východního bloku představitelné. Do slovníku se například vrátilo i slovo „skandál“, a to bylo nevídané, jelikož v socialistické společnosti se všichni (údajně) chovali mravně a spořádaně.

Cesta ke zrušení cenzury

Cesta k zákonnému zrušení cenzury však nebyla procházkou růžovým sadem. Byla velice dlouhá, bolestivá a je tak právem pokládána za jeden z největších úspěchů Pražského jara. Je to zároveň jedna z mála operací, kterou se tehdy podařilo úspěšně dokončit.

Už na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v létě roku 1967 poprvé otevřeně zazní, že tvůrčí obec není ztotožněná se systémem kontroly informací tak, jak byl nastavený. Novináři se od cenzury distancují také, i když někteří spíše obezřetně. „Samotná novinářská obec se do boje o zrušení cenzury zapojí v takovém zvláštním režimu, kdy část novinářského svazu, zejména jeho pražská organizace, je velmi hlasitým zastáncem zrušení cenzury a velmi otevřeně tento požadavek volá do světa, zatímco druhá část tehdejšího svazu novinářů je taková opatrná a mlčící,“ upřesnil Končelík.

Dubčekova úloha byla v tomto směru komplikovaná. Po jeho zvolení byla totiž Komunistická strana rozdělená a on se neměl úplně o koho opřít, proto se rozhodl, že se opře o veřejnost, a tedy se zprostředkovaně musel opřít o novináře. „Tento vztah vzájemné potřeby potom vykultivovali obě strany do tvaru, kdy zrušení cenzury se jevilo Dubčekovu křídlu ve vedení strany jako rozumný krok, kterým se podaří získat silnější postavení na vnitropolitické scéně,“ zmínil Končelík. Celý tento vývoj a všesměrný tlak tak postupně dotlačil politické elity k tomu, aby konstatovaly, že cenzura neplní svou úlohu.

Srpnová intervence v rozhlasu

V srpnu ovšem nastal další zlomový obrat: v průběhu večera z 20. na 21. srpna na ruzyňské letiště přistály speciální jednotky sovětské armády, které obsadily budovu Ústředního výboru KSČ a nejdůležitější média, usilovaly o zajištění informačního monopolu a v průběhu dalšího dne zpoza hranic dorazilo ozbrojené jádro. To byl postup, který se připravoval už od května.

„Politický scénář byl takový, že na zasedání předsednictva Ústředního výboru pučisté – budoucí dělnicko-rolnická vláda – převezmou kontrolu nad předsednictvem, prosadí odhlasování prohlášení, které poté odvysílá rozhlas. Jenomže ono se jim to nepodařilo, kontrolu nad předsednictvem nepřevzali, naopak se jednání protahovalo donekonečna, až se prolnulo se samotným počátkem intervence. Dubčekovo vedení se dozvědělo o tom, že naši „spojenci“ nás okupují, a vydalo odmítavé prohlášení k intervenci. To, jak to celé bylo naplánováno, začalo kolabovat. Intervence jako celek totálně a fatálně politicky selhala a už se nikdy nepodařilo obnovit ten ideál komunistické internacionály. To, co se odehrálo v létě 1968, naprosto zásadně rozbilo internacionální jednotu komunistických stran v Evropě. Zásadní roli na tom má rozhlas a ti rozhlasáci, kteří byli u dění,“ popsal celou situaci Končelík.

Jedním z nich byl i Karel Lánský. „Srpnové dny roku 1968 jsou časem, kdy rozhlas zažil jedny z nejslavnějších časů své existence – jeho úloha byla do značné míry dějinná. Hodina byla na některé události dlouhá jako celý den. U něčeho člověk byl, něco se dozvídal dodatečně. Byl to opravdu přelomový okamžik,“ vzpomíná nostalgicky Lánský, který v roce 1968 do Československého rozhlasu nastupoval.

„Byl to rozhlas, který řekl národu: doba je vážná, ale o žádnou sovětskou pomoc žádat nebudeme,“ říká pamětník a tehdejší zaměstnanec Československého rozhlasu Karel Lánský.

„Je třeba vidět, že v té paletě médií počínaje místním tiskem a okresními novinami a konče těmi centrálními má rozhlas – bez toho, že bychom mu chtěli fandit, protože jsme tam pracovali – jednu prioritu: že když se něco šustne, tak je to rádio první,“ uvedl Lánský s tím, že rozhlas podle něj byl – a ostatně stále je – na špici dění jednoduše proto, že zpráva musí být řečena nejen věrohodně, ale hlavně včas. V rozhlase podle něj byli kvalifikovaní odborníci, protože kladl vysoké nároky a mohl si dovolit vybírat. I proto se v rozhlasácích našla veliká odvaha okupantům vzdorovat.

„Počítal jsem s tím, že nás ti, kteří měli mocenské prostředky, snadno mohou přemoci armádou, tajnou policií, tak jsem prohlášení, které znamenalo totální kapitulaci a vyúsťovalo v žádost o sovětskou pomoc, roztrhal. To je věc, za kterou se můžu pochlubit,“ popsal Lánský. „Byl to rozhlas, který řekl národu: doba je vážná, ale o žádnou sovětskou pomoc žádat nebudeme, naopak budeme stát za politikou prospěšnou našim lidem,“ dodal.

Beránek k tomu podotknul, že srpnové dny jsou pamětníky považovány za jedny z nejsilnějších okamžiků jejich životů. „Ukázala se totiž nezměrná schopnost a fantazie našich lidí něco ohromného dokázat,“ uzavřel s tím, že celkově na Pražské jaro můžeme být hrdí.

Foto kredit (článková fotografie): digifolio.rvp.cz

Foto kredit (fotografie v článku): František Géla