Televizní noviny, 4. 11. 1968, šot z předání Čs. cen míru televizním pracovníkům – ocenění přebírá Kamila Moučková

Televize a rozhlas sehrály v prvních dnech okupace naší země v srpnu 1968 mimořádnou roli. Ve svém vysílání podávaly zprávy o aktuální situaci v Praze a v dalších okupovaných městech, přinášely nejrůznější prohlášení státních orgánů a institucí, tlumočily protestní stanoviska pracovních kolektivů i jednotlivců a informovaly o zahraničních reakcích na vojenský vpád do Československa.

Všichni ti, kteří v těch kritických a pro národ těžkých chvílích vystupovali na televizní obrazovce či na rozhlasových vlnách burcovali proti okupaci, povzbuzovali národ a posilovali občanskou soudržnost, přinášeli svědectví o chování okupačních armád a varovali před domácími kolaboranty. Ale především zklidňovali vzedmuté emoce, čímž zabránili zbytečnému krveprolití.

Přestože okupanti první údery vedli na sdělovací prostředky, nepodařilo se jim je umlčet.

Rozjitřená atmosféra po prvním okupačním týdnu přetrvávala ve společnosti dlouho. To, co v uplynulých dnech národ zažil a vykonal, bylo něco naprosto mimořádného a do té doby neuvěřitelného. Nejrůznější pozitivní dozvuky mělo i statečné konání rozhlasových a televizních pracovníků, kteří byli oceněni Československou cenou míru.

Nadšení ze srpnové soudržnosti

Na schůzi užšího předsednictva Československého výboru obránců míru (ČSVOM), která se konala 29. srpna 1968, byl spontánně předložen návrh na udělení Československé ceny míru pracovníkům Československého rozhlasu a Československé televize za jejich vysílání. Zároveň padl návrh navrhnout na Nobelovu cenu míru prezidenta republiky Ludvíka Svobodu a prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka.

Protože se však závěry moskevského protokolu začaly velmi brzy projevovat v jednání nejvyšších stranických a státních činitelů země, tak na další poradě užšího výboru obránců míru, která se konala o měsíc později, už situace kolem těchto návrhů tak jednoznačná nebyla. Účastníci schůze byli informováni o jednání na ústředním výboru KSČ, kde jim bylo doporučeno ceny rozhlasovým a televizním pracovníkům zatím neudělovat, návrhy na Nobelovy ceny míru nezasílat, Alexandra Dubčeka neoceňovat a prezidentu Svobodovi udělit Československou cenu míru. V následné diskusi se pak přítomní účastníci schůze shodli, že důvod udělení ceny rozhlasu a televizi „není v rozporu se současnou situací“.

Na další schůzi Čs. výboru obránců míru 21. října 1968 byl projednán program celostátní konference, která se měla konat 4. listopadu 1968, a na které měly být ceny za rok 1968 uděleny. Schválen byl seznam padesáti k ocenění navržených mírových pracovníků. Bylo potvrzeno, že oceněni nakonec budou Ludvík Svoboda s Alexandrem Dubčekem, i když ne přímo na konferenci, cena jim měla být předána později. Do sekretariátu ČSVOM mezitím docházely četné dopisy, které návrhy podporovaly.

Mírová konference

Konference probíhala v místnostech Československého svazu žen v pražské Panské ulici č. p. 7. Po splnění většiny bodů programu, kdy obránci míru zhodnotili svou dosavadní činnost, došlo na slavnostní akt udílení výročních mírových cen za rok 1968.

Návrh plénu konference přednesla Dr. Božena Votrubová a k ocenění televizních a rozhlasových novinářů, dle stenografického záznamu, který se dochoval v Národním archivu ČR, řekla: „Jistěže všichni jsme právě v těch těžkých chvílích ocenili pomoc, kterou znamenaly projevy v těchto masových prostředcích. Je na druhé straně samozřejmé, že toto vysoké ocenění se týká všech těchto kolektivů právě jako celku, že nejde o ocenění v jednotlivých vystoupeních, netýká se jistě všech vystoupení, všeho toho, co jsme viděli a slyšeli, ale dospěli jsme k závěru, že jako celek si tyto kolektivy plně toto vysoké vyznamenání zasloužily.“Shromáždění delegáti na návrhy reagovali bouřlivým potleskem.

Jak se Gusta Fučíková zdržela hlasování

Předsedající konference poté oznámil, že se o návrzích bude hlasovat en bloc. Na to však reagovala členka předsednictva obránců míru Gusta Fučíková, vdova po národním hrdinovi, která navrhla jiný způsob hlasování. Díky stenografickému záznamu si můžeme její slova připomenout opět v celém znění:

„Prosila bych, aby pokud jde o prezidenta republiky Ludvíka Svobodu a Dubčeka a ostatní, aby se hlasovalo en bloc, ale jak jsem již v předsednictvu říkala, vzhledem k tomu, že i soudruh president i soudruh Dubček měli k některým vystoupením v televizi a v rozhlase výhrady, já se zdržím hlasování. Proto navrhuji, aby bylo hlasováno zvlášť o návrhu na udělení mírové ceny soudruhu presidentovi a soudruhu Dubčekovi, potom aby bylo hlasováno, pokud jde o ty čtyři kolektivy, a potom en bloc o ostatních, protože právě proto, že důvěřuji s. Dubčekovi i Svobodovi a že kritizovali nejednou ve svých projevech vystoupení v televizi a v rozhlase, navrhuji toto.“

Návrh Gusty Fučíkové byl přijat, i když předsedající o tomto postupu vyjádřil jistou pochybnost. A při hlasování o cenách pracovníkům televize a rozhlasu se skutečně pět přítomných členů konference zdrželo. Ceny poté předal profesor Lukáš.

Cena za zásluhy o mír a mírový rozvoj ČSSR byla udělena presidentu republiky Svobodovi a prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Dubčekovi, kteří na konferenci však přítomni nebyli. Poté byly uděleny mírové ceny kolektivu pracovníků Čs. rozhlasu v českých zemích a kolektivu pracovníků Čs. rozhlasu na Slovensku, a dále kolektivu pracovníků Čs. televize v českých zemích a kolektivu pracovníků Čs. televize na Slovensku.

Na diplomu pro každý kolektiv stálo: „Za statečnost a obětavost, kterou projevil v nejtěžších chvílích naší země. Svým rozvážným postojem přispěl k uklidnění situace a svojí podporou legálních státních a stranických činitelů pomohl zajistit mír a podmínky pro další rozvoj socialismu a demokracie v naší vlasti.“ Poté následovalo ocenění 50 pracovníkům československého mírového svazu.

Post scriptum

Ve společnosti dlouho po srpnové okupaci přetrvávala naděje, že reformní proces bude i nadále probíhat, a že i přes složitou situaci se vše vrátí to předsrpnových poměrů. Takovéto drobnosti, které se odehrály kolem udělování cen nejvyšším představitelům strany a státu i pracovníkům rozhlasu a televize dávaly tušit, že mnozí se začali chovat a rozhodovat konjunkturálně.

Řada televizních a rozhlasových pracovníků byla za svou srpnovou protiokupační činnost – jednoduše řečeno za plnění svých pracovních povinností – normalizačním režimem později postižena. Byli prohlášeni za nepřátele strany a státu, museli opustit své pracovní pozice a zaměstnání a mohli vykonávat jen podřadné práce, byli sledováni Státní bezpečností, vyslýcháni a jejich děti si nemohly vybrat budoucnost podle svých představ.