Snow Fall, multimediální projekt o sněhové bouři ve státě Washington, vyvolal nebývalý rozruch. Nejen, že se s podobnými příběhy najednou doslova roztrhl pytel a multimediální žurnalistika se začala objevovat ve všech světových médiích. Třešničkou na dortu bylo udělení Pulitzerovy ceny, kterou za Snow Fall v roce 2013 získal deník The New York Times.

Často bývá oceňovaný inovativní přístup multimediální žurnalistiky. Otázkou je, do jaké míry se skutečně jedná o nový trend. Není náhodou se tato směsice publicistických žánrů v mnoha aspektech podobá zašlému novinářskému styl, který si potrpěl na vytříbený jazyk a spíš, než k novinařině, měl blíž ke krásné literatuře? Takovému žánru se v angličtině říká literární publicistika.

Používání literárních postupů v žurnalistice s cílem přilákat diváky a vytvářet emociální zapojení není ovšem nic nového. Podobný přístup se v žurnalistice objevil již dříve. A i když se dnešní forma literární žurnalistiky liší, účel zůstal stejný.

Multimediální žurnalistika v pravěku

V 18. století se literární styl používal k vytváření poutavých příběhů. Postupy jako rekonstrukce děje, vývoj hlavních postav a evokující popis se běžně objevoval při popisu každodenních událostí i ve válečném zpravodajství. Ve 30. a 40. letech byla literární žurnalistika populární také v časopisech a knihách. V 60. letech ji znovu objevili autoři jako Joan Didion, Gay Talese a Hunter S. Thompson. Za mladší příklady bychom mohli jmenovat eseje Černý jestřáb sestřelen, které v roce 2007 publikoval Philadephia Inquirer. Do této skupiny patří také projekt Firestorm, který se v roce 2013 objevil na webu britského deníku The Guardian.

Literární publicistika se odlišuje především důrazem na subjektivitu autora a tíhnutím k beletrii. Stejně jako investigativní žurnalistika má tento žánr svá specifika, která se vyznačují především délkou a hlubším vtažením do problematiky. Díky rozvoji digitálních technologií, je v dnešní době možné klasické literární postupy kombinovat s videm, zvukem, animací, interaktivními infografikami apod. Vzniká tak multimediální žurnalistika, kdy propojení různých médií umožňuje intenzivnější formu vyprávění, které stejně jako v knize nebo ve filmu tíhne spíše k hlubšímu lineárnímu vyprávění. Právě tím se multimediální žurnalistika odlišuje od běžných zpravodajských obsahů, ať již v tištěných, audiovizuálních či elektronických médiích.

Multimediální žurnalistika jako žánr

Cíl Německo: Multimediální projekt ČRo

V čem spočívá inovativní přístup multimediální potažmo literární publicistiky? A je skutečně inovativní? Právě těmito otázkami se zabýval tým mediálních expertů z Kentské státní univerzity v Ohiu ve Spojených státech. Tým analyzoval celkem 50 multimediálních projektů z let 2013-2014 ze čtyřech různých zemí – Austrálie, Kanady, USA a Velké Británie.

Výzkum identifikoval čtyři základní prvky literární publicistiky. Za prvé, vyprávění se soustřední na přeříkání příběhu krok za krokem. Důraz je přitom kladen na akčnost, detaily a emoční rovinu. Za druhé, v příběhu se objevují dialogy, které jsou prezentované v reálném čase. Za třetí, ze zpravodajských zdrojů se stávají aktéři příběhu. Za čtvrté, záměrně je vytvářeno dramatické napění, které má čtenáře vtáhnout do děje.

Výzkumníci při hodnocení brali v potaz digitální skladbu příběhu, vyprávěcí hledisko a formát příběhu. Zároveň rozlišovali tři hlavní formáty multimediální žurnalistiky – horizontální rolování, zobrazení celého příběhu na jedné straně a tzv. parallax scroll (v případě, že některé prvky během pohybu zůstávají na stránce déle než jiné).

Vizualita jako důležitý aspekt

Výsledky výzkumu jasně ukazují, že většina analyzovaných multimediálních projektů vyprávěla příběh krok za krokem. Vývoj postavy byl druhým nejvíce používaným prostředkem, objevil se u 84% vyprávění. Za ním následovaly dramatizace a dialogy. Téměř všechny příklady používají kombinace alespoň tří z těchto prostředků.

Dvě třetiny analyzovaných projektů byly vyprávěny z pohledu třetí osoby. Ostatní byly založené na smíšeném vyprávění první a třetí osoby nebo pouze v první osobě. Obrazový doprovod a text byly přítomny ve všech projektech. Většina z nich také používala videa. A konečně, autoři nezaznamenali žádné výrazné preference formátu, nejčastěji se ale objevovala možnosti „parallax scroll”.

Podle závěrů studie, právě adopce těchto moderních postupů představuje novou podobu literární publicistiky. Používání různých multimediálních prvků a technologií má pro literární publicistiku svůj účel a celou řadu výhod. Různé komponenty příběhu nejsou do příběhu pouze „umístěny“, spíše na sebe vzájemně působí a dotváří celkový význam. Výzkum tím přispívá do diskuze o potřebě redakcí kombinovat technické znalosti s tradiční novinářskou kompetencí.

A co na to publikum?

Nesmíme ale opomenou ještě dva další poznatky: reakce čtenáře a rizika této formy literární publicistiky. Dva různí čtenáři budou jeden a ten samý text často vnímat odlišně. Svou roli v porozumění textu může sehrát nejen věková skupina čtenáře, jeho kulturní a sociokulturní pozadí, nýbrž i počítačová gramotnost. Podle autorů výzkumu je tedy třeba zkoumat také percepci ze strany publika.

Nabízí se také otázky týkající se objektivity multimediálních projektů, které jsou založená na postupech literární publicistiky. Na jednu stranu mohou zjednodušit komplexní problémy a prezentovat je širokému publiku v přijatelné formě. Literární styl přenesený do žurnalistiky může ale vážně ohrozit nezaujatost. Témata pro multimediální žurnalistiku je proto třeba pečlivě vybírat.