Komentář: Média to přehánějí s negativními zprávami. A to má své následky

Únor 26, 2018 • Etika a kvalita žurnalistiky, Nejnovější příspěvky • by

Negativní zprávy (ilustrační foto)

Média upřednostňují negativní zprávy

Stává se svět horším místem k životu, či nikoliv? Podstatou médií je, abychom si mysleli, že tomu tak je. Většina zpráv totiž inklinuje k pokřivenému vnímání skutečnosti, píše ve svém komentáři pro The Guardian experimentální psycholog a lingvista Steven Pinker.

Negativní zprávy se ve zpravodajství objevují každý den. Setkáváme se s příběhy o válkách, terorismu, zločinu, znečištění, nespravedlnostech a nerovnosti, zneužívání drog a útlaku. A to nemluvíme pouze o titulcích; informace tohoto typu se objevují také v publicistických textech a dlouhých reportážích.

Obálky časopisů nás varují před nástupem anarchie, morů, epidemií, kolapsů a dalších možných krizových scénářů, ať už se týkají zemědělství, zdraví, důchodu, energetických zdrojů, nedostatku nebo dokonce i blahobytu, které jsou autory textů mnohdy označovány za skutečně „vážné krize“.

Opravdu se svět proměňuje v místo hrůzy a beznaděje? Podstatou zpravodajství a zároveň i povahou poznání je, abychom si mysleli, že tomu tak doopravdy je.

Zprávy jsou o událostech, které se dějí, nikoliv o událostech, které se nedějí. Nikdy nevidíme novináře, aby do kamery říkal: „Právě živě vysílám ze země, kde nevypukla válka.“ Podobné je to v případě města, které nebylo bombardováno, nebo školy, kde nikdo nikoho nenapadl, nebo hůř: nezastřelil. Dokud špatné zprávy ze světa nevymizí, stále bude dostatek místa pro zahlcování zpravodajství různými incidenty. Je tomu tak i proto, že miliardy smartphonů proměňují většinu světové populace ve zpravodaje z míst zločinu a válečné korespondenty.

Pozitivní zprávy se vyvíjejí pomaleji

A mezi událostmi, které se dějí, jsou ty pozitivní a negativní odhalovány na rozdílných časových osách. Špatné zprávy se totiž odehrávají velmi rychle, zatímco dobré věci se běžně nerodí ze dne na den – a než vyjdou najevo, nejsou schopny se synchronizovat s rychlým zpravodajským cyklem.

Výzkumník John Galtung podotkl, že kdyby noviny vycházely jednou za padesát let, v žádném případě by neinformovaly o drbech ze světa šoubyznysu a politických skandálech; reportovaly by o důležitých globálních změnách, jako například o zvýšené průměrné délce života, což je zpráva jednoznačně pozitivní.

Povaha zpravodajství podle všeho narušuje pohled lidí na svět kvůli duševní chybě, které psychologové Amos Tversky a Daniel Kahneman nazývají heuristickou (tedy spíše přibližnou a intuitivní) dostupností: lidé očekávají, že pravděpodobnost nějaké události nebo frekvence nějaké věci nastává s takovou samozřejmostí, s jakou případy přicházejí na mysl. V mnoha oblastech života je toto pravidlo užitečné. Ale jakmile se paměť spoléhá na něco jiného než na frekvenci – například na to, že je něco nedávné, živé, kruté, výrazné nebo rozčilující – lidé budou přeceňovat to, s jakou pravděpodobností se to ve světě děje.

Tak například pády letadla se ve zprávách objevují vždy, ale autonehody, které zabíjejí podstatně více lidí, už ve zpravodajství tolik prostoru nedostávají. Z tohoto důvodu se – nikoliv překvapivě – spousta lidí obává létání, ale téměř nikdo nemá strach z řízení nebo ze spolujízdy. Lidé také označují tornádo (které ročně usmrtí přibližně 50 Američanů za rok) za podstatně častější příčinu smrti než astma (které ročně zabije více než 4000 Američanů), a to proto, že tornádo je pro televizi jaksi „lepší“ a přitahuje více pozornosti.

Dolování sentimentu

Vědecký pracovník Kalev Leetaru vynalezl techniku, která by se dala nazvat jako „dolování sentimentu“. Tu aplikoval na řadu článků publikovaných v New York Times mezi lety 1945 a 2005 a také na archiv různých přeložených článků a vysílání ze 130 zemí mezi lety 1979 a 2010. Dolování sentimentu vyhodnocuje emoční tón textu tím, že shlukuje počet a kontext slov s pozitivními a negativními konotacemi, jako je dobrý, pěkný, strašný a hrozný. Vzešlo z toho, že zprávy s postupujícím časem opravdu vyvolávají dojem toho, že jsou čím dál tím horšími.

Důsledky negativních zpráv jsou samy o sobě negativní. Aniž by byli skutečně dobře informováni, mohou být lidé sledující hrůzyplné zpravodajství náchylnější k nevyrovnanosti. Celkově se více strachují, bojí se zločinu nebo i toho, že klesají tržby, či naopak stoupají daně.

Někdy realitu spoluvytvářejí: třeba z dotazníku z roku 2016 vyšlo najevo, že většina Američanů velmi pozorně sleduje zprávy o takzvaném Islámském státu a 77 procent z nich souhlasilo s tvrzením, že „islámští bojovníci působící v Sýrii a v Iráku představují vážné ohrožení samotné existence nebo přežití Spojených států“, což je přesvědčení, které je ničím jiným než bludem.

Negativní zprávy způsobují mrzutost, nevrlost i apatii

Příjemci negativních zpráv jsou také logicky mrzutější a nevrlejší. Nesprávně vyhodnocují rizika, mají sklony k úzkostem, pokleslou náladu, propadají pocitům bezmoci, k ostatním mohou být lhostejní nebo jimi opovrhují.

V některých případech ovšem mohou znecitlivět a zprávy přestat sledovat úplně. Pak se stávají apatickými a říkají výroky typu: „Proč bych měl volit, když to stejně nikomu nepomůže?“ Nebo: „Možná bych mohl darovat peníze, ale stejně jsou tu další děti, které hladovějí, takže to také nikomu neprospěje.“

Nelítostná negativita může mít další nezamýšlené konsekvence. Během amerických voleb novináři z New York Times David Bornstein a Tina Rosenbergová reflektovali roli médií šokujícím způsobem: Donald Trump se stal nositelem víry – v americké novinařině téměř univerzální – v to, že „seriózní zprávy“ mohou být podle Bornsteina a Rosenbergové v podstatě definovány jako:

„Co se děje špatně… Žurnalistika se po celé dekády zaměřuje na problémy a zdánlivě nevyléčitelné patologické jevy, které připravily půdu pro to, aby Trump zasel nespokojenost a zoufalství. Jedním z důsledků je to, že mnoho Američanů se dnes potýká s tím, že si nedovedou představit, vyhodnotit nebo dokonce ani věřit v příslib postupné změny systému, snahy vyvolat nějaký revolucionářský postoj, který by současný takřka nefunkční systém změnil.“

Kontrola lídrů skrze nekritický cynismus příjemců médií

Bornstein a Rosenbergová neobviňují obvyklé „pachatele“ (kabelovou televizi, sociální sítě nebo například komiky), ale namísto toho vysledovali posun od války ve Vietnamu a aféry Watergate, od glorifikování lídrů ke kontrole jejich moci – s přistoupením k nekritickému cynismu, kvůli němuž vše, co se děje kolem veřejných činitelů v Americe i jinde, přispívá k jejich agresivnímu semknutí.

Je tedy jednoduché vidět, jak by ona heuristická dostupnost, podložená novinářskou politikou s mottem „když to krvácí, tak to vede“, mohla vyvolat pocit temnoty o stavu světa. Mediální vědci se setkávají se zprávami různého druhu nebo si všímají editorů a toho, jaké příběhy vybírají a jak je předkládají příjemcům médiím. Potvrdili, že gatekeepeři – tedy ti, kteří stojí před pomyslnou „bránou“ do médií – preferují pokrývání negativních událostí před těmi pozitivními, a to v podstatě konstantně.

To na oplátku poskytuje jednoduchý recept pro všechny novinářské pesimisty: sestavte seznam nejhorších věcí, které se kdekoliv na světě tento týden dějí, a vyjde vám působivě znějící – ale v samé podstatě iracionální – argument, že civilizace nikdy nečelila většímu nebezpečí.

Komentář původně vyšel 17. února 2018 v deníku The Guardian. Současně byl adaptován z knihy Enlightment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress (volně přeloženo jako Nynější osvícenství: důvod pro rozum, vědu, humanismus a pokrok), jejímž autorem je Steven Pinker. Kniha byla publikována nakladatelstvím Penguin Publishing Group v roce 2018. Mezititulky jsou redakční. 

 

Foto kredit: Dave Pike / Flickr.com (licence Creative Commons)

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend