Transmediální narace: Vítězný projekt Pulitzerovi ceny – Marshall project

Lidé odjakživa tíhnou k příběhům. Z historického hlediska narace byla pro každou společnost důležitá, protože sloužila k její identifikaci a komunikaci. Narativ se stal také součástí naší kultury a každodenní interakce s okolním světem. Největší síla příběhů tkví ve vysvětlení a zodpovězení otázky proč. Ve své podstatě i zpravodajství vypráví aktuální příběhy a přináší odpovědi publiku.

V kontextu konvergenčních procesů jsme nikdy nedisponovali tak širokou paletou mediálních platforem a kanálů ke konzumaci příběhů, jak tomu je v současnosti. Na základě této skutečnosti publikum tíhne k interakci s narativem a možností prozkoumat jej do hloubky. Právě toto je hlavní cílem transmediality a transmediální narace, které jsou postupně aplikovány do všech diskurzů, a to včetně žurnalistiky.

Transmedialita a transmediální narace

Transmedialita je vlastnost mediálních obsahů a systémů. Je patrné, že se jedná o staronový termín, který našel aktuální uplatnění díky procesu konvergence, remediaci a variabilitě mediálních platforem. Transmedialita se skládá z transmediálních extenzí, které jsou součástí uceleného naračního systému, a transmediální narace, která je nezbytným nástrojem pro jeho vznik. Podle Henryho Jenkinse ideální transmediální narativ neupřednostňuje jeden obsah před jiným, a proto nelze komplexní příběh vyčerpat pouze jediným médiem.

Z teoretického hlediska je zásadní, že doplňkové produkty, které publikum konzumuje ve formě transmediálních extenzí, mají pro něj kultivační funkci. Povzbuzují ho nejen k participaci a interakci s příběhem, ale motivují ho i k větší konzumaci mediálních obsahů. Transmediální extenze jsou integrovány na různých platformách, aby rozšířili narační arch hlavního příběhu. Pro aplikaci transmediality je klíčové disponovat tekutým a adaptivním obsahem pro různorodé mediální platformy.

transmediální narace a žurnalismus

V klasickém zpravodajství je běžné, že jedna zpráva se cyklicky opakuje na všech distribučních platformách v mediální krajině. To znamená, že publikum konzumuje jeden identický příběh, který je recyklován různými mediálními kanály. V současnosti se jedná o běžnou praxi ve zpravodajství a publikum nedostává možnost prozkoumat prezentovanou problematiku do větší hloubky.

Většina mediálních profesionálů je obeznámena s klasickým termínem multimedialita. V kontextu digitální narace ji lze definovat jako jeden příběh, který je vyprávěn prostřednictvím různých mediálních formátů, na jediné platformě. Pokud se nad tím zamyslíme, tak v současnosti všechny zpravodajské portály a instituce využívají ve svých mediálních obsazích videa, texty, obrázky a vizualizace dat k referování o „velkých příbězích“

Transmedialní narace je diametrálně odlišný koncept digitální narace, protože umožňuje tvůrcům obsahu pracovat expanzivním a nikoliv repetitivním způsobem. Na rozdíl od multimediálních prezentací, transmediální žurnalistika má větší možnost oslovit publikum, které plně využívá benefity z rozšiřujícího obsahu.

Transmediální žurnalistiku lze definovat jako komplexní mediální narační arch, který se rozvíjí napříč různými mediálními platformami. Fragmenty jednoho velkého tématu se prezentují jako jednotlivé příběhy na dalších mediálních kanálech. Tyto menší příběhy vztahující se k problematice jsou zveřejněny na nejrůznějších mediálních platformách. Každý fragment narativu lze konzumovat samostatně, ale dohromady vytváří ucelený narační arch, který umožňuje publiku prozkoumat celou problematiku do hloubky.

V současné digitální éře je nezbytné, aby mediální instituce vytvářeli možnosti pro interakci publika s konzumovaným obsahem. Samozřejmě je vhodné, aby k tomuto cíli využívali jak analogové a digitální platformy, tak ve výjimečných případech i nezapomenutelné imerzní prožitky.

Transmediální žurnalistika v praxi

Transmediální narace je vhodná pro komplikované příběhy, které mají vysokou společenskou důležitost, a je jasné, že budou dlouhodobě cirkulovat v mediální krajině. Za velká témata v kontextu žurnalismu lze považovat například válečný konflikt, migrační krizi, klimatické změny, životní prostředí anebo lidská práva. Tato témata totiž obsahují více identifikačních znaků pro ucelený narační arch, na jejichž základě lze vyprávět více příběhů na různorodých mediálních kanálech a platformách. V současnosti existuje nespočet možností pro žurnalismus, jak prozkoumat účinnější formy narace, a transmedialita je jednou z nich.

Ve Spojených státech lze považovat za jednoho z nejaktivnějších příznivců této unikátní narativní techniky profesora žurnalistiky a zkušeného fotografa Kevina Moloneyho. Jeho nejznámější počin je revoluční projekt National Geographic 2014 Future of Food projet, který uveřejňuje 823 příběhů a 427 příspěvků na sociálních médiích. Všechny fragmenty širokého naračního archu byly distribuovány na 41 různorodých mediálních platformách, které zahrnovaly analogová a digitální média, muzejní expozice, televizní seriál, články, aplikace, ale také organizování cestovatelských zážitků pro publikum.

Dalším příkladem transmediální žurnalistiky v praxi je vítězný projekt Pulitzerovi ceny Marshall project, který využívá transmediální naraci k oslovení konkrétní cílové skupiny pro konkrétní příběh. Jednalo se o zpravodajský start-up zaměřený na jeden druh zpravodajství týkající se problematiky trestního soudnictví ve Spojených státech. Nejednalo se výlučně o jednotlivá hlášení kriminálních činů a jejich následné zveřejňování na webových stránkách projektu, ale o kooperaci mezi mediálními institucemi jakými jsou například The New York Times, Washington Post a Texas Tribune. Všichni mediální partneři projektu sdíleli zpravodajské informace a díky tomu projekt mohl oslovit úplně nové publikum. Prostřednictvím této kooperace se mediální obsahy o problematice dostaly k potencionálními publiku nezávisle na jejich geografické poloze.

Budoucnost transmediální žurnalistiky

Je zřejmé, že aplikace transmediální narace ve zpravodajství je z dlouhodobého hlediska nevyhnutelná. V současnosti má veřejnost neomezený přístup k celosvětovému zpravodajství během několika sekund kdekoliv a kdykoliv. Pokud vezmeme v potaz tuto skutečnost, tak žurnalisté se již nemohou spoléhat na to, že publikum bude pouze aktivně vyhledávat a pasivně konzumovat jejich mediální obsahy. V mediální krajině existuje nespočet mediálních platforem a kanálů pro distribuci zpravodajských sdělení. Proto je nezbytné povznést zpravodajství na novou úroveň. Tohoto cíle lze dosáhnout pouze aplikací transmediálního narativu zpravodajskými institucemi do nových forem, plnou integrací všech mediálních platforem a kooperací napříč mediální krajinou.