Redakce BBC v Londýně – největšího poskytovatele veřejnoprávního vysílání v Evropě

Jak fungují média veřejné služby (MVS) v Evropě, v čem jsou si podobná a jaké jsou jejich strategie? Z výsledku nové studie vyplývá, že následky ekonomické krize mají na produkci evropských veřejnoprávních médií stále vliv. Někteří provozovatelé byli donuceni přistoupit k významným strategickým změnám, které se týkaly přístupu, financování i obsahu. Jiné ale krize nezasáhla tak silně. Studie ukazuje, že rozpočty MVS se napříč Evropou výrazně odlišují, neexistuje totiž žádná jednotící finanční nebo organizační strategie.

Evropská observatoř žurnalistiky (EJO) porovnala rozpočty, tržní strategie a odpovědnost MVS v devíti evropských zemích počátkem roku 2017. Cílem bylo zjistit, do jaké míry finanční krize zasáhla evropská MVS. Studie podává přehledný obraz o financování a organizaci MVS v Evropě.

Studie EJO je založená na analýze, kterou provedli odborníci z konkrétních zemí na základě veřejně dostupných dokumentů. Ze závěrů studie mimo jiné vyplývá, že způsob financování MVS nemá přímý dopad na úroveň jejich nezávislosti.

Studie se zaměřila na velké (Německo, Velká Británie, Itálie), středně velké (Polsko, Rumunsko) a malé (Česká republika, Portugalsko, Švýcarsko, Lotyšsko) mediální trhy. MVS zahrnují televizi, rozhlas a související digitální platformy (weby, YouTube kanály, sociální sítě). V některých zemích jsou součástí systému také tiskové agentury, které mohou, ale nemusí být vždy financovány ze státního rozpočtu. Studie EJO se ale omezila na první kategorii, na televizi, rozhlas a související digitální platformy.

Termín média veřejné služby (MVS) je ve zprávě používán, jelikož nejlépe vystihuje většinu veřejných mediálních institucí, které působí na několika platformách a jejich rozpočet je tvořen z různých zdrojů. Většina MVS se stále týká vysílání.

Rozdělené rozpočty MVS napříč Evropou

Výše rozpočtů MVS se napříč evropskými zeměmi výrazně liší v rozmezí od šesti až po dvacet miliard euro ročně. „Nejbohatší“ MVS je německá ARD, naopak nejchudší je TVR – Rumunská televize, která se v roce 2016 jen o vlásek vyhnula bankrotu.

Rozdíly jsou ještě výraznější, porovnáme-li výši rozpočtu v závislosti na velikosti populace. V roce 2016 měla rumunská, lotyšská a polská MVS měla přibližně 10‒12 euro na jednoho obyvatele. Výrazně lépe se vedlo německým a britským MVS, zde byl poměr v rozmezí 82‒87 euro na jednoho obyvatele. Nejlépe dopadla švýcarská MVS se 181 eury na obyvatele. Zde je ale třeba poznamenat, že MVS ve Švýcarsku mají větší náklady, jelikož musí vysílat ve čtyřech různých oficiálních jazycích.

Nejednotná finanční strategie

V některých zemích jsou veřejnoprávní televize, rádio a přidružené digitální platformy spravovány jedním provozovatelem, v jiných zase odděleně. Například veřejnoprávní televize a rádio jsou provozovány odděleně v České republice, Polsku a Rumunsku.

Také způsob financování se odlišuje. Některá MVS jsou financována z koncesionářských poplatků, jiná přímo ze státního rozpočtu nebo z reklamy.

Většina MVS, která byla do studie EJO zařazena, má možnost přivydělávat si poskytováním inzertního prostoru. Například v případě polské televize tvoří zisky z reklamy 50 procent rozpočtu, v případě italské RAI je to téměř 40 procent. Zbytek rozpočtu potom pokryjí nejčastěji koncesionářské poplatky.

Kdo je na to nejlépe?

Jediným provozovatelem, jemuž nemohou plynout zisky z reklamy, je britská BBC. Hlavní zdroj příjmu BBC tvoří koncesionářské poplatky, které v roce 2016 činily 147 liber na jednu domácnost. Více než čtvrtina zisku BBC potom pochází z komerčního subjektu BBC Worldwide Ltd, který po celém světě prodává tvorbu a služby BBC. Společnost také zprostředkovává mezinárodní 24hodinový anglický servis BBC – BBC World News.

Ve Švýcarsku mají MVS významný podíl na celkovém vysílacím prostoru. V případě rozhlasu to je 60 procent, v případě televize 30‒38 procent. Tím se do nevýhodné situace dostávají komerční provozovatelé, kteří se navíc musí vypořádat s konkurencí ze sousedních zemí, Německa, Itálie a Francie. Aby tato nerovnost byla komerčním provozovatelům nějak vynahrazena, je malá část zisku z koncesionářských poplatků (4 procenta) švýcarských MVS používána jako kompenzace pro švýcarské komerční provozovatele.

Vůbec největším rozpočtem potom disponuje německá ADR, konglomerace regionálních provozovatelů. Její příjmy stojí na kombinaci vysokých koncesionářských poplatků (210 euro na domácnost ročně) a na poměrně vysokém množství německých domácností, které je hradí. Z koncesionářských poplatků jsou vyloučeni pouze studenti a rodiny s nízkými příjmy. Celkově tvoří příjmy z koncesionářských poplatků 86 procent příjmů ARD a 85 procent příjmů ZdF, druhého německého MVS.

Média veřejné služby: Velikost rozpočtu je závislá na velikosti populace a ekonomiky.        Zdroj: velikost populace ‒ Eurostat, 2016; rozpočty MVS ‒ ARD, Německo, 2015; BBC, Velká Británie, 2015; RAI, Itálie, 2016; SRGSSR, Švýcarsko, 2016; TVP, PR, Polsko, 2016; ČT, Česká republika, 2016; RTP, Portugalsko, 2015; TVR, SRR, Rumunsko, 2016; LTV, LR, Lotyšsko, 2015.

Světová finanční krize a MVS: Jaká byla reakce provozovatelů vysílání

V krátkodobé perspektivě měla finanční krize let 2008‒2009 dopad na pokles zisků z reklamy. Zároveň odradila řadu lidí od placení koncesionářských poplatků. Ze studie EJO vyplývá, že řada evropských MVS byla nucena s ohledem na ztráty způsobené krizí změnit finanční strategii.

1. Česká republika: Mírný dopad

Česká republika se vyhnula nejhorším následkům ekonomické krize a provozovatelé veřejnoprávního vysílání nezaznamenali výraznější finanční potíže. Na druhou stranu lobbisti z oblasti komerčního vysílání volali po omezení reklamního prostoru v České televizi, což vedlo k politickým rozhodnutím.

Hlavním zdrojem příjmu České televize jsou koncesionářské poplatky a výdělky z komerční činnosti (včetně reklamy). Co do velikosti je český mediální trh srovnatelný s portugalským a MVS z obou zemí mají podobný rozpočet. Provozovatelé veřejnoprávního vysílání v České republice ale zaměstnávají dvakrát více zaměstnanců oproti Portugalské televizi a Portugalskému rozhlasu.

2. Německo: Změny systému poplatků

Také v Německu neměla finanční krize bezprostřední dopad na MVS. Místní vláda se ale rozhodla učinit několik změn ve způsobu, jakým je veřejnoprávní vysílání financováno. Od roku 2013 tak musí každá německá domácnost platit měsíční poplatek 17,5 euro (celkem 210 euro ročně). Výjimku mají pouze nízkopříjmové rodiny a studenti.

Nový systém nahradil poplatky za rozhlas a televizi, které byly placené za každé zařízení. Změna systému se tak setkala vesměs s pozitivními reakcemi.

3. Itálie: Změny ve způsobu vybírání poplatků

Pro italské veřejnoprávní vysílání (RAI), které je z velké části financováno z komerčních zdrojů, znamenala finanční krize citelný zásah do rozpočtu. Nejtěžším obdobím byly roky 2009‒2010, kdy výrazně poklesly příjmy z reklamy a zároveň nedošlo k navýšení poplatků. Na celkový zisk měl negativní dopad i fakt, že mnozí italští diváci se vyhýbali placení poplatků. Až do roku 2016 se počet neplatičů pohyboval obzvláště vysoko, v celé Itálii neplatilo poplatky 26 procent domácností (v oblasti Campanie dokonce 50 procent).

K důležité legislativní změně došlo v roce 2015, kdy byl koncesionářský poplatek propojen s účtem za elektřinu každé domácnosti. Tím se vyhýbání se placení poplatků značně zkomplikovalo. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 2016 zisky RAI stouply o 12,5 procent, přestože se zmenšila částka, kterou musí každá domácnost platit.

4. Lotyšsko: Škrty a dluhy

Lotyšská veřejnoprávní televize je primárně financována z vládních peněz (přibližně 60 procent rozpočtu). Zbytek tvoří zisky z reklamy.

V roce 2008 lotyšská vláda seškrtala rozpočet veřejnoprávního rozhlasu o 25 procent. Následná 25procentní ztráta reklamních zisků v prvních šesti měsících roku 2009 vedla k významnému propouštění. Na začátku roku 2009 se rádio nacházelo ve ztrátě téměř jeden milion euro. V důsledku vleklých finančních potíží rezignoval ředitel rozhlasu. Dluh následně zaplatila lotyšská vláda.

5. Polsko: Náchylnost k politickým tlakům

Méně než čtvrtina rozpočtu Polské televize pochází z veřejných zdrojů, včetně koncesionářských poplatků. Přestože je tak veřejnoprávní vysílání (Polská televize a Polský rozhlas) poměrně málo závislé na vládních penězích, zůstává náchylné k politickým tlakům. Od roku 2016 má polská vládní strana Právo a spravedlnost právo jmenovat tři z pěti členů televizní rady. Politický vliv už se odráží i v obsahu vysílání, v němž je kladen důraz na národní tematiku, kterou dlouhodobě vláda prosazuje.

Navíc výroční zprávy Polské televize z posledních dvou let ukazují citelné finanční ztráty: devět milionů euro v roce 2015 a 45 milionů euro v roce 2016.

6. Portugalsko: Veřejné finance zkráceny na polovinu

V důsledku finanční krize roku 2008 si portugalská vláda nechala radit od Trojky (Mezinárodního měnového fondu, Centrální evropské banky a Evropské komise), jak vyrovnat finanční deficit a veřejný dluh. Jedna rada se týkala i veřejnoprávního vysílání. V průběhu několika let tak bylo veřejné financování MVS zkráceno na polovinu, ze 110 milionů eur v roce 2011 na 52 milionů eur v roce 2013. Dokonce se rozpoutala diskuze o prospěšnosti a roli veřejnoprávního vysílání v Portugalsku. MVS jsou v dnešní době financována pouze z poplatků a zisků z reklamy.

7. Rumunsko: Na pokraji bankrotu

Finanční situace rumunského provozovatele televizního veřejnoprávního vysílání (TVR) se začala výrazně horšit po roce 2005, a to v důsledku drahých investic a špatného vedení. V roce 2016 se potom provozovatel ocitl téměř v insolvenci. Během deseti let finanční krize TVR se ve vedení vystřídalo celkem sedm ředitelů. Finanční potíže vedly ke zrušení dvou vysílacích kanálů, zpravodajského a kulturního.

Na počátku roku 2017 rumunská vláda přistoupila k radikálnímu kroku. Zrušila koncesionářské poplatky a oznámila, že navyšuje rozpočet rumunské veřejnoprávní televize a rozhlasu téměř sedm a půl krát. Podle kritiků je tento krok pouze snahou učinit veřejnoprávní média závislejší na státu. V krátkodobé perspektivě tento krok ovšem znamená, že TVR bude schopná platit své nezanedbatelné dluhy.

8. Švýcarsko: Snížení a posun

Finanční krize neměla bezprostřední dopad na švýcarská MVS. Je to dáno především tím, že koncesionářské poplatky tvoří většinu rozpočtu a neplatičů je poměrně málo. I zde ale došlo po roce 2008 k výrazným škrtům. Mezi ty nejvýraznější patřila i situace z roku 2016, kdy hrozilo, že Italsko-švýcarský orchestr přijde o příspěvky od Švýcarského rádia a Televizní korporace. Celkově by se jednalo o 25 procent z osmimilionového rozpočtu (euro) orchestru.

Negativní dopad na financování švýcarských MVS by mohly mít i politické tlaky a iniciativa No Billag Initiative, která lobuje za zrušení koncesionářských poplatků a ve společnosti se těší nemalé popularitě.

9. Velká Británie: Zmrazení koncesionářských poplatků a škrty

Škrty v BBC započaly ještě před vypuknutím krize. Konkrétně v roce 2007, kdy generální ředitel Mark Thompson oznámil plán výrazného redukování organizace. Došlo ke zrušení 2500 pracovních pozic a ořezání programu BBC.

Odpovědí na finanční krizi potom bylo v roce 2010 zmrazení výše koncesionářských poplatků na šest let, a to na 145,5 liber na jednu domácnost. Tehdejší ministerský předseda David Cameron prohlásil, že BBC se musí naučit „žít v rámci svých možností.“ Ve stejném roce byla BBC donucena převzít extra finanční závazky, včetně financování BBC World Service.

K dalším škrtům došlo v roce 2011, kdy byl snížen celkový rozpočet o 20 procent. Vysílání BBC3 se tak přesunulo pouze na internet (tah byl prezentován jako snaha přilákat mladé publikum) a BBC začalo rozprodávat svůj majetek, například Televizní centrum BBC.

Obrovské zdroje, velká zodpovědnost

Studie EJO ukazuje, že finanční krize měla výrazný vliv na evropská MVS bez ohledu na jejich velikost. Důsledky přitom měly často rozdílnou, lokální podobu. Finanční krize se také stala dobrou záminkou pro oponenty veřejnoprávního vysílání a komerční subjekty, jejichž zástupci rozpoutali diskuzi o legitimnosti médií veřejné služby.

Tyto výzvy navíc byly zvýrazněny omezenými možnostmi MVS v oblasti reklamních zisků, udržitelností systému koncesionářských poplatků a útoky na koncept veřejně placeného vysílání.

V druhé části studie, která také vyjde na stránkách EJO, se zaměříme na nezávislost evropských MVS.

Toto je první díl dvoudílného seriálu, který vychází ze společné studie Evropské observatoře žurnalistiky (EJO). Cílem je porovnat fungování médií veřejné služby v devíti evropských zemích. 

Přispěvatelé z jednotlivých zemí:  Tina Bettels Schwabbauer, Ainars Dimants, Michał Kuś, Caroline Lees, Ana Pinto Martinho, Antonia Matei, Stephan Russ-Mohl, Massimo Scaglioni, Sandra Štefaniková, Adam Szynol.

Foto kredit: Dave, Flickr CC licence.