Rozšíření těžby v dolu Turów či plánované zbourání vesnice kvůli uhelnému dolu Garzweiler. Kauzy z poslední doby, u nichž se zdá, jako by vyspělé západní země zařadily v boji proti klimatické změně zpátečku. Na existenci změny a na tom, že se na ní svou činností podílí člověk, panuje přitom vědecký konsenzus.

Podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění se zdá pohled české veřejnosti na tuto problematiku jednoznačný: jen 6 % dotázaných v existenci změny nevěří, pouhá 4 % si pak nemyslí, že se na ní jakkoli podílí člověk. To jsou velmi příznivá čísla, která ale neodpovídají obrázku, jenž o klimatu přinášení tuzemská média. V nich často dostávají prostor klimaskeptici, kteří změnu popírají nebo přinejmenším zlehčují. Také v diskusích na sociálních sítích obvykle narazíme na mix apatie a popření, konstruktivní argumenty se objevují málokdy. Příkladem toho může být diskuse o tzv. Green Dealu, který podle diskutujících stojí za zvyšujícími se cenami energií, a je tak automaticky součástí tzv. zeleného šílenství.

Jaký obraz klimatické změny je tedy konstruován v českém mediálním prostoru, který je pro mnohé jediným zdrojem informací o daném tématu?

Přednost dostávají aktuální, jednorázové události

Dosavadní výzkum v dané oblasti v zásadě poukazuje na dva problematické body. Prvním je to, že klimatická změna jako dlouhodobý proces s mnoha aspekty je tématem příliš komplexním, a pro média tak složitým a nákladným na pokrytí. To ukazuje např. výzkum pokrytí změn klimatu v českých denících v letech 1997–2010; z něj je patrné, že se média na téma více orientují v reakci na události, které s klimatickou změnou souvisí. Takovou událostí byla např. klimatická konference v Bonnu v červenci 2001, dále rozsáhlé povodně a následné vlny veder v letech 2002–2003, o procesech spojených se změnou se pak více psalo také po zveřejnění Čtvrté hodnotící zprávy IPCC na jaře 2007 a následné kritice Václava Klause nebo v roce 2009 v souvislosti s aférou Climategate.

Na převahu tzv. epizodických rámců (na úkor rámců tematických, které dané téma řeší v celé jeho komplexitě) v diskusi o klimatické změně poukazuje také výzkum mediálního pokrytí Fridays for Future. Nejde o nic překvapivého; přinášení informací o aktuálních událostech je podstatou zpravodajství, hlubší analýzy jsou doménou jiných žánrů, do zpráv většinou neproniknou. Nejrůznější formy protestů, demonstrací či přímých akcí naopak kritérium aktuální události splňují, a snadno tak získají mediální prostor. Výzkum studentských stávek Fridays for Future přesně toto potvrdil. Bezprostředně po nich se navíc začalo více psát nejen o stávkách samotných, ale i o souvisejících aspektech. Těmi jsou právě existence a závažnost klimatické změny. Protestní akce se tak zdají být nejefektivnějším způsobem, jak téma (alespoň na chvíli) přinést do veřejné diskuse.

Koronavirová krize ukázala klimatickou změnu v novém světle

To je obzvláště důležité zjištění ve světle toho, že od roku 2010 celkové pokrytí klimatické změny českými médii v průměru klesá (do té doby tomu bylo naopak; vrchol nastal v roce 2007). Na to poukázal mj. výzkum proměn mediální agendy globálního oteplování v denících MF Dnes a Právo v letech 1996–2017. Jedním z vysvětlení může být obtížné propojení s životem běžného čtenáře. Roku 2008 vypukla hospodářská krize, občané i politici se zaměřovali na taková řešení, která se okamžitě projeví v každodenní ekonomické realitě, nikoli na taková, která uleví planetě v řádu desítek let.

Najít „naléhavější” téma, než jakým je velmi abstraktní klimatická krize, je přitom jednoduché; poslední dva roky se vysoký podíl zpráv věnoval pandemii koronaviru, nejnověji je to pak válka na Ukrajině. Výzkum související s pokrytím klimatických změn právě v době koronavirové krize tuto hypotézu potvrdil: v roce 2020 počet článků v deníku MF Dnes meziročně poklesl asi o 30 %. Malou útěchou může být, že právě koronavirová krize ukázala některé jevy související s klimatickou změnou v novém světle: některé publicistické texty nabádaly ke zpomalení, omezení konzumu, a tedy ve výsledku snížení emisí CO2.

Skeptiků je menšina, jsou však hlasitější

Druhým problematickým bodem je rozšíření klimaskepticismu, kdy veřejně nepoměrně často zaznívají hlasy zpochybňující buďto změnu samotnou, nebo vliv člověka na ni. Tyto hlasy spolukonstruují veřejné mínění o daném tématu. Spolu s nedostatečně komplexním pokrytím pak mohou snižovat motivaci občanů i politiků jednat. Předním českým klimaskeptikem je bývalý prezident Václav Klaus. Jak ukázal výzkum globální změny klimatu optikou českých printových médií, v roce 2007 jej média prakticky pasovala do role odborníka na danou tématiku a oproti jiným aktérům dostal nepoměrně více prostoru vyjádřit svůj postoj.

Působení Václava Klause a dalších klimaskeptiků v českém mediálním prostoru lze vysvětlit dvěma fenomény. Zaprvé, veřejná diskuse má obvykle tendenci se s časem z roviny věcné diskuse posunout do roviny politické. Vědce a jiné experty tak v médiích vystřídají politici, kteří mají na danou věc „silný”, obvykle ideologicky zabarvený názor. Diskuse o klimatické změně na přelomu devadesátých a nultých let  je tohoto posunu velmi dobrým příkladem, jak ukázala např. studie globální změny klimatu jako sociálního konstruktu.

Zadruhé, stejně jako aktuálnost, rovněž vyváženost je jednou ze základních zpravodajských hodnot. Média tak často mají tendenci dávat v rámci domnělé objektivity prostor dvěma opačným pólům dané diskuse, obvykle už bez poukazu na to, že jedna ze stran reprezentuje zcela marginální proud. V této oblasti však výzkumy docházejí k překvapivě optimistickým výsledkům: studie mediálního pokrytí globálního oteplování v Česku a ve Francii například ukázala, že na serveru iDNES.cz se v letech 2015 a 2019 články zpochybňující vliv člověka na klima téměř nevyskytovaly (jedinou výjimkou je vyjádření prezidenta Miloše Zemana).

K podobně příznivému výsledku došel také výzkum zabývající se tištěnými deníky. Články zveřejněné v českém mainstreamovém tisku v letech 2013 a 2014 většinově prezentovaly klimatickou změnu jako platnou. Nejvíce skeptických hlasů se objevilo v Lidových novinách. Poslední zmíněný výzkum přišel také se zjištěním, že ono zpochybnění se nejčastěji týká antropogenních příčin změny a také závažnosti problému. Změna samotná byla naopak zpochybněna pouze v 13 % případů (více byla napadána také důvěryhodnost hlavního klimatologického výzkumu nebo tzv. klimaalarmismus).

Sociální sítě v názorech utvrzují

Klimaskeptické hlasy často zaznívají z nejvyšších politických míst: důkazem toho jsou již zmínění poslední dva čeští prezidenti. Na některé zákonitosti poukazuje výzkum klimaskepse v české politice v letech 2018–2021. V souvislosti s uprchlickou krizí v roce 2014 se v politickém mainstreamu upevnil národovecký diskurz, stavějící zájmy národa nade všechno ostatní. Klimatická změna je problémem globálním, jeho řešení by přitom pravděpodobně obnášelo přinejmenším dočasné snížení životní úrovně českých občanů. Jde tedy o dva protichůdné zájmy. Klima se navíc stává rozbuškou pro kritiku progresivní levice, domněle aktivistické vědy či údajné možnosti návratu komunismu, řešení problému je rovněž často prezentováno jako „diktát z Bruselu”. Klíčová je zde snaha ubránit stávající způsob života a nijak se na úkor nikoho jiného neomezovat.

Jak se to má s diskusí na sociálních sítích? Podobně jako u jiných témat se i tady zdá, že fungují jako amplifikátory stávajícího. Pokud tedy má jedinec tendenci zpochybňovat převládající konsenzus, sítě mu pro to poskytují vhodnou platformu, pokud nikoli, nejspíš názor nezmění. To je zcela v souladu s tím, jak fungují filter bubbles; jejich výzkum zaměřený právě na facebookové stránky zabývající se kliamtickou změnou potvrdil, že na základě již sledovaných stránek bude algoritmus uživateli ve většině případů doporučovat stránky, které souzní s jeho světonázorem. V boji proti filter bubbles tak síť spíše selhává. Uklidňujícím zjištěním alespoň je, že stránky prezentující klimatickou změnu jako závažnou mají mnohonásobně více sledujících než ty, které ji zpochybňují; ty tvoří spíše malou echo chamber lidí, kteří se z principu neshodují s oficiálním náhledem na věc.

Řešením jsou protestní akce i cílená snaha novinářů

Co si z daných zjištění odnést? Pozitivní je jistě to, že česká společnost není skrz naskrz prorostlá klimaskepticismem, jak by se mohlo někdy zdát. Ten je pouze amplifikovaný sociálními sítěmi a politickou rétorikou, která je v souladu s národoveckou orientací. Média naopak dávají zpochybňujícím postojům prostor jen ve výrazné menšině případů. Příznivé je rovněž zjištění, že veřejné protesty, například ve formě stávek Fridays for Future, mají sílu alespoň na nějakou dobu oživit mediální debatu o změně klimatu ve své komplexitě.

Právě tato komplexita je však největší brzdou adekvátně intenzivní celospolečenské diskuse; „košile bližší nežli kabát”, a tak bude médii vždy upřednostněna aktuální hospodářská situace, pandemie koronaviru či válka na Ukrajině. Změna klimatu jako hrozba podstatně více abstraktní a plíživá zůstává na pozadí toho všeho na relativním okraji zájmu. O to více ocenění si zaslouží projekty jako Planeta v nouzi redakce Aktuálně.cz, které dávají do souvislosti aktuální události s dlouhodobějším výhledem klimatické změny.