Pandemie viru covid-19 rozdělila mimo jiné společnost na tzv. provaxery a tzv. antivaxery, tedy na příznivce a odpůrce očkování. Příslušnost k tomu či onomu táboru se stává jistým cejchem a mezi oběma tábory se tvoří čím dál hlubší příkop. 

Je tomu tak ale doopravdy, nebo je toto uvažování výrazně zkratkovité? Napovědět mohou některé výzkumy z prostředí sociálních sítí, kde se tento konflikt manifestuje velmi významně.

Sedm typů neočkovaných

Výzkum Centra pro modelování biologických a společenských procesů BISOP (https://www.bisop.eu/jak-lepe-komunikovat-s-lidmi-kteri-odmitaji-ockovani-proti-covid19/) mimo jiné i na základě analýzy příspěvků ze sociálních sítí ukazuje, že lidé odmítající očkování nejsou jednolitá skupina. 

Autoři výzkumu rozlišují sedm typů neočkovaných. Jedna ze skupin se očkování proti viru covid-19 bojí kvůli zrychlenému schvalovacímu procesu, další odmítá jakékoliv očkování. Pouze pro dvě z těchto skupin jde o do jisté míry politické téma – jedni mají přirozený odpor k nátlaku a bojí se tak ohrožení svých svobod, podle druhých pak jde v celé věci o více, než by se mohlo zdát, především o zájmy politických a byznysových skupin.

K relativně podobnému závěru došla analýza sentimentu 243 883 příspěvků ze sociálních sítí publikovaných účty z Velké Británie a USA. Ve Velké Británii funguje jako hlavní motivace pro odmítání očkování odpor k nařízením (figuruje zde strach z toho, že by se očkování mohlo stát povinným), na druhém místě je strach o zdraví. 

V USA jsou na prvních dvou příčkách stejné důvody, pořadí je převrácené. Následuje nedůvěra ve farmaceutické firmy, „hard” verze konspiračních teorií prezentuje pouze malý zlomek zkoumaných příspěvků.

Očkování jako věc politická

Z popsaného lze vyvodit dvě věci. Zaprvé, z očkování proti viru covid-19 se opravdu stalo politické téma. Odmítání očkování tu bylo od jeho počátků, u viru covid-19 lze však poprvé sledovat celý proces zrychleného schvalování a jeho následného (ne)doporučování „živě” na sociálních sítích. To přinejmenším vrhá více světla na různé pohledy na věc, včetně těch nejvíce radikálních. 

Proces se zdá být bytostně spjat s krizí demokracie v západním světě; očkování spíše odmítají lidé, kteří volí extremistické strany, případně nevolí vůbec, v USA je vyšší proočkovanost mezi voliči Demokratů. (Durach, Buturoiu, Craiu, Cazacu & Bargaoanu, 2021) V českém kontextu může hrát roli živá vzpomínka na restriktivní povahu minulého režimu.

Druhé a o něco příznivější zjištění pak je, že ačkoli bývají odpůrci očkování běžně spojovaní s důvěrou v nejrůznější konspirační teorie, těch, u nichž je tzv. antivaxerství součástí širšího specificky pokřiveného náhledu na svět, je ve skutečnosti málo – ve Velké Británii a USA je to kolem čtyř procent. (Lappeman, Munyai & Kagina, 2021) 

Také analýza tweetů, které se na účtech amerických uživatelů věnují očkování proti viru covid-19, ukazuje, že tzv. antivaxeři, kteří zároveň sdílejí různé konspirační teorie, tvoří ve skutečnosti vcelku malou echo-chamber skupinku. V té lidé sice aktivně retweetují a diskutují, celková interakce je však nižší než u tzv. provaxerů a šance na ovlivnění běžného uživatele mimo tuto echo chamber je relativně nízká.

Více pozornosti přitahují špatné zprávy

To však neznamená, že je celou věc možné brát na lehkou váhu. Již citovaná studie sentimentu ukázala, že příspěvků s negativním sentimentem vůči očkování bylo asi třikrát více než těch s pozitivním (převažující sentiment byl neutrální). 

Podobné výsledky přinesly už analýzy diskurzu o očkování v době před covidem: negativních bylo 65 % videí na YouTube zkoumaných v roce 2017, tweety v letech 2010 – 2016 byly čtyřikrát častěji negativní než pozitivní. Tendence sociálních sítí amplifikovat negativní aspekty dané věci je tedy zjevná.

O tom svědčí také analýza nejčastěji sdílených textů na českém Facebooku v souvislosti s covidem, kterou publikoval Josef Šlerka na serveru Investigace.cz. Vyplývá z ní, že očkováním se zabývalo 64 ze 100 nejčastěji sdílených zpráv o pandemii. 28 z nich pak bylo publikováno konspiračními servery a z těchto se všech 28 staví k očkování negativně. Dalším nepříznivým zjištěním je, že spíše negativně o očkování referují zprávy zavedených mainstreamových médií, nebo přinejmenším jejich titulky. Pouze titulky přitom čte asi 60 procent lidí, kteří s příslušným obsahem dále interagují.

Klíčová je srozumitelná komunikace a důvěra v autority

Asi jedinou dobrou zprávou, kterou naposledy zmíněná analýza přinesla, je, že podíl článků z konspiračních webů na nejsdílenějších se v čase snížil (během doby půl roku ze 43 na 31). To může být zapříčiněno mnoha faktory, při zaujetí optimistického stanoviska lze však zjištění interpretovat tak, že více znalostí o dané věci snižuje potřebu radikálních vysvětlení. 

Logickým závěrem z toho by pak bylo, že fakticky správné, avšak také srozumitelně podané a široce dostupné informace mohou být klíčem k tomu přimět více lidí jít se očkovat a přispět tak ke kolektivní imunitě proti viru covid-19. Ke stejnému závěru ostatně dochází všechny výše citované výzkumy.

V prostředí českých sociálních sítí jsme takových pokusů mohli vidět už několik. Jedním z nich byla série tiktokových videí, kterou pro Úřad vlády ČR natočila dvojice influencerů Anna Šulcová a Jakub Gulab. Ta měla vyvracet dezinformace spojené s očkováním a naopak podpořit rozhodnutí se nechat očkovat. Kritika tehdy směřovala prakticky ke všem aspektům projektu, od špatné kvality videí přes špatné zacílení až po propagandistické vyznění. 

Mnozí pak jistě zaznamenali nedávnou „iniciativu”, kdy se sociálními sítěmi šířily memy, na nichž stálice české dezinformační scény nabádají falešnými citáty k očkování. Jak tyto či jiné pokusy přispěly k vůli kohokoli se očkovat, je obtížné hodnotit.

Každá snaha o osvětu, byť sebelepší, naráží samozřejmě na určité hranice. V Česku je touto hranicí především nedůvěra ve stát a autority obecně; ta je typická pro celý východní blok, pro ochotu se očkovat je přitom klíčová, jak ukazuje mimo jiné příklad Dánska. 

V roce 2022 přebírají sociální sítě pomalu roli hlavního komunikačního kanálu mezi autoritami a občany, jejich zapojení do procesu osvěty se tak zdá být nezbytné. Jak konkrétně k tomu přistoupit, to by měla být otázka právě pro nás, kteří se problematikou mediální komunikace profesně zabývají.