Turecká média: Pod tlakem autocenzury, státní kontroly a provládních trollů

31 srpna, 2020 • Politika médií, Svoboda tisku, Top příspěvky • by

Po neúspěšném pokusu o převrat v roce 2016 se prakticky celá turecká mediální krajina dostala pod vládní kontrolu.

Po neúspěšném pokusu o převrat v roce 2016 se prakticky celá turecká mediální krajina dostala pod vládní kontrolu.

Být novinářem v Turecku není žádný med. V tamějších celách si pohostinnost vězeňského systému užívá více než osmdesát novinářů. Turecko se tak může pyšnit titulem největšího vězení pro novináře na světě. To se ale příliš nelíbí tureckému parlamentu. Nedávno proto schválil zákon, který stát vyzbrojil silnějšími nástroji pro kontrolu sociálních sítí. 

Čtyři roky po pokusu o převrat se prostor pro pluralitu médií v Turecku stále zmenšuje. Nové zákony, které byly nedávno zavedeny nebo nabyly účinnosti, naznačují úmysl ještě více omezit prostor, ve kterém může fungovat několik nezávislých periodik. Mediálnímu prostoru tak dominují četná provládní média.

Celá krajina tradičních médií, od televize po tisk a rozhlas, podléhá více či méně přímé kontrole ze strany turecké vlády. Od roku 2016 bylo nejméně sto sedmdesát médií (denní tisk, televizní stanice, tiskové agentury a on-line zpravodajské weby), které byly z různých důvodů považovány za podvratné, zakázány nebo přivedeny pod vládní kontrolu.

Jedním z neblahých efektů takového vývoje je mimo jiné zvyšující se koncentrace vlastnictví tureckých médií do rukou omezené skupiny lidí. Stěžejní transakcí v této oblasti byl v roce 2018 prodej mediální skupiny Doğan, která přešla pod konglomerát Demirören. V jeho čele stojí zakladatel Erdoğanem Demirörenenpodnikatel známý svými provládními postoji.

Mezi tituly, které přešly do rukou nového majitele, byla i některá z nejpopulárnějších tureckých médií. Například televizní síť CNN Türk, noviny Hürriyet a zpravodajská agentura Dha. Změna vlastnictví měla i negativní dopad na menší nezávislé noviny po celé zemi.

Podle posledních zjištění Media Ownership Monitor přibližně 71 % všech médií v Turecku ovládají společnosti spřízněné s tureckou vládou, například Turkuvaz/Kalyon, Doğuş, Ciner a Demirören. Společně se skupinami Albayrak a İhlas tyto společnosti vlastní 40 nejpopulárnějších zpravodajských organizací v zemi a mají zájmy v několika dalších odvětvích, včetně stavebnictví, těžby ropy, financí, cestovního ruchu a telekomunikací.

Turecká Fox TV, která patří společnosti Walt Disney Company, je jedinou z top deseti televizních stanic, která zůstala mimo tuto strukturu. Podle zprávy Reuters Institute Digital News Report (2020) mají zpravodajské programy Fox TV největší dosah a jsou považovány za nejspolehlivější zdroj zpráv. Vzhledem k tomu, že více než 70 % populace získává informace z televize, ukazuje to na poptávku po nezávislém zpravodajském zdroji.

Tato poptávka je také patrná z pravidelného používání on-line médií, včetně sociálních sítí. V městských oblastech podle zmiňované zprávy Reuters Institute přesahuje 80 %. Na druhou stranu ale pouze 55 % uživatelů důvěřuje získaným informacím.

Kriminalizace žurnalistiky

Současné počty uvězněných novinářů v Turecku jsou rekordní. Podle Mezinárodního tiskového institutu (International Press Institute) je v 73 % těchto případů používána jako usvědčující důkazní materiál konkrétní novinářská produkce (zpravodajství a další typy článků) jednotlivých obviněných.

Novináři, zejména ti, kteří pracují pro prokurdská média, pravidelně čelí obvinění z trestných činů, například proti prezidentovi a národu, ohrožení národní bezpečnosti a v posledních letech více než kdy jindy také z propagandy, spolupráce s nebo členství v teroristických organizacích.

Strach promluvit

Strukturální cenzura a autocenzura patří v Turecku k rutinní praxi, a to i na jihovýchodě země, kde žije silná kurdská většina. Novinářka Hatice Kamerová z Diyarbakıru říká, že neúspěch mírového procesu s kurdskými ozbrojenými skupinami v srpnu 2015 a následné střety znásobily neochotu lidí veřejně mluvit.

„Dříve, když policejní moc nebyla tak rozsáhlá, se lidé nebáli vyjádřit svůj nesouhlas nebo zlost,“ říká Kamerová a dodává: „Po pokusu o převrat a následném vydávání různých vyhlášek, vlně propouštění a ustanovení neoficiální černé listiny je pro novináře prakticky nemožné pracovat přímo v terénu. Lidé sdílí pocit nejistoty a nejsou ochotni s novináři otevřeně mluvit.“

Podle nedávné studie se Turecko posunulo od represí žurnalistiky před převratem (2013–2016) k institucionálnímu potlačování žurnalistiky po převratu (2016–2018). Zatímco pro prvně jmenované období byly typické „nesystematické útoky na žurnalistiku […], které vedly k atmosféře strachu, díky které se autocenzura stala běžnou praxí […]. Druhé se spoléhalo na ústavní změny a použití zákona k systematickému potírání občanské instituce žurnalistiky.“

Zpráva dodává, že zvláštním systematickým aspektem je „právní setrvačnost, ke které dochází, když se novináři nebo zpravodajské organizace pokoušejí dovolat spravedlnosti proti státním zásahům a násilí.“

Novinařina v časech pandemie

Zdá se, že pandemie covid-19 poskytla další příležitost ke kriminalizaci myšlenek.

Podle zprávy Amnesty International kritici upozorňující na počínání úřadů v souvislosti s naléhavým krizovým stavem se mohou potýkat s hrozbou odnětí svobody v rozmezí od dvou do čtyř let. „Novinář, který ve svém článku prezentuje informace, které se neshodují s oficiálními údaji a prohlášeními úřadů, může potenciálně čelit velkým problémům,“ říká Kamerová.

Jen v březnu 2020 bylo zatčeno dvanáct novinářů za údajné podněcování k „porušování zákonů“ a „nenávisti“.Obviněno bylo také několik lékařů, konkrétně za šíření nepravdivých zpráv a „šíření paniky mezi obyvatelstvem“.

Svůj postoj k situaci turecká vláda jasně demonstrovala v polovině dubna 2020. V rámci rozsáhlé amnestie bylo kvůli snížení rizika nákazy covidem-19 z tureckých věznic propuštěno 90 000 lidí. Amnestie se ale nevztahovala na novináře, aktivisty a další politické vězně.

V mainstreamových tureckých médiích tak informování o zdravotní krizi nabylo stereotypní polohy: „Nejprve je přesně zreprodukován prezidentský narativ […], po kterém následuje dlouhá sekvence uklidňujících zpráv. […] V pokrytí zahraničních událostí potom dominuje drama a katastrofa.“ (Salomoni, 2020) V referování o konkrétních domácích problémech si potom turecká média důrazně hlídají tón a vyznění informace. „Například při zvýšení ceny pohonných hmot nepoužívají mainstreamová média slovo zvýšení, ale místo toho mluví o regulaci ceny paliva,“ poznamenává novinář Bülent Mumay.

Prezidentský systém a další metody dohledu

Prezidentský systém zavedený jako reakce na výjimečný stav v červenci 2018 vedl ke zvýšení pravomocí prezidenta republiky na úkor parlamentních a jiných státních institucí. Podle Mumaye „jakákoliv veřejná instituce je nyní právně vázána na prezidenta.“

Pro novináře to například znamená, že členské karty profesních sdružení může vydávat pouze Prezidentské ředitelství pro komunikaci. Oproti předchozímu systému se jedná o závažnou změnu. Před rokem 2018 měly odbory určitý vliv na konečné rozhodnutí, jak vysvětluje Gökhan Durmuş, tajemník novinářské unie Türk-İş. „Ústřední úřad nyní rozhoduje, kdo se stane novinářem,“ říká Hatice Kamerová a dodává: „Práce v terénu je tak bez členské karty téměř nemožná.“

„Komunikační oddělení prezidentské kanceláře je v přímém kontaktu s Nejvyšší radou pro rozhlas a televizi (RTÜK) a Agenturou pro reklamu v tisku (BİK),“ vysvětluje Mumay. Tento orgán je ze zákona povinen distribuovat oficiální reklamy do všech tištěných periodik. Tento typ reklamy tak pro média představuje důležitý zdroj příjmů. Ve způsobu přidělování však existuje určitá svévolnost, o čemž svědčí případ opozičních novin Evrensel a Birgün. Nedávno přišly o příjmy poté, co je agentura obvinila z „porušování etických zásad tisku“.

Také regulátor vysílání RTÜK často čelí obviněním z chybějící nezávislosti, protože prostřednictvím udílení pokut funguje jako cenzor. RTÜK má také pravomoc pozastavit vysílání, které považuje za urážlivé. To se nedávno stalo televizním stanicím Tele1 a Halk, když na ně byl uvalen pětidenní zákaz vysílání. V případě druhého pozastavení by kanály přišly o vysílací licence.

Internet jako další cíl cenzury?

Ve snaze vyhnout se státní kontrole a nabídnout alternativní pohled se rozšiřují počty internetových zpravodajských a informačních webů (televizní kanály na YouTube, zpravodajské weby a podcasty). Už i internet se však v Turecku stal cílem cenzury. Nejčastěji se jedná o mazání obsahu a blokováním webových stránek. Znepřístupněny jsou často celé weby, například Wikipedie byla v Turecku nedostupná od dubna 2017 do ledna 2020. Kontrolu pro stát zajišťuje Sociální oddělení pro sledování médií. Vláda navíc v roce 2016 spustila aplikaci, která umožňuje občanům nahlásit příspěvky, které považují za teroristickou propagandu.

Turecko patří mezi nejčastější žadatele o uživatelská data ze sociálních sítí, zejména za účelem trestních a soudních řízení. Facebook vyhovuje 79 % žádostí, data se tak dostávají do rukou turecké vlády. Jednání provozovatelů sociálních sítí je logické. Facebook a Twitter aplikují v Turecku jedny z nejvyšších sazeb na komerční obsah. Odepřením dat státním úřadům by riskovali ztrátu důležitého trhu.

V roce 2019 RTÜK zavedla nová licenční pravidla týkající se on-line rozhlasových a televizních stanic a služeb na vyžádání jako například Netflix. „Pozměňovací návrhy z roku 2020 navíc dále omezily službu YouTube. Pro získání licence musí kanál na YouTube prokázat, že provozovatel není v žádném napojení na teroristické organizace. Kurdské televizní a rozhlasové stanice tuto licenci získávají velmi složitě,“ upozorňuje právník Asociace mediálních a právních studií Veysel Ok.

Podle nového zákona navíc musí mít každý provozovatel sociálních sítí v Turecku zákonného zástupce. Pokud se tomuto nařízení nepodvolí, má turecký stát právo blokovat jeho reklamu a omezit šířku pásma. Kromě toho budou soudy od nynějška moci nařídit odstranění webového obsahu, nikoli pouze blokovat přístup k němu.

Státní strategie

Státní moc v posledních letech také výrazně posílila svou on-line strategii. Vznikají tak nové provládní sociální účty a „trollové“, kteří útočí na uživatele z řad opozice a nahlašují je. Jednou ze strategií je také snaha „zmást nepřítele“ přívalem neužitečných informací.

„Od doby, kdy se Erdoğan stal prezidentem, působí trollové jako ‚kulturní agenti‘. Vytváří novou, značně konzervativní agendu a zaměřují se přitom na různá hnutí, ženy, problematiku LGBT a podobně,“ říká Erkan Saka, profesorka na Komunikační škole Istanbulské Bilgi University.

V červnu 2020 Twitter pozastavil 7 340 „falešných a kompromitovaných účtů“. Podle společnosti bylo jejich účelem propagovat provládní agendu prezidenta Erdoğana a jeho strany AKP.

Trajektorie státních zásahů v on-line prostředí prošla všemi třemi „stádii kontroly“ internetu, tak jak je definuje Deibertem a další v článku Access Controlled (2010), a to od blokování konkrétního obsahu až pro nepřímé zásahy v podobě tvorby obsahu.

Přes všechny neradostné vyhlídky a nelehkou situaci neztrácejí někteří novináři optimismus a digitální prostředí vnímají jako prosto pro vznik alternativních informačních kanálů. „Mohou být cenzurovány, ale vždy existuje způsob, jak to obejít,“ říká novinář Bülent Mumay.

Obavy z budoucnosti

Erdoğanova strana AKP je u moci od roku 2002 a turecký mediální systém vždy podléhal přísné státní kontrole. Novinář Mehveş Evin však připomíná, že „ještě před pěti lety by byl propagandistický článek považován za extrémně nevhodný. Dnes jsou ale takové texty přijímány s naprostou samozřejmostí, takže jsme překvapeni, když občas narazíme na dobrou novinařinu.“

„Řada mých kolegů je vyšetřována, několik z nich je ve vězení nebo musí působit v exilu. To má samozřejmě nevyhnutelný psychologický dopad, kdy se novináři uchylují k autocenzuře. Kvalita novinářské práce tak každým dnem skomírá. Zajímalo by mě, kde je hranice přijatelnosti a zda je možné po překročení této hranice obnovit důstojnost novinářské profese,“ dodává Evin.

 

Tento článek byl poprvé publikován na italském EJO. Vznikl ve spolupráci s Osservatorio Balcani e Caucaso Transeuropa (OBCT).

Názory vyjádřené v článku jsou názory samotných autorů a nemusí nutně odrážet ani reprezentovat názory a postoje EJO.

Obrázek: Engin Akyurt z Pixabay / Licence: CC0 1.0

 

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend