„Je to rovnice o tisíci neznámých“. Těmito slovy otevírá trio Marek Šindelka, Vojtěch Mašek a Marek Pokorný svůj grafický román Svatá Barbora, který se věnuje Kuřimské kauze. Přestože případ sám započal před více než jedenácti lety, je Svatá Barboraz roku 2018 přínosným komentářem, který rezonuje v současné době. Reflektuje totiž  jak posedlost rychlým „odhalením pravdy“ a konspiračními teoriemi,tak voyeurismus příznačný pro obě strany mediálního pole: publikum i média samotná.

Fetiš pravdy

Kuřimská kauza ve své době zajímala v podstatě celou českou společnost. Média tento hlad uspokojovala formou, která vedla až k novele trestního řádu, známé jako „náhubkový zákon“.  Marek Šindelka, mimo jiné držitel ceny Magnesia Litera, společně s výtvarníky Vojtěchem Maškem ( Monstrkabaret Freda Brunolda, Hovory z rezidence Schlechtfreund)  a Markem Pokorným (Silnější než někdo)  se při práci na  Svaté Barboře podle vlastních slov v úvodu knihy přistihli při pátrání po bombastické „pravdě“ a knihu zásadně přepracovali.

Svůj voyeurismus, jak ho nazývají, zpracovali do podoby novinářky Andrey, jejíž příběh zároveň celou knihu  rámcuje. Z jednoho z nejkomplikovanějších kriminalistických případů v historii České republiky se tak stal příběh, který má formát bezmála severské detektivky. Pomineme-li literární rozbor díla samotného, jde v knize převážně o velice tenkou hranici mezi fabulací a pečlivě rešeršovaným, dokumentárním záznamem kuřimských událostí.

Díky rozhodnutí vynechat z příběhu primární oběti kauzy a vytvoření postavy novinářky Andrey se podařilo zachytit posedlost hlavní protagonistky případem, který jí pohltí natolik, že ho upřednostňuje před svým osobním životem a snaží se ho za každou cenu rozklíčovat.  Na druhou stranu se ale kniha živí právě onou eticky nesprávnou masáží médií, která před více než dekádou spojovala většinu národa ve fetišizované honbě za odpověďmi. Tehdy média zpochybňoval jen málokdo – kauza byla bombastická sama o sobě.

Média v době polarizace

Server Manipulátoři.cz z kraje letošního roku uveřejnil, že jeho čtenost se v roce 2018 zvedla o 131%. „Na náš web míří lidé jak ze sociálních sítí, ale roste i podíl čtenářů, kteří se „doklikávají“ především pomocí vyhledávačů (Google, Seznam) a jedná se tedy o ty, kteří aktivně hledají informace“, píše se v příspěvku.V porovnání s dosahem některých a počtem dezinformačních webů to lze jen těžko označit za dramatický vzestupnou tendenci (srovnání „lajků“ na Facebooku ukazuje jasnou převahu – 85 tisíc pro Ac24.cz a „jen“ 15 tisíc pro Manipulátoři.cz).

Článek také shrnuje zásadní hoaxy a obecně dezinformace, které přivedly na jejich web nejvíce čtenářů. Kromě zavádějících informací o prezidentském kandidátovi Jiřím Drahošovi a videu s údajným protestem ruské feministiky proti „manspreadingu“ jednoho z cestujících v petrohradském metru šlo o materiály týkající se migrace a uprchlíků, jako například video českého turisty zachycující údajné inscenované natáčení topících se migrantů neziskovkou na ostrově Kréta.

Důležitým efektem (a zároveň i podmínkou) šiřitelnosti těchto příspěvků je i polarizovaný stav současné společnosti, který eskaloval v posledních pěti letech.  Sledování medializovaných událostí už není tak o voyeurismu, jako spíš o tom, zda odpovídá danému smýšlení jedince, který pak v případě, že není s informací spokojený, hledá podporu svého názoru jinde – a internet nabízí odpovědí až příliš mnoho. Pro značnou část domácí populace ztratila tradiční média (a mnohé také média veřejné služby) význam – neposkytují jim oporu pro jejich názor, bezpečný prostor pro jejich latentní voyeurismus, nenaplňují jejich potřebu „správné odpovědi“.

Tisíc neznámých

Ve Svaté Barbořese povedlo připomenout, jak jiný byl mediální prostor před necelými dvanácti lety. Zároveň však způsob zpracování grafického románu zrcadlí stav současný: místo dokumentární rekonstrukce se autoři pustili do roviny fabulace tam, kde si nebyli jistí správnou odpovědí. Papírově to v rámci fikce sice fungovat může, zároveň jde ale významově o nejkomplikovanější – a čtenářsky nejméně vyvážené momenty knihy.

Důsledné vykreslení absurdního případu a konspirační teorie kolem dvanáct let starého případu je funkční a zábavné (jakkoliv je do jisté míry zvěrstvo nazývat komiks vycházející z případu týrání dětí zábavou), fabulované linky nicméně selhávají – a nejde o to, jestli jsou uvěřitelné, jako spíš o jejich křečovitost a plytkost. Jakkoliv se autoři odvolávají na vlastní morální kompas, který je přinutil k vypuštění pravé oběti případu a přepracování knihy a vložení rámcového příběhu novinářky Andrey, jejich vlastní touha ukázat svoji verzi pravdivých událostí přece jenom převládla. Do jisté míry se jejich vize alternativního vývoje případu, kdy soused týraných chlapců náhodou neviděl jejich obraz na své domácí chůvičce, veze na vlně stylizované nadsázky.

Konec knihy, implikující další identitu Barbory Š. a tajný spolek snažící se odhalit případ za pomocí technik podobných vyšetřovaným, je však čistým fetišem. Koho zajímají fakta, když vám někdo předloží pravdu? Špatný konec je totiž pro mnohého lepší, než konec žádný. A platí to jak pro autory Svaté Barbory, tak pro internetové konspirátory, diskutéry a příjemce fake news.