Zatímco se žurnalistika čím dál více schovává za paywally, mnozí jdou proti tomuto proudu a za určitých podmínek nabízejí své texty zdarma k šíření. Využívají k tomu autorské licence, pro něž se ustálil název „copyleft“ a stojí přísně v kontrastu ke klasickému pojetí copyrightu chránícímu autorova práva. Nejvíc však tento princip reprezentuje nezisková společnost Creative Commons, která nabízí zázemí otevřeným licencím a definuje jejich různé varianty.

Dílo vydané s copyleftem musí obsahovat jméno autora a původní zdroj, případně další náležitosti, jinak se může šířit dále bez potřeby se dotazovat na autorská práva a možnost dalšího využití. Často i komerčně. Takto vydané články mohou získat mnohem širší publicitu, ovšem za cenu zbavení se exkluzivity.

Že se s ní rozloučit v některých případech vyplácí, určitě věděl i jeden ze zakladatelů moderní žurnalistiky Walter Lippmann, jehož sloupek Dnešek a zítřek pravidelně vycházel ve více než 250 novinách ve Spojených státech i jinde po světě. V roce 1958 za něj získal Pulitzerovu cenu.

Jen domácí novinářské ceny zatím sbírá web Hlídací pes, který jako jediné médium u nás nabízí ostatním redakcím, aby jeho texty klidně přebíraly. „Rozhodli jsme se tak od samého počátku ve snaze zvýšit dopad našich textů a rozšiřovat to, co vnímáme jako veřejnou službu. Podmínkou je, že by mělo být jasné, že se jedná o text přejatý od nás, ideálně s hypertextovým odkazem,“ vysvětluje šéfredaktor serveru Robert Břešťan.

Foto: NiemanReports.org/Alfred Eisenstaedt/LIFE/Getty

Ukradněte naše texty, prosím

Na webu Hlídacího psa pak visí seznam podmínek, za kterých lze vybraný článek převzít. „Pravidelně celé texty přebírají Tiscali a Forum24, občas ČeskáMédia.cz či Romea,“ svěřuje se Ondřej Neumann, ředitel Ústavu pro nezávislou žurnalistiku, který jakožto nezisková platforma Hlídacího psa zaštiťuje. „Pravidelně si necháváme posílat monitoring,“ doplňuje Břešťan s tím, že zmíněná média přebírají jejich články vesměs správně dle zadaných požadavků. „Pro běžného čtenáře je asi poněkud těžké, ne-li nemožné odlišit to, co je původní obsah a co převzatý text, ale obvykle je tam napsáno, že text vznikl původně pro Hlídací pes,“ dodává Neumann.

Setkal se však i s negativním příkladem: „Původně naše texty poměrně často přebíraly Parlamentní listy, ale ty s nimi pracovaly hodně svérázně, dávaly jim nepřiměřené titulky apod. Proti tomu jsme se ohradili a naše texty přestaly publikovat, což mi rozhodně nevadí, naopak.“

Zatímco u nás je Hlídací pes jediným médiem svého druhu, v zahraničí najdeme spoustu dalších fungujících na podobné bázi. „Inspirovali jsme se projektem ProPublica.org,“ přiznává Neumann. Jde o médium, které se specializuje na investigativní žurnalistiku ve veřejném zájmu, funguje též na neziskovém principu a nekomerční média vyzývá, aby jejich příběhy klidně „ukradla“ a umístila je na své stránky. Chlubit se může tím, že je to první novinářský web s Pulitzerovou cenou. ProPublica  ji dostala v roce 2010 za článek věnující se nemocnici, kterou na pět dní odstřihl hurikán Katrina od elektřiny, což mělo drastické následky na její pacienty, a zaměstnanci nemocnice před sebou měli spoustu nezáviděníhodných etických rozhodnutí. Investigativní reportáž vyšla zároveň i v New York Times, které na ní s reportérkou Sheri Fink z neziskového webu spolupracovaly.

Dalším výrazným neziskovým webem publikujícím pod otevřenou licencí je The Conversation. Ten přináší analytické články psané akademiky a vědci, ovšem editované novináři. Díky tomu dokáže tento web být čtivý a oslovovat široké publikum, které by samotní vědci ke svým akademickým článkům nejspíš nikdy nepřilákali, ale přitom si zachovat hloubku vědeckého přístupu. „The Conversation je otevřený zdroj informací: zdarma ke čtení (nikdy nebudeme za paywallem) a využitelný k další publikaci pod licencí Creative Commons,“ uvádějí přímo na webu. Občas sem píší také čeští autoři.

Hned několik článků zde publikoval Jan Čulík, který jako bohemista působí na University of Glasgow ve Skotsku a zároveň je šéfredaktorem online webu Britské listy. Jeden článek v The Conversation má další český zástupce, který je jak akademikem, tak novinářem: politolog z Univerzity Karlovy a někdejší šéfredaktor webového A2larmu Jaroslav Fiala společně s politoložkou Sárou Vidímovou zde má článek o prekarizaci akademických pracovníků.

A je to právě vědecká žurnalistika, která má snad největší zastoupení mezi médii vydávající články s copyleftem. Například o vědě, technologiích a futurismu takto píše SingularityHub, o antropologii Sapiens.org, o biologii, zdraví a medicíně pak web Mosaic a na širší oblast vědecké žurnalistiky se zaměřuje Knowable Magazine, který si jako jediný žurnalistický web založilo vydavatelství Annual Reviews zaměřující se jinak na vydávání čistě akademické.

Pod otevřenou licencí vychází ovšem také články mezinárodně rozkročených a politických webů OpenDemocracy a Global Voices. První zmíněný se profiluje levicově, mezi jeho autory patří bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis, filozof Étienne Balibar nebo politická teoretička Chantal Mouffea většina jeho článků vychází s otevřenou licencí. Na webu toho druhého, vycházejícího dokonce i v české verzi, se lze dočíst: „Global Voices je komunita více než osmi set blogerů a překladatelů z celého světa, kteří Vám přinášejí zprávy občanské žurnalistiky, s důrazem na hlasy, které nejsou v mezinárodních mainstreamových médiích obvykle slyšet.“ Všechny články tam vycházejí pod licencí Creative Commons.

Nezisková žurnalistika má budoucnost

Nezisková organizace Creative Commons od roku 2009 poskytuje otevřené licence sladěné s českým autorským právem. Při publikaci si může autor vybrat, zdali použije základní licenci, kdy se jeho dílo má šířit pouze s jasně přiznaným autorstvím, nebo sám doplní další podmínky.

• CC-BY: Základní licence, nutno uvést pouze autora a zdroj
• CC-BY-ND: Tato licence navíc zamezuje šíření dalších odvozených děl, týká se to například fotografií a jejich postprodukce
• CC-BY-SA: Víceméně opačnou cestou jde tato licence, která odvozená díla nijak nezakazuje, jen se mají šířit zas pod stejnou licencí
• CC-BY-NC: V souladu s touto licencí lze dílo užít jen nekomerčně, neznamená to však, že by jej nemohla použít nezisková média, když jejich web obsahuje reklamu
• CC BY-NC-ND:Kombinací vzniká i licence zapovídající odvozená díla a umožňující dílo převzít jen nekomerčně
• CC BY-NC-SA:S nekomerčním použitím a s pokračováním licence i pro odvozená díla pak počítá tato licence

Creative Commons před nedávnem také spustila CC Search, svůj vlastní vyhledávač fotografií s otevřenou licencí, který nachází k užití stovky milionů vizuálního materiálu. Fotografie z jeho vyhledávání pocházejí například z Flickru, na kterém si uživatelé mohou vybrat, zdali své fotografie a další díla zveřejní s plnými právy, nebo s jednou z licencí zmíněné organizace. Podle nich se dají fotografie i vyhledávat.

Na Flickru s otevřenou licencí pro neziskové účely publikovala i Barka Fabiánová, hudební fotografka, jejíž snímky otiskly i deníky New York Times nebo Huffington Post a nyní působí v hudebním magazínu Full Moon. „Upřímně, moc ty licence neřeším, takže v tom ani nemám systém,“ přiznává. „Fotky z Flickru moc nesleduji, ale už se mi stalo, že se mi někdo ozval anebo fotku použil.“

Dále vyhledávač CC Search nabízí zdroje z Wikipedie, která celá funguje pod licencí CC-BY-SA včetně obrazových materiálů, a z webu Pixabay, který fotografie přináší ještě o něco volněji oproti dnes užívaným licencím Creative Commons.

Kromě toho, že volně dostupné fotografie zpravodajská média běžně využívají, se copyleft stal nástrojem širšího fenoménu neziskové žurnalistiky, a to ať už té investigativní, komentářové nebo vědecké.

„Nezisková žurnalistika podle mne dává smysl, přináší nový koncept, který sice není úplně rozšířený ani u nás, ani ve světě, ale ukazuje svou životaschopnost,“ hodnotí s optimismem šéfredaktor Robert Břešťan. „Nikdy to nebude většinový proud. Nicméně pět let Hlídacího psa ukázalo, že dobře řízený a přesně zacílený investigativně-analytický projekt má šanci,“ tvrdí Ondřej Neumann z Ústavu pro nezávislou žurnalistiku a doplňuje ho Břešťan: „Ovšem ani ‚nezisk‘ se nedá dělat bez peněz. Kvalitu je třeba zaplatit a těší mne, že se daří nacházet lidi, kteří nás podporují. Pokud takových lidí bude víc, bude více i podobných projektů.“

Tento článek je chráněný licencí copyleft CC-BY-NC