O mužích, pro muže, vytvořena muži. Přízviska, které po mnoho let charakterizují sportovní žurnalistiku – sféru, která je v celé řadě výzkumů popisována coby oblast, ve které historicky dochází k nejrozsáhlejším a nejdéle trvalejším genderovým střetům v žurnalistice. Sportovní média tradičně informovala o mužských kolektivních sportech a sportovcích. Tištěné, online či audiovizuální zprávy přitom vytvářeli výhradně muži a zároveň byly tyto zprávy určeny primárně mužskému publiku.

Přítomnost žen ve sportovních redakcích byla a je ve srovnání s ostatními zpravodajskými segmenty velmi nízká. Novinářky coby menšina často narážejí na překážky a tlaky, které jsou na ně během vykonávání profese vytvářeny. A to ať už ze stran kolegů, zdrojů informací či konzumentů mediálních obsahů.

Muži v popředí, ženy na periferii

Zásadním konceptem, jež popisuje genderové uspořádání a hierarchii ve struktuře společnosti, je hegemonická maskulinita. Tato teorie navazující na pojem hegemonie a analýzu třídních vztahů Antonia Gramsciho byla poprvé formulována australskou socioložkou Raewyn Connel v 80. letech minulého století. Základní aspekt konceptu upozorňuje na mužskou nadvládu, moc a patriarchální uspořádání ve společnosti a představuje vzorec ideální mužské identity.

Vhodným příkladem aplikace konceptu hegemonické maskulinity je sportovní oblast, ve které muži tradičně dominují nad ženami a jsou vnímáni jako ti v popředí, zatímco ženy jsou odkázány na periferii. Někteří autoři tvrdí, že historicky nízký počet žen pracujících ve sportovních redakcích může způsobovat nedostatečná mediální pozornost věnovaná ženským sportům. Podle nich k upevňování mužské dominance ve sportovních médiích dochází skrze minimální informování o sportovkyních a ženských kolektivních sportech. To může vést publikum k jejich podceňování či stereotypizaci.

Jak již bylo zmíněno, sportovní zpravodajství bývá obecně více sledováno muži, přičemž většina mužů se tolik nezajímá o ženský sport. S tím dle některých teoretiků může souviset i následný nezájem o sportovní reportáže či texty vytvořené ženami. Hegemonickou maskulinitu pomáhají udržovat i samy sportovní redakce a organizace. A to z důvodu absence žen na rozhodujících pozicích, jakými jsou například editorky, šéfredaktorky či manažerky.

Teorie tokenismu

Jedním z dalších pohledů popisujících genderově nevyvážené zastoupení žen v organizacích, jež je užitečný i pro pochopení fungování oblasti sportovní žurnalistiky, je teorie tokenismu (z angl. token = symbol). Fenomén definovaný americkou socioložkou Rosabeth Moss Kanter v druhé polovině 70. let minulého století popisuje jev, kdy jsou zástupci konkrétní skupiny (nejčastěji rasy, národnosti či pohlaví) považováni v organizacích za početně vzácné. Jelikož se nachází v nízkém počtu, obrací se k nim větší pozornost a jsou tak viditelnější. Coby symboly své skupiny jsou častokrát stereotypizováni a ocitají se pod větším tlakem než ostatní. Dle Kanter mohou být jejich reakce na tuto viditelnost různé. Buď se pokouší vynikat a být lepší než ostatní členové své skupiny, nebo se snaží asimilovat s okolním prostředím.

Tato teorie platí i ve sportovním prostředí, konkrétně s ohledem na působení žen ve sportovních médiích. Tam se můžeme setkat se všemi variantami výše zmíněných reakcí – ať už s ambiciózním přístupem žen, které mohou mnohdy své kolegyně vnímat jako potenciální hrozby, čímž se se od nich distancují, nebo naopak se snahou minimalizování ženských vlastností a splynutím s mužským prostředím.

Stereotypní vnímání sportovních novinářek

Kanter se ve své práci věnovala také základní typologii stereotypů žen, se kterými se dá setkat na pracovištích. Těmi jsou žena jako sexuální objekt, slabá/naivní žena, žena-matka a zarputilá žena s maskulinními charakteristikami. Na základě prvního stereotypu jsou ženy definovány po sexuální stránce. Muži je soudí primárně podle vzhledu, a nikoliv dle schopností. Druhý stereotyp pohlíží na ženy jako slabé, méně kompetentní a méně schopné se rozhodovat. Tím reflektuje obecný sociální pohled, že ženy mají být muži chráněny. V rámci třetího stereotypu jsou ženy vnímány jako pečující a naslouchající osoby zajišťující mužům komfort a podporu. Poslední stereotyp definuje ženy jako silné, s drsnějšími rysy, které na pracovištích působí nepřístupně.

Na tuto typologii navázaly ve svých studiích teoretičky Einat Lachover a Lucie Schoch, které vybrané stereotypy aplikovaly na vztah mezi novinářkami a jejich mužskými zdroji informací. Dle jejich výzkumů považují některé novinářky stereotypizaci ze strany zdrojů informací spíše za výhodu a využívají ji ve svůj prospěch. Tím, že je na ně pohlíženo jako na slabší či na objekty touhy, dokáží od svých zdrojů získat mnohdy exkluzivnější informace než jejich kolegové. Vytvářejí si síť kontaktů využitelných do budoucna, což může přispět k růstu v jejich kariéře.

Z těchto studií vyplývá, že se některé ženy se stereotypy raději smiřují. Ovšem dobrovolné přijímání těchto stereotypů vede k jejich neustálé replikaci. Ženy se mohou i nadále stávat oběťmi diskriminace či sexismu, přičemž posilování mužské dominance přispívá k trvalé genderové nerovnosti ve sportovní sféře.

Změna v chování publika? 

Další z častých stereotypů označuje sportovní novinářky jako méně kompetentní, méně profesionální a méně důvěryhodné, než jsou jejich mužské protějšky. Mnoho dosavadních výzkumů potvrdilo, že publikum častokrát hodnotí sportovní novináře a novinářky na základě stereotypu pohlaví a vnímá redaktorky a moderátorky jako méně erudované. 

První pozitivní změnu v chování publika zaznamenala Gayle Jansen Brisbane, která ve své nejnovější studii z roku 2021 věnované výstupům novinářů a novinářek o Národní fotbalové lize ve Spojených státech prokázala lepší přijetí žen publikem a poukázala na klesající tendenci k jejich stereotypizaci. Podle výsledků auditoriálního experimentu americké publikum již nepovažuje sportovní novinářky za méně důvěryhodné a erudované. Současně nenachází zásadní rozdíl v jejich informovanosti a důvěryhodnosti.

V současnosti jde však o vůbec první studii, která na tuto změnu chování publika upozorňuje. Proto je nutné provést další podobné výzkumy zaměřené například na další sporty či jiné světové oblasti, jež by potvrdily, či vyvrátily, že výsledky Brisbane indikují možný trend.