Autor: René Volfík

Války, přírodní katastrofy nebo lidská neštěstí jsou především v současné době nedílnou součástí každodenního zpravodajství. K podobným událostem ale patří i smrt a otázka, jak ji pro čtenáře zaznamenat nejenom v textu, ale i v obrazové podobě. Kde je však hranice, kterou by média při práci s fotografiemi smrti neměla překročit? A čím se řídí redakce při jejich výběru? 

Smrt je s fotografií spojená už od jejího vynálezu. Jak ale poukazuje Susan Sontag ve své knize S bolestí druhých před očima, způsob našeho vnímaní smrti je výsledkem určité konstrukce, kterou vytvořila média její reprezentací. 

Co se dostane do médii záleží na gatekeeperech, pomyslných strážcích mediálních bran, kterými jsou editoři. Oni už na začátku rozhodují, co se bude fotit, a co se nakonec otiskne v novinách, časopisech nebo publikuje na internetu. Další článkem v systému jsou fotožurnalisté, kteří snímky pořídí, protřídí, pošlou a dále do procesu už nezasahují. 

Jaké jsou ale faktory, které rozhodují o tom, který snímek se může dostat do mediálního prostoru? Jenni Mäenpää z helsinské univerzity ve svém výzkumu rozlišuje tři etické rámce: společný, relativní a distribuční. Skrze ně ukazuje, jak se liší jednotlivé přístupy redakcí, praxe a způsob získávaní materiálů. Různorodé praxe při výběru explicitních fotografií se snažila zjistit skrze pozorování a polostrukturované rozhovory ve třech různých redakcích – agentury Reuters, finské fotobanky Lehtikuva a finského týdeníku Sumoen Kuvalehti.  

Doma vs. zahraničí 

Výsledky výzkumu ukázaly, jaké jsou rozdíly v rozhodovacím procesu na mezinárodní a národní úrovni. Vzhledem k tomu, že nadnárodní agentura Reuters poskytuje snímky celosvětově, požadavky na její produkci jsou značné jiné než na regionální fotobanky, jako je i Lehtikuva nebo česká ČTK.

Co mají společné, je ale cíl – informovovat čtenáře o tom, co se děje ve světě. Zdůrazňují hodnotu, kterou mohou mít fotografie utrpení a smrti pro zpravodajství. 

Přesto se média snaží spíše vyhýbat explicitním snímkům. Nastávají ovšem situace, kdy cítí, že k tomuto kroku musí přistoupit. To ilustruje i výrok jednoho z dotazovaných profesionálů: „Když je událost hrůzostrašná, třeba jako válka, poskytneme hrůzostrašné fotografie.“ 

Vždy je ale důležité brát v potaz národní zvyklosti a zavedenou praxi. Mezi ně může patřit i nezobrazování vlastních mrtvých. Dokazují to světoznámé příklady jako byl teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 nebo aktuálnější pandemie koronaviru.

Proto se do zpravodajství dostávají snímky smrtí ze vzdálenějších zemí a projevuje se tak „kulturní anestezie“, jak Allen Feldman pojmenoval mediálních reprezentaci druhých. Tím se média snaží docílit, aby se jejich obsah neodchyloval od běžné produkce, kde je umožněn větší prostor pro explicitní zobrazování utrpení v exotičtějších destinací.  

Nejenom finská studie, ale třeba i Sontag, nebo další autorka věnující smrti v médiích Barbier Zelizer, však jako důvod pro nezobrazování vlastního mrtvých uvádějí rovněž obavu, aby oběti nepoznali rodinní příslušníci. 

Zajímavým aspektem pro mnohá média je však snaha na čtenáře „zapůsobit“ šokem, čemuž se seriózní zpravodajství snaží vyhýbat. V případě finských médií platí praxe, že se neukazují mrtvoly nebo mrtvá těla. Pokud ovšem situace podobné záběry vyžaduje, jak ilustruje příklad největších finských novin Helsingin Sanomat se záběry masakru z ukrajinské Buči (Obrázek 1), volí „mírnější“ snímky, aby před podobným materiálem ochránily mladší publikum. 

Redaktorka novin Helsingin Sanomat Vilma Aholuoto v rozhovoru k současné praxi v novinách přesto uvádí i příklad článku o masakru (Obrázek 2), kdy byl zvolený opačný přístup a reportér z místa se snažil čtenářům ukázat, jak válka skutečně na místě vypadá. Aholuoto popisuje přístup finských médií k drastickým snímků z války na Ukrajině jako neobvyklý a stejně jako autorka výzkumu zmiňuje finskou praxi vyhýbat se podobným obrazovým doprovodům.

Zajímavým aspektem pro mnohá média je však snaha na čtenáře „zapůsobit“ šokem, čemuž se seriózní zpravodajství snaží vyhýbat. V případě finských médií platí praxe, že se neukazují mrtvoly nebo mrtvá těla. Pokud ovšem situace podobné záběry vyžaduje, jak ilustruje příklad největších finských novin Helsingin Sanomat se záběry masakru z ukrajinské Buči (Obrázek 1), volí „mírnější“ snímky, aby před podobným materiálem ochránily mladší publikum. 

Redaktorka novin Helsingin Sanomat Vilma Aholuoto v rozhovoru k současné praxi v novinách přesto uvádí i příklad článku o masakru (Obrázek 2), kdy byl zvolený opačný přístup a reportér z místa se snažil čtenářům ukázat, jak válka skutečně na místě vypadá. Aholuoto popisuje přístup finských médií k drastickým snímků z války na Ukrajině jako neobvyklý a stejně jako autorka výzkumu zmiňuje finskou praxi vyhýbat se podobným obrazovým doprovodům.

Může být smrt krásná? 

K publikace fotografií smrti mohou být média i dotlačena sociálními sítěmi, které ovlivňují způsob distribuce podobných materiálů. Často skloňovaným příkladem podobného efektu je fotografie Alana Kurdiho z roku 2015, jehož mrtvé tělo bylo vyfotografováno na turecké pláži a stalo se symbolem uprchlické krize.  

S touto fotografií se ale pojí i další problematika, kterou je estetizace smrti a utrpení. Dítě bylo v tomto případě zobrazeno jako „spící anděl“. Jak upozorňuje Sontag, nacházíme tak v podobných snímcích krásu, čímž je ale odváděna pozornost od události jako takové. Tím může být docíleno, že lidé po jejich zhlédnutí necítí potřebu zakročit proti podobným událostem, což bývá jednou z motivací médií pro jejich publikaci. 

Agenturní svět v obrazech 

Co může připadat lokálním editorům nepublikovatelné, může být na druhé straně světa „obyčejným“ snímkem do článku. Právě kvůli tomu mohou být nastavené mantily pro celosvětové fotobanky jako je Reuters jiné. Zodpovědnost v prvé řadě leží na samotných fotografech, u kterých editoři přepokládají automatické etické zásady. 

„Nabízíme sled snímků, protože víme, že máme rozdílné typy klientů…Pokud víme, že fotografii nikdo nepoužije, nepublikovali bychom ji,“ vysvětluje jeden z editorů z Reuters. Základní zásadou i pro tuto agentury v případě smrti je, že nechtějí šokovat, ale informovat. 

Ve všech stupních řetězce je důležitá znalost svého publika nebo klienta. Od toho se odvíjí i cit pro situaci, která sice někdy může působit jako sebecenzura, podle profesionálů se ale jedná spíše o „nedílnou součástí odpovědné žurnalistiky“.

Při rozhodování o publikaci fotografií smrti jsou tak rozhodující zkušenosti, mentální nastavení novináře a spolupráce uvnitř redakcí a agentur. Stěžejní jsou sdílené ideologické hodnoty, které ovšem mohou být převáženy denní praxí. 

Jak tedy média přistupují k fotografiím smrti? Přestože výzkum ukázal, že v základních tématech se novináři shodují, důležitou roli hraje v průběhu celého procesu nejenom geografická poloha zachycené události, ale především individuální morální kompas a zajetá praxe.

Použité fotografie: Úvodní – René Volfík (se svolením autora); v textu (archiv autorky článku)