Je 23. května 2000, téměř poledne. Slunce v oparu se líně táhne výš nad kopcovitý terén. Je to teprve několik hodin, co izraelská armáda spěšně opouští jižní Libanon, zatímco její pozice obsazují bojovníci Hizballáhu. Na kopečku s výhledem na Manaru, kibuc těsně lícující izraelsko-libanonskou hranici, zastavuje Mercedes s libanonskou poznávací značkou. Zpoza drátěného plotu ho sleduje posádka izraelského tanku. V autě sedí tři muži v běžném oblečení, které v jižním Libanonu té doby nosí civilisté i militanti. Řidič telefonuje a zůstává sedět v autě. Další dva sestoupí na úpatí. Začínají skládat techniku. Tank vypálí. Tělo řidiče v posledním záchvěvu života se dere ven z hořícího auta. Dvojice se k němu pod kulometnou palbou neodvažuje přiblížit. Zatímco nejméně jeden z přeživších přemýšlí, zda se podařilo celou scénu zaznamenat na kameru, zázemí BBC zatajuje dech v domnění, že právě přišlo o tři kolegy.

Práce zahraničních zpravodajů v regionech, kde jsou vztahy napjaté a válečné konflikty opakované, je specifická disciplína. V dodržování novinářských standardů i etických kodexů by se neměla odchylovat od běžné rutiny. Míra stresu, viděného utrpení a nároky na flexibilitu udržují zpravodaje v traumatizující pohotovosti, která testuje jejich morální i profesní integritu. Často se učí za pochodu a teprve zkušenostmi získávají potřebnou resilienci. Tedy odolnost, která je výsledkem úspěšného behaviorálního i mentálního přizpůsobení se náročným životním zkušenostem.

Trauma versus resilience válečného zpravodaje

V čele neoznačeného týmu BBC stál blízkovýchodní zpravodaj Jeremy Bowen. Řidič byl Bowenův libanonský fixer a přítel Abed Takkoush. Tým doplnil kameraman Malek Kanaan. Záznam spustit nestihl a událost tak zůstane pouze v paměti aktérů. Bowena událost pronásledovala jako post-traumatický syndrom celé roky. Vinu za zabití přítele ovšem přičetl Izraelským obranným silám, které se za incident omluvily a vysvětlily jej jako omyl. Měly je za teroristy. To nijak Bowenovo přesvědčení, že šlo o úmyslnou likvidaci novináře, neobměkčilo. To ostatně každý rok v den výročí přítelova úmrtí připomíná svými tweety. 

Téma traumatických zkušeností čím dál intenzivněji proniká do debat o novinářské praxi. Byť vědecké evidence je stále spíše poskrovnu. Na přelomu milénia kanadský psychiatr Anthony Feinstein zkoumal míru posttraumatické stresové poruchy (PTSP) mezi válečnými zpravodaji z velkých západních redakcí. Nejen, že tito novináři měli podstatně větší psychické problémy než jejich kolegové v zázemí, ale míra celoživotního výskytu PTSP u traumatizovaných novinářů odpovídala úrovni válečných veteránů. U téměř třetiny traumatizovaných tak post-traumatická porucha přetrvává trvale. V novějším rozhovoru ale Feinstein poukazuje na obecně vysokou odolnost válečných zpravodajů a zpravodajek. U většiny z nich se trauma nerozvine.

Feinsteinova zjištění nedávno doplnil další výzkum. Ten přichází se závěrem, že s rostoucí frekvencí a intenzitou reportování z válečných konfliktů roste i výskyt a závažnost symptomů posttraumatické stresové poruchy. To mimo jiné znamená, že na vymknutou realitu války si nelze jednoduše zvyknout a stát se vůči opakujícímu se emočnímu vypětí imunní. Resilience v tomto smyslu není adaptabilitou na válku, ale především schopností novináře se s následky traumatizující události vyrovnat a vědomě s nimi pracovat. Přičemž, studie uzavírá, jedním ze způsobů zvládání traumatu je jeho sdílení s druhými.

Pod nátlakem emocí i kritiky

Ještě před tím, než se Bowen vydal zaznamenat stahování izraelských sil z Libanonu, měl nastartovanou slibnou kariéru válečného zpravodaje. Pokrýval válku v Perském zálivu, bosenskou válku i válku v Kosovu. Smrt kolegy ho ale zasáhla natolik, že se na několik let ukryl do bezpečí ranní show BBC Breakfast. Bowen své trauma netají. Naopak. Po návratu na Blízký východ otevřeně reaguje na otázky týkající se pauzy a v četných rozhovorech popisuje událost 23. května jako formativní moment. To má pro něj, a potažmo pro BBC, dva důsledky. Na jednu stranu rostoucí uznání doprovázené čestnými doktoráty. Na druhou stranu odhalenou slabinu, která často slouží jako důvod i vysvětlení pro kritiku za protiizraelskou podjatost.

 Z plejády výtek směřovaných na Bowenovu práci, získala zřejmě největší pozornost kritika za manipulativní výklad historie v článku How 1967 defined the Middle East. Ten i přes počáteční nevoli BBC prošel přezkoumáním nezávislého regulačního orgánu BBC Trust. Trust uvedl, že Bowena nepovažuje za zaujatého, ale použitý jazyk a formulace byly nepřesné a jako takové nedosahovaly redakčních standardů BBC. Původní text, vydaný v roce 2007, byl proto o dva roky později znovu editován. Obdobně tomu bylo v případě reportáže o izraelské osadě Har Choma. BBC Trust v jednom bodě obsáhlé stížnosti souhlasil, že zpravodaj neuváděl přesné informace a svá tvrzení dostatečně nepodepřel zdroji. Bowen konstantně jakoukoliv kritiku odmítá a vnímá ji jako kampaň namířenou proti své osobě.

V letech 2005 až 2022 Bowen zastával roli blízkovýchodního editora, kdy zodpovídal za tým reportérů, výběr témat i způsob jejich zpracování. Současně byl poradním hlasem BBC v otázkách Blízkého východu. Kontroverze v té době provázely například reportáž Jane Corbinové, zpochybňující motivaci i nálezy archeologického průzkumu v Jeruzalémě. Pozornost získaly i výstupy zpravodaje Jona Donnisona, který na Twitteru sdílel fotografii ze syrské války jako důkaz izraelského útoku na Gazu. Jindy v emocionálně vypjatém článku Gaza baby only knew how to smile obvinil Izrael z vraždy kojence. Jeho tvrzení později zpochybnily výsledky vyšetřování OSN. BBC se musela nedávno omluvit za obdobné Donnisonovy spekulace o výbuchu u nemocnice Al-Ahli Arab, kdy v pořadu The Context (odvysíláno 17.10.2023) obvinil izraelskou armádu se slovy „… co jiného by to skutečně mohlo být.“ Bowen v reportáží o tomto výbuchu tvrdil, že celá nemocnice byla srovnána se zemí. Svého pochybení ale, jak uvedl, nelituje. 

Kdy je osobní zkušenost autocenzurou?

Opakované vystavení traumatizujícím událostem a emocionálně náročným situacím ovlivňuje vnímání konfliktu i jeho aktérů. To se následně může odrážet ve způsobu, jakým zpravodaj o událostech referuje. Především v případě, jde-li o těžko ověřitelné či zpochybnitelné informace, dlouhodobé a komplexní konflikty a natolik vzdálené či specifické socio-kulturní kontexty, pro jejichž pochopení a kritické hodnocení je od publika, ale i regulátora vysílání, vyžadována jistá míra znalosti. 

I když obecně předpokládáme, že zahraniční reportéři a váleční zpravodajové se snaží udržet profesní odstup, Thomson ve svém výzkumu připomíná, že emoce často rozmazávají hranici mezi osobní a profesní perspektivou. Zde se rodí napětí, kde se subjektivní pohled, zkušenosti a emocionální angažovanost novináře přetahuje s redakčními postupy a principy novinářské etiky, které mají zajistit nestrannost a objektivitu. Pokud přetahovaná stále ještě probíhá, znamená to, že si novinář uvědomuje potřebu odlišit osobní a profesní pozice. Pokud tento zápas v sobě novinář nesvádí, riskuje nejen svoji pověst, ale i pověst média, pro které pracuje.

Interakce s místními komunitami a dlouhodobé vystavení bezpráví civilního obyvatelstva v konfliktních zónách umožňují zpravodajům nasát lokální reálie, porozumět jim a věrohodně je vyprávět publiku. Nicméně, jak v knize War and Media poznamenávají Hoskins a O’Loughlin, tyto žité a mnohdy citlivé momenty mohou zasahovat do novinářovy autonomie, která je klíčová pro zachování nestrannosti. Obdobně Paula Shoemakerová upozorňuje, že novinářskou autonomii ovlivňují vedle vnějších tlaků, jako jsou politický režim nebo pracovní rutina, také zkušenosti, kulturní hodnoty, politická přesvědčení a náboženské vyznání. Osobní preference a inklinace ke skupinám a názorům, se kterými se novinář více ztotožňuje, pak autocenzurují výběr i rámování zpráv.

Limity objektivity ve válečné zóně může vyvážit transparentnost

Je vůbec objektivita ve válečném zpravodajství jediným možným způsobem, jak o dění informovat? Ne nutně. Tím spíše uvážíme-li specifickou pozici zahraničního zpravodaje, obklopeného aureolou dobrodruha a svébytného komentátora dramatických událostí, který, slovy novináře a profesora Simona Cottleho, informuje skrze svá kontextualizovaná svědectví. Jejich práce se tak blíží publicistice. Ani ta by však neměla zcela rezignovat na faktickou správnost a verifikaci uváděných informací. Tím spíše, pokud jsou informace sdílené zahraničním reportérem automaticky a bez další verifikace přebírány do zpravodajství.

Jan Motal, odborník na mediální etiku, v podcastu Puls, zmiňuje, že vybrat si jednu stranu konfliktu nemusí být nutně špatně. Pokud je to tedy “strana humanity,” následující lidskoprávní hodnoty a mezinárodní humanitární právo. Otázkou zde ale je, zda se tím práce korespondenta nedostává k angažované žurnalistice (advocacy journalism), která přesahuje cíl informovat. Čímž by rozporovala vysoké standardy BBC, která svou důvěryhodnost staví na vyváženém a objektivním zpracovávání témat a intenzivním ověřování publikovaných informací.

Zahraniční reportéři by měli zachovat kritický pohled na všechny strany konfliktu a uvědomovat si, že žádná z nich není bez chyb. To se zdá jako klíčové při snaze o věrné zobrazení dění. Pokud favorizují stranu, která více odpovídá jejich hodnotám a pohledu na svět, měli by být v tomto přístupu transparentní a neschovávat se za étos objektivity veřejnoprávního média. I tak ovšem manipulace s daty, publikování neověřených informací nebo jejich dezinterpretace zůstává porušením novinářské etiky. V tom především BBC při pokrývání izraelsko-palestinského konfliktu hraje vabank se svým dobrým jménem a zpravodajskou důvěryhodností. A to v době, kdy důvěra v média, především veřejnoprávní, strmě klesá v celé Evropě. 

Od roku 2018 je důvěryhodnost BBC na sestupu. Ze 75 % sestoupila na 55 %. Jedná se o výrazný pokles, byť stále zůstává nejdůvěryhodnějším zpravodajským médiem ve Velké Británii. Od 7. října 2023, kdy dlouhodobý palestinsko-izraelský konflikt opět vyhřeznul do války, BBC obdržela přes 1500 stížností zpochybňující dodržování základních principů, na nichž stanice reputačně staví. Přestože je kritika za protiizraelskou podjatost dlouhodobá a výrazná, na nedodržování principů vyváženosti a nestrannosti BBC čím dál častěji upozorňuje také palestinská strana. Za nevyváženost bylo pod tlakem i pokrývání Arabského jara.