Zdroj: Kateřina Vodvářková

Izraelský konflikt stále plní úvodní stránky novin. Mezi válečnými reportéry jsou i čeští novináři Kateřina Vodvářková, zástupkyně šéfredaktora zahraniční redakce na Nově, a David Borek, stálý zpravodaj České televize na Blízkém východě. EJO se jich ptalo na působení v terénu a práci s informacemi v konfliktu, který dělí společnost. Dotkli jsme se také vlivu sociálních sítí na novinařinu a v neposlední řadě jsme se věnovali otázce emocí.

Zatímco pro Kateřinu Vodvářkovou byla válka před působením v Izraeli neprobádanou půdou, dříve totiž pokrývala příběhy migrantů na hranicích EU, prezidentské volby v USA nebo smrt královny Alžběty, zkušený válečný reportér David Borek, o tamním dění reportoval již nesčetněkrát a do Izraele dorazil bezprostředně z Ukrajiny.

Věrohodné zdroje

K největším výzvám válečného zpravodaje patří získávání věrohodných informací. Kateřina Vodvářková zdůrazňuje profesionalitu Izraelských obranných sil (IDF) a izraelské vlády v komunikaci s novináři. Dobře podle ní funguje WhatsAppová skupina, kde se scházejí nejdůležitější informace, včetně pozvánek na press tripy do kibuců nebo na promítání záběrů ze 7. října.

Právě dobrá organizace ze strany Izraele umožňuje podle Vodvářkové českým médiím držet krok s tituly světového formátu, které se na místě taktéž pohybují. Do online prostředí chatovacích aplikací se také přesunuli váleční reportéři, kteří si zde podle ní vyměňují informace a tipy na reportáže.

Naopak Davidu Borkovi komunikace přes WhatsApp příliš nevyhovuje. „Jsem e-mailový člověk,“ řekl EJO. WhatsApp ale podle něj zejména v prvních dnech po začátku války představoval jediný způsob, jak se dostat do zničených pohraničních vesnic.

Zdroj: Prinscreen Česká televize

Sběr informací z palestinské strany není v současné době pro reportéry buďto možný a nebo není bezpečný. „Na palestinské straně máme ‚fixery‘ a známé, kteří poradí s natáčením a podobně. Obecně je problém to, že palestinská společnost není vnitřně svobodná. Podobně asi jako při natáčení v Rusku nebo Číně je nutné tohle brát na vědomí, když s nimi novináři mluví,“ dodává ke sběru informací, který podle Borka značně ulehčily moderní technologie a profesionalita.

Větší problémy ale přináší následné ověřování informací. Borek proto vždy volí předběžnou opatrnost, když se objeví nějaká nová informace. Za výhodu považuje, že nepracuje pro tiskovou agentury typu AP, ČTK nebo Reuters. „Reportérsky se zaobírám vždy jen drobným výsekem reality, mikropříběhem. Tudíž kauzy typu bombardování nemocnice v Gaze šly z větší části mimo mě, to je spíš věc pro editory v Praze, kteří to zpracovávají pro denní zpravodajský tok na ČT24,“ říká.

„Navíc působím převážně v Izraeli, který je svobodnou společností v tom smyslu, že tu existuje otevřená debata a polemika, tudíž je snazší ‚prokouknout‘ případné manipulace,“ dodává Borek.

Na potřebu dobrých zdrojů a možné záměry obou stran upozorňuje také Vodvářková: „Je to válka, takže člověk tak musí k informacím, které se sypou ze všech stran, přistupovat,“ říká. „Myslím, že je vždy nejlepší označit zdroj informace. Například pokud jsem na vlastní oči viděla, že v kibucu Kfar Aza jsou spálené desítky domů, tak nemusím napsat, kdo to tvrdí, protože jsem tam byla. Ale když někdo uvede počty mrtvých nebo mluví o údajných válečných zločinech, tak nemohu říct, že to tak je, protože jsem to neviděla. Musím říct jedna nebo druhá strana tvrdí,“ dodává Vodvářková.

Kvalita versus rychlost

Reportérů jsme se také ptali na vliv sociálních sítí na jejich práci. Vodvářková upozorňuje, že práce pro televizní kanál jí dává určitou výhodu oproti kolegům, kteří pracují ve webové redakci nebo se sociálními sítěmi.

„Mám čas do večerního vysílání informaci ověřit a zpracovat. Sociální sítě jsou svět sám o sobě, a každý novinář se s ním učí pracovat. Je těžké upřednostnit kvalitu před rychlostí, ale je to zároveň hrozně důležité a podle toho se kvalitní novinařina pozná,“ říká Vodvářková.

Sociální sítě tak pro ni nepředstavují primární zdroj informací. Vyhledává je na ověřených zpravodajských webech či na oficiálních ověřených účtech různých institucí.

„Na nich se novináři mohou dozvědět různé důležité informace o tom, jaké se konají události, kam se představitelé vlády nebo institucí přesouvají a podobně. Skrze články jsem našla rozhovory s přeživšími nebo příbuznými obětí, pak jsem teprve šla na sociální sítě a zkontaktovala je. Sociální sítě jsou nástroj komunikace, nehledám tam témata,“ vysvětluje Vodvářková.

Boj za názvosloví

V rozhovoru jsme se také dotkli třaskavého tématu – boje za názvosloví, který ve veřejném prostoru od počátku konfliktu probíhá. Podle Vodvářkové právě správné pojmenování hraje ve vyváženém zpravodajství stěžejní roli.

„Reportáže jsou hodně krátké, takže hledám obecné označení, které nevyvrací ani jeden fakt. Když přiřazení hraje hodně důležitou roli, tak neřeknu, že útočí Libanon, ale Hizballáh. Stejně neútočí Palestinci, ale útočí Hamas, nebo nemyslí si to Izraelci, ale Izraelská vláda.“

Důležité je také, jakým způsobem jsou různé informace a zdroje citovány. „Například, pokud citujeme počet obětí, je třeba uvést, že to tvrdí ministerstvo zdravotnictví, které je ale řízeno Hamasem,“ dodává Vodvářková.

Podobně k názvosloví přistupuje také Borek. “Jazyk blízkovýchodního konfliktu je ošemetná věc, ale když nepracujete pod emocemi, ale spíš chladně, analyticky, tak to není taková překážka,” říká.

Emoce a válečné zpravodajství

Zdroj: Kateřina Vodvářková

V neposlední řadě jsme se s novináři bavili o emocích a psychické odolnosti. Vodvářková se snaží odprostit od citové stránky a snaží se kolem sebe vytvořit “bezpečnou bublinu”.

“Nejhorší to bylo, když jsem byla na promítání ze 7. října. Měla jsem pocit, že se moje psychická bariéra hodně bortí. Nastal moment, kdy jsem cítila, že musím odejít. Izraelská vláda to dělá tak, aby se to novinářů dotklo co nejvíce. O to těžší je udržet si chladnou hlavu,” říká.

Zároveň ale dodává, že jako novinářka musí na taková setkání chodit, vidět události na vlastní oči, a ověřit informace. Když ale následně tvoří obsah reportáže, nechce lidem uštědřit stejnou ránu, jakou obdržela ona sama. “

V živém vstupu jsem zmínila i osobní stránku. Například, že novináři odcházeli, brečeli, a že to bylo to nejhorší, co jsem v životě viděla,” popsala Vodvářková.

Naproti tomu Borek se rozhodl, že se promítání nezúčastní. “Vědomě jsem tam nešel, právě proto, abych nepřetěžoval svůj emoční systém. Stejně jako na Ukrajině to u mě i v případě konfliktu v Izraeli funguje tak, že si věci, které vidím, neberu až tolik osobně. Jako bych realitu vnímal skrz hledáček kamery. Je to práce nikoliv misijní cesta, u které se budu dojímat a rozhořčovat,” uzavírá rozhovor Borek.

 

Zdroj úvodní fotografie: Kateřina Vodvářková/publikováno s povolením autorky