Nebo v mikroprocesorech, Číně, psím žrádle, kdo ví. Člověk může napsat kde co, jde jen o to, kolik lidí jeho slovům uvěří. A to je, oč tu běží. V čase internetu na nás pokřikují informace zprava, zleva, zdola, shora – jeden by se v tom hluku ztratil – nebýt někoho, kdo by mu ve změti hlasů pomohl najít schůdnou cestu. A tím někým má být novinář. Skupina studentů žurnalistiky trénovala role průvodců čtenářů vesmírem informací v Českém rozhlase, kde proběhl workshop v rámci druhého ročníku projektu PRESSpektivy – Budoucnost žurnalistiky.

Artěmij Troickij je bývalý ruský kosmonaut a Hrdina Sovětského svazu. Podnikl celkem tři cesty do vesmíru, jednu z nich společně s Vladimírem Remkem. Vystudoval hru na fugu na ruské státní konzervatoři, pilotoval stíhačku MIG, těžil ropu na Sibiři, s Gorbačovem chodil na ryby a Jelcinovi pomáhal připravovat plán jaderného odzbrojení. A taky založil velbloudí farmu v Saúdské Arábii a vyhrál tři ročníky Rallye Paříž-Dakar. Na dvouplošníku.

Nebo taky ne. Ve skutečnosti je pravdivé jen to, že Artěmij je Rus, a že je hlavním hostem workshopu Budoucnost žurnalistiky. Artěmij přichází do noblesní zasedačky Českého rozhlasu, kde na něj už čeká dvanáctka studentů novinařiny. Je to ležérní chlapík, kterému by nikdo nehádal víc jak padesát, na tvářích má strniště, na očích sluneční brýle. Starý rocker. Překvapivě zdraví osazenstvo několika českými slovy, usedá do židle a začíná povídání o svém životním osudu, které pak – prokládané dotazy studentů – trvá asi hodinu. A jsou to zajímavá slova. Artěmij Troickij je vůbec první ruský DJ, organizátor rockových koncertů ze sovětské éry, exšéf hudební redakce ruské státní televize, bývalý šéf ruského vydání Playboye, zná se se zajatými členkami ženského hnutí Pussy Riot a navíc vyrůstal v Praze – proto ta jeho čeština v úvodu.

Jenže co všechno by vás z těchto Artěmijových osudů zajímalo nejvíc? Někdo by rád slyšel něco o historii ruského rocku, jiný o dýdžejování a někoho zkrátka zajímá, jaké holky se objevují v ruském Playboyi a co tak asi (ne)mají na sobě. A pak ty Pussy Riot… Přiznejme si, že Artěmije v Čechách nikdo nezná a stěží bychom mu mohli věnovat hodinový pořad v rozhlase nebo bilanční rozhovor zabírající několik stran časopisu. Artěmij nám noviny neprodá. A co takový čtenář časopisu Mladý sadař – zajímal by ho vůbec jakýsi ruský hudební publicista?

Mladí novináři jsou rozděleni do tří skupin vedených školiteli z Rádia Wave (Zuzka Rejchová), Radiožurnálu (Pavel Polák) a časopisu Bel Mondo (Bára Procházková). Studenti mají za úkol sestavit otázky pro interview s Artěmijem. A je jen na nich, jestli se z ruského hosta pro čtenáře či posluchače rázem stane kosmonaut, rockový fanda nebo pěstitel okurek.

Ano, to je trochu nadsazené. Novináři jen formulují otázky a host odpovědi musí autorizovat – alespoň pokud se bavíme o seriózní novinařině. A Artěmij bude vždy Artěmijem, nebude si přeci vymýšlet alternativní identity. Tak v čem spočívá moc a síla novinářů, kteří ho za chvíli vyzpovídají a poté představí svému publiku?

Začněme Rádiem Wave. To je stanice Českého rozhlasu, jejíž posluchače tvoří zpravidla mladí lidé, kteří se zajímají o dění kolem sebe, vesměs jsou to liberálové. Slogan stanice zní: progresivní hudba, rozhovory s osobnostmi, kultura. Skupina vedená Zuzkou Rejchovou, redaktorkou Wave, zasedá k poradě. Čím může posluchače zaujmout osoba Artěmije? V centru zájmu je skupina Pussy Riot, mladí Rusové kontra režim, muzika. Provizorní titulek zní „Vyburcovat mladé hudbou“. Nakonec skupina žurnalistů přichází s originálním tématem ženského aktivismu v současném Rusku. Proč to byly právě ženy a matky (členky Pussy Riot), kdo se postavil režimu? Následný rozhovor s Artěmijem se pak točí kolem ruského feminismu a reakce mladých na tvrdý zákrok režimu proti Pussy Riot. Náš host je ve vesmíru Radia Wave zasvěceným pozorovatelem, který posluchačům předkládá svůj pohled na současné ženské hnutí v Rusku. Neotřelé, originální – jen osoba Artěmije se nám kdesi ztrácí. Nevadí, posluchač je informován a navíc, bylo nastoleno téma pro společenskou debatu.

Radiožurnál má především informovat a jeho hlavním polem je politika. Rozhovor se bude točit kolem kauzy Pussy Riot. To je skupině studentů kolem redaktora Pavla Poláka jasné od začátku. Ale jak tohle několikrát omílané téma uchopit nově a zajímavě? V úvodu povídání Artěmij zmínil koncert na podporu uvězněné ženské skupiny, který pořádal v Estonsku. Tam to šlo, v Rusku ne – režim plánovanou akci zmařil úřední šikanou. Tento rozhovor zacílí na srovnání. Proč je v Rusku cenzura a v postsovětském Estonsku ne? Jsou kulturní represe horší, než byly v dobách Sovětského svazu? Otázka se odpíchne od Artěmijovy glosy o „Putinovi, který je v lecčems horší než Brežněv“.

Zřejmě trochu nadsazená poznámka, ale mladí novináři se jí snaží přidržet, protože vědí, že co je šokující, to může „prodávat“. Artěmij je představen jako ruský hudební publicista, politický aktivista a podporovatel Pussy Riot. Otázka novinářů na korupční poměry v ruské kultuře přináší zajímavou zmínku o soukromých koncertech placených ruskými firmami, které platí enormní částky světovým hvězdám pop music. Artěmij zasvěceně vyjmenovává několik jmen a detailů – to jsme nevěděli, je to zajímavé a cosi to vypovídá o Rusku dnešních dní.

No a konečně Bel Mondo, což je časopis ze stáje Respektu. Většinu článků přebírá ze světa, jinak nabízí rozhovory s lidmi z kultury, dočtete se tu o současném výtvarném umění i něco o chalupaření. Zkrátka seriózní oddechové čtení pro ty, kteří obvykle odebírají Respekt, jen se jim zrovna nechce přemítat nad nesmrtelností brouka – řečeno se vším respektem. Za Bel Mondo je tu sama šéfredaktorka Bára Procházková, která hned v začátku své skupině svěřených studentů vytyčuje cestu – zaujmout čtenáře zajímavým životním příběhem. Bel Mondo nezajímá politika.

Artěmij je rocker, DJ, vedl ruský Playboy a ještě ke všemu vyrůstal v šedesátých letech v Československu. To čtenáře zaujme. Interview začne vzpomínáním na české kapely šedesátých let. Otázky míří na rock jako faktor pádu sovětského režimu, většina jich ovšem vede k Artěmijovu angažmá v Playboyi – jak ruská mutace vypadala, když ji rozjížděl? Je rozdíl ve vnímání erotiky, když se podívá na Rusko, USA – a Čechy? Jenže řeč je i o vážnějších tématech pojatých s jistým druhem nadsázky. To když padne Artěmijova zmínka o Rusku, které by mělo být ideálně vedeno ženami, a pak se studenti ptají na roli žen v současném ruském rocku. Je dnes více rockerek protože začal být ruský rock chytřejší? A když mluvíme o Pussy Riot a jejich střetu s pravoslavnou církví – jak se církev dívala na Playboy, když jste ho vedl vy? Pro Bel Mondo je Artěmij nonkonformní ruský liberál, který má co říct, je zábavný a mnoho prožil.

Tak hraje jediná osoba tři různé role v třech různých rozhovorech. A to není jediná variace, kterou může možný čtenář či posluchač všech tří příspěvků vysledovat. Rozhodující je i prostor a cílení otázek, které jsou hostovi položeny. Novináři musí být především zdatní v nakládání s časem. Interview je stanoven čas deseti minut. Za tu dobu musí studenti na hostovi vyzvědět to podstatné. A především – musí vědět, jak se ptát, aby Artěmije dostali „tam, kam potřebují“ – k tématům, která si určili a která budou bavit jejich čtenáře.

Dobrý novinář je dobrý řemeslník slova. Není to jen stanovení tématu rozhovoru, na čem závisí. Především je třeba upoutat. Úvod musí čtenáře zaujmout. Do perexu patří klíčová věta – o čem bude řeč. A samotný titulek je reklamou, důvodem zabývat se článkem. Tak název příspěvku týmu Radiožurnálu zní „Nedostatek hasičáků brání demokracii“ – což je odkaz na Artěmijovu zmínku o nepovolení koncertu pro Pussy Riot v Rusku kvůli šikaně úřadů hudebních klubů, které údajně nemají v pořádku požární ochranu a mohly by být zavřeny.

Jenže upoutat nestačí. Čtenář by měl články dočíst, posluchač doposlouchat příspěvek. Ne snad kvůli dřině novinářů, ale aby byla médiu zachována přízeň. Pozornost je třeba udržovat, a tak je možné věty interview řadit od méně podstatných k těm podstatnějším a třeba i některé nezajímavé vyřazovat. Reportáž musí být zajímavá a hranicí je autorizace zpovídaného.

Ale co je pak takový rozhovor jiného než umně sestavená skládanka, za níž stojí zdatný mistr slova-novinář, kterému kdesi v příšeří sekunduje host jeho interview? Mladí novináři Radia Wave chtěli medializovat téma ženských revolucionářek v Rusku a povedlo se jim to. Jako se Bel Mondu zdařilo vykreslit obraz ruského kulturního mága se vztahem k decentní erotice. A Radiožurnálu zase ukázat ruský režim a jeho cenzuru pohledem opozičního aktivisty.

Je to obraz skutečnosti nebo cosi, co skutečnost deformuje a upravuje podle svého? Být novinářem znamená mít moc. Moc prostřednictvím slov. A tak jako jindy a jinde i zde se najdou dobří, špatní a průměrní zástupci novinářského cechu. Ale jak řekl host workshopu Budoucnost žurnalistiky Artěmij Troickij: „Dobrého novináře dělají tři věci: musí vědět, o čem píše, musí mít vlastní názor a musí mít vlastní styl. Musí umět být zábavný, protože žádná novinařina nepřežije, pokud není v první řadě zábavná.“

Více o příspěvcích z workshopu Budoucnost žurnalistiky se můžete dozvědět na stránkách www.presspektivy.cz, webovém archivu Českého rozhlasu a webu Bel Monda www.belmondomag.cz.

Foto: Šárka Ševčíková