Patrick Diviš působí jako kreativní producent náboženského vysílání České televize. V jeho tvůrčím týmu vznikl úspěšný docusoap Příběhy obrácení, historické dokumenty a dokudramata o postavách reformace Poslední útěk Jeronýma Pražského nebo Martin Luther: Pouhou vírou, ale také například talkshow známého kněze Zbigniewa Czendlika Uchem jehly. Starší publicistické pořady jako Cesty víry nebo Křesťanský magazín dostaly nový háv. V mediálním prostředí se Diviš pohybuje déle než 20 let, z toho většinu ve zpravodajství. Vystudoval katolickou teologii na Univerzitě Karlově.

EJO: Řekl byste, že je téma náboženství v Česku minoritní? A jak se ten stav podle vás odráží v současném přístupu ČT?

Patrick Diviš: Otázka je, jak to měřit. Z hlediska počtu diváků sledujících naše pořady minoritní jednoznačně je. Když se bavím s ředitelem TV Noe Leošem Ryškou (TV Noe je nekomerční křesťanskou televizí provozovanou z finančních darů diváků – pozn. red.), vlastně mu závidím jeho homogenní diváckou skupinu – všichni, kdo se na tu televizi dívají, ví, co od ní chtějí a on může podle toho pořady tvořit na míru úzké skupiny. Když přicházíme s náboženskými tématy do veřejnoprávní televize, nutně oslovujeme malou skupinu lidí.

Kolik lidí vaše pořady sleduje?

Například na dokumenty z cyklu Cesty víry se dívá 40 až 60 tisíc lidí. Výjimečně, pokud téma silně rezonuje celou společnosti, je to až 100 tisíc diváků. Na přenosy bohoslužeb (12 krát ročně – pozn. red.) se dívá od 25 do 80 tisíc lidí, podle toho, o kterou přesně se jedná. U většiny pořadů s náboženskou tematikou jsme pod průměrem sledovanosti kanálu ČT2, kde se vysílají. Například loňský dvou a půl hodinový záznam pohřbu kardinála Miloslava Vlka viděl až astronomický počet diváků – 250 tisíc. Ve výzkumu sledovanosti nemáme náboženskou preferenci a nabídka pořadů i zájem o téma z hlediska managementu ČT je jednoznačně vyšší, než je zájem společnosti. Náboženství dostává v ČT značný prostor. Máme 32 premiér malých dokumentů ročně a dva velké k tomu, 42 půlhodin křesťanské publicistiky nebo 32 diskusních pořadů Uchem jehly.

Čím je náboženství z hlediska vaší tvorby?

Smysl naší práce je ukázat víru jako legitimní způsob života, který je sice menšinový, ale hraje v našem prostoru historickou a kulturní roli, ale i tu morální a etickou. Podle zákona o ČT musí veřejnoprávní televize vyrábět i pořady pro menšiny.

Jak z hlediska veřejnoprávního média ČT přistupuje ke kontroverzním událostem?

V celku s jinými tvůrčími skupinami a součástmi ČT by měl vznikat pokud možno vyvážený, pluralitní model. Jinak k tomu přistoupí redakce zpravodajství a jinak my. Vedli jsme teď dlouhé diskuze o tom, jak se věnovat tématu brněnské inscenace Naše násilí a vaše násilí. Pocházím ze zpravodajství, byl jsem vedoucím vydání zpravodajské relace, a mám tedy velmi přísná kritéria, jak téma uchopit bez toho, abychom se zpronevěřili etickému kodexu. Pokud nejsme téma schopni zpracovat opravdu kvalitně, do hloubky a se všemi souvislostmi, raději ho neděláme, abychom realitu nezkreslovali. Jsem zásadně proti tomu, abychom postupovali tak, že dáme prostor v tomto případě jak dramaturgovi festivalu, tak nějakému odpůrci hry – a máme jakoby „splněno“. To není novinářská práce. Navíc si vůbec nemyslím, že toto je zásadní téma.

Jakým způsobem hledáte ve své práci témata? Snažíte se být světoví anebo se spíš soustředíte na potřeby domácího publika?

Zaměřujeme se na domácí témata, abychom je dělali z vlastních zdrojů a financí a nemuseli přebírat odjinud. A aniž bych diváky podceňoval, tak málokdo důsledně sleduje dění za hranicemi v oblasti náboženství. Proto se snažíme spíše hledat ty paralely se zahraničím v rámci domácího dění. Nezdá se to, ale české televizní publikum je také poměrně velmi konzervativní.

Je hlavním zdrojem informací, které zpracováváte, církevní infoservis?

Je jedním z nich, a to na úrovni diecézí. Protože katolické křesťanství je zde dominantní, pokoušíme se o „pozitivní diskriminaci“, aby se do vysílání dostali i církve nekatolické a také jiná náboženství. Vyloženě katolická témata mohou tvořit asi 60 % vysílání.

Můžete popsat, jakým způsobem jste pokrývali hlavní události v průběhu letošního a loňského roku?

Letos byla zatím jednoznačně nejsledovanější událostí repatriace ostatků kardinála Josefa Beran a loni pohřeb kardinála Vlka. Tehdy jsme natáčeli také půlhodinový dokument, který jsme měli rozpracovaný už od doby, co Vlk odešel z Arcibiskupského paláce do výslužby. Také jsme reflektovali loňské výročí reformace, pokrývali jsme přenosy bohoslužeb z Těšínska, protože církve se v rámci Ekumenické rady církví domluvily, že výroční mši svěří Evangelické církvi augsburského vyznání. A pak jsme natáčeli dokument o Martinu Lutherovi.

Jak se váš tvůrčí tým chystá na letošní stoleté výročí založení republiky?

Budeme přenášet poutní bohoslužbu ze Staré Boleslavi ke svátku sv. Václava. Téma začne rezonovat už na Velehradě (každoroční červencové cyrilometodějské oslavy – Dny lidí dobré vůle – poz. red.), součástí poutní bohoslužby bude výstav lebky sv. Ludmily, jejíž křest roku 882 z rukou věrozvěsta Metoděje církev vnímá jako počátek české státnosti. Pro nás to vrcholí vysíláním ekumenického pořadu k výročí republiky 28. října 2018 odpoledne. Výrazné téma je také stoleté výročí založení Českobratrské církve evangelické, což je druhá největší církev u nás. Na podzim se v rámci několikaměsíčních oslav chystá velká open-air bohoslužba, kterou budeme živě přenášet.

Jaké vize máte po sérii Příběhy obrácení (2014), kdy štáb rok sledoval životy konvertitů k judaismu, islámu nebo hnutí Hare Krišna?

U docusoapů v rámci Cest víry se dále snažíme o mezináboženské prvky a stoprocentně také o zapojení různých křesťanských konfesí. Živě diskutujeme o tom, že bychom se věnovaliproblémům současných českých kněží, kazatelů a pastorů. Natáčíme také třídílný minicyklus o tom, jak se církve vyrovnávají s církevními restitucemi, jak je řeší a někdy s nimi trochu bojují, jaké plánují projekty a jak navrácené majetky zatím využívají.

V novém filmu Poslední útěk Jeronýma Pražského (2018) jste působil jako dramaturg. Jako volné pokračování dokudramatu Jan Hus – cesta bez návratu (2016) měl velký divácký úspěch. Čemu to přičítáte?

Příběh byl podán celkem mainstreamově a přímočaře, což nemyslím negativně – v hlavních rolích byli známí herci, Ondřej Vetchý, Jitka Čvančarová nebo Vladimír Javorský, bylo to srozumitelné a kladli jsme důraz na osobní příběh Jeronýma v posledním roce jeho života. Když bylo roku 2016 šestisetleté výročí jeho upálení v Kostnici, natočili jsme takový akademičtější dokument spíše pro fajnšmekry, kteří mají přehled ve středověké teologii, filosofii a hlavních problémech reformace.

Reformačním osobnostem se věnujete poměrně výrazně.

Ano, se společností Vista Film pracujeme na cyklu Protestantská historie. Jeho součástí je třeba film Hrabě Zinzendorf – Síla přesvědčení (2010) o vzniku Moravské církve. Na svém panství tehdy poskytl útočiště náboženským emigrantům a pomohl tak znovu oživit principy staré Jednoty bratrské. Moje milovaná látka je také David Seisberger – apoštol indiánů (2014). Tento moravský misionář právě z Moravské církve v Severní Americe evangelizoval indiány.

Čemu se ještě v rámci vaší tvůrčí skupiny věnujete?

Srdeční záležitostí jsou pro mě dokumenty osobností církve z dob totality. Věnovali jsme se jednak P. Josefu Toufarovi, a to jak v malém reportážním dokumentu Mrtvolu sprovoďte ze světa (2015) o hledání jeho ostatků na Ďáblickém hřbitově, tak ve velkém dokumentu Jako bychom dnes zemřít měli (2016), který mapuje celý jeho příběh. Teď je ve výrobě dokument o kardinálu Beranovi, měl by být hotový v únoru. Velmi úspěšný je třeba několikadílný přírodovědný dokument Magické hlubiny, který sleduje až 300 tisíc lidí, ale ten nemá s náboženstvím nic společného. Také nabízíme dětské pořady, například sérii Biblická pátrání, nebo přírodopisně-vzdělávací pořad S Hubertem do lesa. K výročí republiky chystáme pro děti osm medailonů významných osobností, třeba Milady Horákové nebo bratří Čapků.

Působil jste jako šéfdramaturg v brněnském Centru náboženské tvorby. Od roku 2012 se v ČT zavedl nový systém tvůrčích skupin. Jak byste po šesti letech zhodnotil proměnu vaší práce v rámci existence vaší tvůrčí skupiny?

Do doby, kdy přišel současný generální ředitel s tímto strategickým konceptem, náboženské vysílání v ČT fungovalo poměrně roztříštěně a tvůrčí dialog tím trpěl. Historicky vznikla náboženská tvorba na začátku 90. let „na koleni“ ze skupiny nadšenců nejprve v ČT Praha a až později v brněnském studiu, aby bylo možné pokrýt region, který je považován za centrum katolictví v zemi.  Za komunismu nic podobného neexistovalo, byla to úplně nová věc a vznik studií byl tehdy velmi živelný. Tyto skupiny fungovaly samostatně a důsledky toho vidíme dodnes třeba u Křesťanského magazínu pro Prahu, Brno nebo Ostravu – magazíny mají jiné důrazy, jiný charakter témat, tempo apod. Podařilo se však prosadit sjednocení dramaturgie náboženské tvorby pod jednu skupinu a pořady navzájem dostaly jednotnější tvář. Tato skupina je navíc jediná v ČT, která funguje napříč různými studii – tedy pro mě z toho plyne ta výhoda, že můžu vyrábět vlastně všude.

Před časem jste v jednom rozhovoru uvedl, že náboženská tvorba v ČT není žádná Popelka. Platí to stále?

Z pohledu nejen generálního ředitele, ale také ředitele vývoje i ředitele programu cítím velkou podporu. Jsme vystavěni normální tvrdé konkurenci všech tvůrčích skupin a musíme s tématem uspět. Je to tedy o dravosti a nápadech – taky by se to samozřejmě dalo odbýt čtyřmi bohoslužbami do roka a Křesťanským magazínem. Ale tvůrčí skupina má garantovaný prostora a velkou dramaturgickou svobodu k tomu, abychom mohli realizovat to, co si myslíme, že je nosné.